Bellingham: Nikdy bych nechtěl, aby si lidé mysleli, že jsem dokonalý

Mužstvo
dnes 20:43
0 Komentářů
Laša

Jude Bellingham

Jude Bellingham se objevil na obálce prosincového vydání britského časopisu Vogue. Přinášíme vám vybrané výroky záložníka Realu Madrid z rozhovoru, který vznikl při příležitosti fotografování pro tento magazín.

„Mistrovství světa pro mě bylo pravděpodobně nejlepším zážitkem v životě, tečka. Po fotbalové stránce to bylo neuvěřitelné, ale k tomu se přidával i samotný pobyt ve Spojených státech a pohled na anglické fanoušky, kteří za námi přijeli a zpívali Wonderwall… Ano, zpívali také Hey Jude… Pamatuji si, jak kamera zabrala Davida Beckhama, který si ji také zpíval. Už během turnaje jsem se vědomě rozhodl, že si to všechno budu užívat. Něco takového se nestává často. Je to výjimečné.“

Dlouho jste jednali o tomto rozhovoru a fotografování?

„Mám pocit, že právě teď nastala správná chvíle trochu se otevřít a ukázat lidem více ze své osobnosti.“

Musel tě táta dlouho přemlouvat, abys začal hrát fotbal?

„Kdykoli se objevil míč, okamžitě jsem ztrácel zájem. Nechtěl jsem dostat kopanec ani někoho kopnout. Chtěl jsem jen, aby mě nechali na pokoji a já si mohl plést věnečky z kopretin. Fotbal mě začal bavit až později, když se o něj začal zajímat můj bratr Jobe.“

Co máš na Madridu nejraději?

„Hraní za Real Madrid. Miluji také samotné město a jeho pestrou atmosféru. Dokonce i když v Madridu prší, má to své zvláštní kouzlo. Ani nevím, jak to popsat… Možná šarm?“

Jak ses začal učit španělsky?

„Myslím, že nejdůležitější je odvaha a jednoduše začít mluvit. Víš, že budeš dělat chyby a že ne všechno řekneš úplně správně. Pokud ale lidé pochopí, co jim chceš sdělit, pravděpodobně si řeknou: ‚Respekt za to, že se snaží.‘“

Je skupinový chat Realu Madrid ve tvém telefonu nejaktivnější?

„Především když plánujeme třeba společnou večeři a snažíme se domluvit, kam a v kolik vyrazíme. Vždycky je zábavné číst návrhy ostatních. Samotná organizace je docela náročná, protože každý má jinou představu o tom, co by chtěl jíst a v kolik. Někteří mají děti, takže je pro ně určitá hodina už příliš pozdě. Já se naštěstí dokážu snadno přizpůsobit, ale sledovat jejich diskuse je opravdu zábavné.“

Tvoje máma má jamajské kořeny a táta irské. Jak moc tě tento původ ovlivnil?

„To všechno dohromady utváří člověka, kterým jsi. Máš v sobě drobné rysy, u kterých si možná ani neuvědomuješ, odkud pocházejí. Za každý z nich bys ale měl být vděčný.“

Když jsi vytvářel vlastní aplikaci JB5, nenapadlo tě, že to může působit trochu samolibě?

„Říkal jsem si: ‚Nebudu působit jako někdo, kdo si o sobě příliš myslí? Nebude to trochu namyšlené?‘ Nakonec jsem ale dospěl k závěru, že by to mohl být zdravější způsob, jak být v kontaktu s fanoušky, než se účastnit obvyklého cirkusu na sociálních sítích. Mám pocit, že na Instagramu, Twitteru a podobných platformách je strašně moc negativních emocí. Není to zrovna přátelské prostředí, ve kterém máš chuť otevřeně sdílet, co je u tebe nového. Pokud si někdo stáhne mou aplikaci, je to proto, že chce vědět, co dělám.“

A když ho to nezajímá?

„I to je naprosto v pořádku. Chápu, že někoho nemusím zajímat. Nejsem zase tak zajímavý!“

Jak vnímáš emoce a obdiv fanoušků?

„Myslím, že fanoušci někdy staví fotbalisty na piedestal, ale nikdy bych nechtěl, aby mě takhle vnímali. Byl bych raději, kdyby ve mně viděli především člověka. Rád trávím čas s přáteli a rodinou, zajdu si na kávu nebo na procházku.“

Kam v Madridu nejraději vyrážíš?

