Endrick: Nevím, co se stane v lednu. Všechno je v Božích rukou

Mužstvo
dnes 12:44
0 Komentářů
Laša

Endrick (zdroj: realmadrid.com)

Endrick se během reprezentačního srazu brazilského národního týmu v Singapuru setkal s novináři na tiskové konferenci. Útočník Realu Madrid hovořil o svém vztahu s Josém Mourinhem a Carlem Ancelottim, omezeném herním vytížení v klubu, konkurenci Kyliana Mbappého i nejisté budoucnosti s ohledem na zimní přestupové období. Věnoval se také svým zkušenostem z mistrovství světa, osobním ambicím a předchozímu angažmá v Lyonu.

Už od útlého věku jsi dosahoval úspěchů a vkládala se do tebe obrovská očekávání. Jak tě to ovlivnilo a jak se vyrovnáváš s tlakem?

„Jsem velmi rád, že jsem mohl začít kariéru v Brazílii a krátce nato se přesunout do Evropy. Samozřejmě jsem byl ještě hodně mladý, ale od začátku jsem si uvědomoval, jaká očekávání se se mnou pojí. Za to všechno vždy děkuji Bohu, protože vím, že s tím souvisí obrovský tlak. Člověk ale musí dál pracovat, soustředit se na svou práci a doufat, že se mu jednoho dne podaří naplnit očekávání, která do něj lidé vkládali. Chci dál tvrdě pracovat a dělat to, co umím nejlépe – užívat si fotbal.“

Jsi spokojený s tím, kde se momentálně nacházíš? Stále věříš, že se jednoho dne můžeš stát nejlepším fotbalistou na světě? Myslíš si, že by sis zasloužil dostávat v klubu více prostoru, abys dokázal, že na takovou úroveň máš?

„Samozřejmě si uvědomuji, že hraji za Real Madrid, největší klub na světě. Máme v týmu skvělé fotbalisty a výborné spoluhráče, takže vím, že to není jednoduché. Musím ale dál pracovat a být trpělivý. Přede mnou je ještě spousta let fotbalové kariéry. Každý den myslím na to, že musím tvrdě pracovat a postupovat krok za krokem, protože vím, co mám dělat. Věřím, že jedinou cestou je poctivá práce, a právě té se každý den věnuji.“

Ty a Allan jste vyrůstali v akademii Palmeiras. Prolínaly se vaše cesty už tehdy? Jak bys ho charakterizoval jako fotbalistu?

„Ano, hráli jsme spolu v akademii. Allana velmi dobře znám a vím, že je to skvělý fotbalista. Teď působí v Manchesteru City, předtím ale hrál za Palmeiras. Když jsem přestoupil do Realu Madrid, začal nastupovat za první tým Palmeiras a vedl si opravdu dobře. Dokonce se dostal až do finále Copa Libertadores, což je v Brazílii mimořádně významná soutěž. U nás doma každý ví, jak kvalitním hráčem je. V Manchesteru City začal velmi dobře a myslím, že má před sebou skvělou kariéru. Jsem přesvědčený, že může brazilské reprezentaci hodně dát. Doufám, že jednou dostaneme příležitost zahrát si společně.“

Ty, Allan ani Estêvão nedostáváte ve svých klubech vždy pravidelný prostor na hřišti. Ancelotti přesto při každé příležitosti zdůrazňuje, že vás bude dál povolávat, protože vám důvěřuje. Jak to vnímáš? Cítíš jeho podporu a jistotu, že reprezentace pro tebe může být bezpečným prostředím, ve kterém naplno ukážeš své schopnosti? Chtěl bych se zeptat také na tvou angličtinu. Vím, že jsi chodil na soukromé lekce a dnes jsi na otázky v tomto jazyce odpovídal velmi přirozeně. Jak probíhala výuka a jak se ti podařilo překonat ostych z mluvení v cizím jazyce?

„Myslím, že nejen já, ale také Allan, Estêvão a všichni ostatní mladí hráči jsme velmi šťastní, že můžeme reprezentovat Brazílii. Je to náš sen. Věřím, že každý fotbalista bez ohledu na národnost sní o tom, že si zahraje za reprezentaci své země. A my jsme součástí největší reprezentace na světě, kterou je Brazílie. Je to obrovská výsada a musíme dokazovat, že si ji zasloužíme. Každý den, na každém tréninku i v každém zápase musíme ze sebe vydat maximum pro Brazílii. Myslím, že přesně to děláme, a doufám, že se budeme dál zlepšovat. Jsme mladí, takže můžeme mít před sebou ještě opravdu dlouhou reprezentační kariéru. Nejdůležitější ale je, abychom se tady cítili dobře, užívali si fotbal a pomáhali spoluhráčům. Velmi důležitá je také podpora našeho trenéra. Jak vždycky říkám, když se mě někdo ptá na Ancelottiho, je pro nás jako druhý otec. Jsme moc rádi, že za sebou máme takovou podporu. Samozřejmě ji ale musíme následně potvrdit na hřišti. Doufám, že díky tomu budeme dostávat další pozvánky. Pokud jde o angličtinu, na lekce už nechodím. Myslím si ale, že nejdůležitější je překonat ostych. Člověk prostě musí mluvit a nebát se dělat chyby. V Realu Madrid každý den komunikuji v různých jazycích. Trochu francouzsky, trochu anglicky, španělsky a s Brazilci samozřejmě portugalsky. Podle mě se člověk nesmí stydět. Musí mluvit a snažit se domluvit i v jiných jazycích. Je to velmi důležité nejen v osobním životě, ale také ve fotbale. Nikdy nevíte, co se stane, koho v klubu potkáte a s kým budete potřebovat mluvit. Znalost jazyků navíc pomáhá budovat přátelské vztahy se spoluhráči. Myslím, že je to důležité jak pro fotbalistu, tak pro každého člověka.“

Patříš už mezi zkušenější hráče této reprezentace, i když to možná zní trochu zvláštně. Pamatuješ si začátky Dorivala Júniora, tlak po nevydařené Copě América i období, kdy jsi vypadl z národního týmu a musel bojovat o návrat před mistrovstvím světa. Zažil jsi také tlak samotného světového šampionátu a nyní začínáte nový cyklus. Jak hodnotíš současnou fázi vývoje brazilské reprezentace? Před sebou máte zápas s Japonskem, které vám dělalo problémy už v minulosti i na letošním mistrovství světa. Pravděpodobně tomu tak bude i v sobotu, protože jde o velmi náročného soupeře. Jak se na utkání připravujete? Cítíte po mistrovství světa větší tlak, abyste dosáhli dobrého výsledku?

„První pozvánku do reprezentace jsem dostal v sedmnácti letech. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to na poslední sraz za působení Dinize. Poté jsem se objevil také na prvním seznamu nominovaných pod vedením Dorivala a mohl jsem se zúčastnit Cop y América. Už jako dítě jsem si uvědomoval, jaký tlak je spojený s reprezentováním Brazílie. Vždyť mluvíme o největší reprezentaci na světě. Víme, že pokud tady chceme být, musíme ze sebe vydat naprosto všechno. Na hřišti musíme nechat celé srdce. Přesně tak přistupujeme ke každému zápasu a chceme v tom pokračovat. Bohužel se nám ani na Copě América, ani později na mistrovství světa nepodařilo dostat do finále a získat trofej. Teď ale začínáme novou etapu a nejdůležitější je pokračovat v práci. Před sebou máme další Copu América, která je naším cílem. Nejen nás hráčů, ale také celého realizačního týmu. Do každého turnaje vstupujeme s jediným přáním – vyhrát ho a zvednout nad hlavu pohár. Právě o to budeme usilovat. Abychom toho ale dosáhli, musíme dál tvrdě pracovat. Ancelotti odvádí fantastickou práci, ale nejen on. Velké úsilí věnuje své práci celý realizační tým a měli bychom to oceňovat. Musíme se zkrátka soustředit na své úkoly, protože poctivou práci nelze ničím nahradit. V týmu máme spoustu mladých fotbalistů. Jsem tu já, Allan a několik dalších hráčů, kteří se k nám připojili teprve nedávno. Je to pro nás obrovská výsada. Myslím, že každý chce tuto příležitost využít a už ji nikdy nepustit z rukou. Chceme za reprezentaci hrát co nejdéle, protože pro fotbalistu je jen málo důležitějších věcí. Doufám, že budu moci pomáhat spoluhráčům a zůstanu součástí týmu ještě mnoho let.“

V reprezentaci je několik odchovanců Palmeiras, ale také hráči spojení s Vascem, jako jsou Rayan nebo Andrey Santos. Bavili jste se už o nedávném semifinále Brazilského poháru mezi Palmeiras a Vascem?