„Vybírám si místa mimo centrum. Lidé tě tam sice také poznají, ale je o něco menší pravděpodobnost, že tě obklopí dav a podobně. Přesto se snažím věnovat fanouškům co nejvíce pozornosti, především dětem. Když se s tebou mohou vyfotit, budou z toho mít radost ještě dlouho, zatímco tebe to stojí pouhých pět sekund.“

Dokážeš se od fotbalu úplně oprostit?

„Měl jsem pocit, že mě fotbal během minulé sezony chvílemi naprosto pohlcoval. Kvůli tomu jsem byl opravdu napjatý a ve stresu. Začal jsem si povídat s někým, kdo mi v tom hodně pomohl a ukázal mi, jak se s podobnými věcmi vypořádat. Přesto s tím stále někdy bojuji. Vrátím se domů po čtyřech zápasech během čtrnácti dnů a chci už jen dopřát tělu dostatek času na regeneraci. Jakmile ji dokončím, chci si okamžitě lehnout do postele. Chápeš, jak to myslím?“

Co pro tebe znamená zodpovědnost spojená s tím, že jsi známou osobností?

„Fotbal jsem nezačal hrát proto, že bych chtěl být vzorem pro ostatní. Když ale mluvíme o zodpovědnosti, přesně tak ji vnímám. Fotbalem se živím. Dostávám za něj zaplaceno. Je to moje práce, ale zároveň i vášeň. Spousta lidí do mě investuje obrovské peníze. Fanoušci jsou nesmírně oddaní a utrácejí spoustu peněz, aby mohli cestovat a podporovat svůj tým. Nemůžeš se chovat, jak se ti zrovna zachce, když pokaždé, co oblékneš dres, reprezentuješ město nebo zemi a pro někoho jsi inspirací. Ať se ti to líbí, nebo ne, další generace si z tebe bere příklad. Já to raději vnímám jako výsadu. Vždycky jsem říkal, že mimo hřiště chci být gentlemanem. V této souvislosti si vzpomínám na jeden z posledních rozhovorů s trenérem Mourinhem. Před několika lety, když vedl AS Řím, byl na jednom tréninku chlapec, který si na zadní straně štulpny vystřihl tři díry. Mourinho k němu přišel a zeptal se ho: ‚Proč to děláš?‘ Chlapec odpověděl: ‚Bellingham to tak dělá. Má to zmírňovat tlak na lýtkové svaly.‘ Mourinho mu na to řekl: ‚Chlapče, je ti devět let. Ty ještě žádné lýtkové svaly nemáš.‘“

Lidé o tobě říkají, že jsi velmi vyspělý. Jak to vnímáš?

„Po fotbalové stránce se cítím vyspělý, protože mám za sebou téměř 400 zápasů. Upřímně ale musím říct, že v běžném životě si teď zdaleka tak dospělý nepřipadám. Neumím vařit, neumím řídit auto… V tom, co dělám, jsem dobrý, ale ve všem ostatním už to tak slavné není. Spoléhám na přátele, rodinu a další lidi, kteří mi pomáhají zvládat každodenní věci – kuchaře, uklízečku nebo mámu. V takové fázi života se právě nacházím. Každý den tvrdě pracuji, prakticky od rána do večera, a když se vrátím domů… Nejspíš jsem trochu zanedbal učení některých základních životních dovedností. Jsem si ale jistý, že i na to jednou přijde ten správný čas.“

Absolvoval jsi nějaké mediální školení?

„Lidé mají často představu, že jsem už od mládí absolvoval spoustu školení v oblasti PR. Jenže v šestnácti letech už jsem byl v prvním týmu. Nevím, co si lidé představují pod fungováním fotbalových akademií, ale desetileté děti přece nikdo neposílá na školení v oblasti PR. Vždycky jsem se při vyjadřování cítil poměrně přirozeně. Ve škole mě bavily diskuse a vyjadřování vlastních názorů na různá témata. Dnes si svá slova pečlivě vybírám. Nechci mluvit jen proto, abych byl slyšet. Chci, aby mi lidé rozuměli. Chci fanouškům pomáhat lépe pochopit zápas nebo jim nabídnout možnost podívat se na některé věci mýma očima. Rád bych jim ale přiblížil i konkrétní detaily, ne se spokojil s těmi nejjednoduššími a povrchními odpověďmi.“

Cítíš tlak, když jsi neustále pod drobnohledem?

„Děláš chyby, přiznáš si je a snažíš se z nich poučit. Nikdy bych nechtěl, aby si lidé mysleli, že jsem dokonalý.“

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.