„Upřímně řečeno, zrovna před chvílí jsme o tom mluvili, ale mně se vybavilo především jedno finále z doby před několika lety. Je tu s námi Felipe, který v něm také nastoupil. Tehdy jsme hráli já, Vitor Reis, Estêvão, Felipe a Rayan. Bylo to finále Brazilského poháru hráčů do 17 let. Vzpomněl jsem si na něj, protože je opravdu neuvěřitelné, jak rychle čas letí. Ještě nedávno jsme byli v mládežnických akademiích a soupeřili proti sobě ve finále dorostenecké soutěže. O pouhých několik let později jsme se všichni sešli tady v reprezentaci. Ukazuje to, že nic není nemožné. Myslím, že je to důležitý příklad pro všechny kluky, kteří dnes hrají v mládežnických akademiích nebo teprve začínají nastupovat za první týmy. Měli by věřit, že se jednoho dne mohou dostat až sem. Pokud jde o poslední semifinále, s nimi jsem o něm zrovna nemluvil. Probíral jsem ho s Brunem Guimarãesem. Palmeiras se podařilo postoupit a teď ho čekají tři finále. Doufám, že si tým povede co nejlépe a dosáhne dobrých výsledků. Nezbývá než počkat a uvidíme, jak to všechno dopadne.“

V utkání proti Japonsku na mistrovství světa jsi nastoupil z lavičky a výrazně změnil průběh zápasu. Vytvářel jsi šance a podílel ses na jedné z gólových akcí. Japonci si na tebe nyní budou muset dávat znovu pozor. Co pro tebe tehdejší zápas osobně znamenal? Dodal ti více sebevědomí, klidu a radosti z hraní na mistrovství světa, nebo ho vnímáš jednoduše jako další krok ve své kariéře?

„Tehdejší zápas s Japonskem pro mě byl opravdu výjimečný. Bohužel se Lucas Paquetá zranil, a díky tomu jsem mohl ve druhém poločase nastoupit. Prohrávali jsme, ale po přestávce se nám podařilo vývoj utkání otočit a vybojovat postup. Myslím si však, že to byl teprve první krok v mé reprezentační kariéře. Byl to pro mě nádherný, až neuvěřitelný okamžik. A nejen pro mě, ale také pro celou mou rodinu, která tehdy byla na stadionu. Ani oni nečekali, že ve druhém poločase dostanu příležitost nastoupit. Já ji dostal, snažil jsem se odvést maximum a mohl jsem týmu pomoci. Bylo to skvělé utkání, protože všichni víme, jakou kvalitu má japonská reprezentace. Ani tentokrát to nebude jiné. Japonci mají spoustu velmi dobrých a zkušených hráčů, takže očekáváme náročný zápas. Myslím, že pro nás půjde o velmi dobrou prověrku v této fázi budování týmu. Doufám, že předvedeme co nejlepší výkon a zvítězíme.“

Od skončení mistrovství světa Carlo Ancelotti často mluví o povolávání hráčů, kteří věkově splňují podmínky pro účast na olympijských hrách. V současném kádru jich máte poměrně dost. Uvažuješ o účasti na olympiádě v Los Angeles? Mluvil jsi už o tom s někým v reprezentaci? Jak se díváš na nadcházející olympijský cyklus?

„Podívej, jsem tady proto, abych hrál za Brazílii, největší reprezentaci na světě. Samozřejmě znám Paula Victora, který povede olympijský tým. Máme spolu dobrý vztah, protože jsme společně pracovali už během mého prvního mládežnického turnaje Copinha v Palmeiras. Nevím, do které reprezentace budu v budoucnu povoláván, ale pokud pozvánku dostanu, přijedu. Ať už půjde o olympijský výběr, nebo o A-tým. Chci využít každou příležitost reprezentovat Brazílii. Takto bych chtěl ke své kariéře přistupovat až do chvíle, kdy jednou skončím s fotbalem. Opravdu neexistuje nic lepšího než hrát za reprezentaci. Nezáleží mi na tom, kde budeme hrát ani v jaké soutěži. Nejdůležitější je, že mohu reprezentovat Brazílii. Je to moje největší radost a něco, k čemu mám velmi silný vztah. Doufám, že budu moci reprezentaci pomáhat vždy, bez ohledu na to, jakou roli dostanu.“

O tvé situaci v Realu Madrid a malém herním vytížení se mluvilo už během předchozí reprezentační přestávky. Nyní se toto téma znovu objevuje v otázkách na tebe i na Ancelottiho. Často se na celou situaci díváme z pohledu našich očekávání a toho, kolik prostoru bychom ti na hřišti přáli. Ty se ale musíš vyrovnávat s určitou realitou. Sám Mourinho prohlásil, že tě nehodlá pustit ani v lednu. Jak k této situaci přistupuješ? Nakolik ti pomáhá už samotný pobyt v Realu Madrid, každodenní trénink na tak vysoké úrovni a konkurence těch nejlepších fotbalistů? Uvědomuješ si, že vzhledem k hierarchii v týmu, kde jsou Mbappé, Vinícius a další hvězdy, nemusíš dostávat tolik minut, kolik bychom si přáli my, a možná už to chápeš i ty sám?

„Především všichni víme, jakého fotbalistu máme v Realu Madrid. Je jím Kylian, který v posledním hlasování o Zlatý míč obsadil druhé místo. Všichni dobře víme, kdo Mbappé je. Je to mimořádný hráč. Já se samozřejmě vždy snažím využít každou příležitost, kterou v Realu Madrid dostanu. Po předchozí reprezentační přestávce jsem dostal několik šancí a myslím, že jsem si vedl opravdu dobře. Když nastoupím, dokážu podle mě týmu pomoci bez ohledu na to, jestli dostanu pět, nebo deset minut. Nejvíce prostoru jsem zatím dostal v zápasech Ligy mistrů proti AS Řím a AEKu Atény. Právě v těchto utkáních se mi podařilo nabídnuté příležitosti dobře využít. Vím, že v Realu Madrid to není jednoduché. Mourinhovi ale velmi věřím. Každý den za mnou přijde, povídá si se mnou a ptá se, jak se mám. Naše rozhovory se přitom vůbec netýkají fotbalu. Vždycky se zajímá o můj život a o to, jak se mi daří v osobním životě. Moc si toho vážím, protože patří mezi první trenéry, kteří ke mně takto přistupují, povídají si se mnou a dávají mi tolik podpory. Jsem mu za to opravdu vděčný. Samozřejmě budu vždy odvádět maximum pro Real Madrid. Tento klub je nad každým z nás, nad všemi hráči. Ale vzhledem k tomu, kolik mi Mourinho projevuje lidské podpory a přízně, chci ze sebe vydávat ještě víc také kvůli němu. Přesně o to se snažím v každém zápase, do kterého zasáhnu, a hodlám v tom pokračovat. Samozřejmě nevím, co se stane v lednu. Všechno je v Božích rukou. Prosím ho o moudrost, abych dokázal dělat ta nejlepší rozhodnutí pro svou kariéru. Věřím, že co se má stát, to se jednoduše stane, ať už budou okolnosti jakékoli. Chci zůstat klidný, stát nohama pevně na zemi a dělat to, co bude pro mě jako fotbalistu nejlepší. Madrid je nádherné město. Žije tu moje rodina a já udělám všechno pro to, aby se moje kariéra dál rozvíjela. Vždyť jsem stále velmi mladý. Je mi teprve dvacet let, takže není důvod dělat unáhlená rozhodnutí a skákat do propasti. Musím být trpělivý a počkat, co se bude dít. Já chci jednoduše hrát. Chci být šťastný, pomáhat spoluhráčům, střílet góly a připravovat je. Přesně tak jako v Lyonu. Bezpochyby to bylo jedno z nejlepších období mého života. Právě tehdy jsem byl nejšťastnější. O tom vůbec nepochybuji.“

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.