Cucurella: Nemyslím si, že mi Diomande pomáhá víc než Vinícius, jeho práci je ale více vidět
- Mužstvo
- dnes 13:33
- 0 Komentářů
- Laša
Marc Cucurella poskytl během reprezentačního srazu španělského národního týmu obsáhlý rozhovor Juanmovi Castañovi v pořadu El Partidazo na stanici Cadena COPE. Levý obránce Realu Madrid hovořil mimo jiné o proměně mužstva pod vedením Josého Mourinha, rivalitě s Laminem Yamalem, situaci Vinícia Júniora i o hráči, který ho po příchodu do klubu nejvíce překvapil. Řeč přišla také na témata mimo fotbal, včetně návštěvy zápasu NFL, tetování s podobiznou Luise de la Fuenteho nebo nezvyklého pověrčivého rituálu během finále mistrovství světa. Přinášíme kompletní překlad rozhovoru.
Ahoj, Cucu! Ty máš ale nějak vážný hlas! [smích]
„To bude touhle denní dobou.“
Tak už je pozdě. Máte po večeři. Co jsi měl?
„Zeleninový krém a kuřecí maso s rýží.“
Vypadá takhle tvůj běžný jídelníček? I doma jíš převážně taková sportovní jídla, nebo si dopřeješ i něco jiného?
„Ne, většinou se držím sportovní stravy. Je to ale hlavně tím, že mi vaří kuchař. Kdybych si musel připravovat jídlo sám, každý den bych měl grilované kuře a k tomu už jen máloco dalšího.“
Zaujala mě tvoje dnešní slova: ‚Život se na mě usmívá.‘ Přijel jsi na reprezentační sraz, obloha byla zatažená, šedivá, a ty jsi prohlásil, že se na tebe život usmívá. To se mi moc líbilo.
„Prostě mi to tak nějak ujelo. Když jsem odcházel z domu, strašně lilo. Říkal jsem si: ‚No paráda, teď budu muset jít v tom dešti a celý promoknu.‘ Jenže asi pět minut před příjezdem najednou přestalo pršet. Řekl jsem si: ‚To je neuvěřitelné!‘“
Takže přestalo pršet zrovna ve chvíli, kdy jsi šel od auta ke vchodu?
„Přesně tak! Chybělo už jen, aby ještě vysvitlo slunce. To už by bylo dokonalé.“
Vidíš, jak rozdílně se dá na život dívat? Ty dokážeš na všem najít něco pozitivního.
„Ano, prostě to tak nějak vyplynulo. [smích]“
A usmívá se na tebe život opravdu i teď?
„Ano, jsem velmi šťastný. Samozřejmě by vždycky mohlo být ještě lépe, ale opravdu si nemám na co stěžovat.“
Jsi šťastnější než během předchozí reprezentační přestávky? Myslím tím, že se všechno začíná skládat dohromady – jak u tebe, tak v celém týmu.
„Ano, rozhodně. Myslím, že už minule jsem říkal, že všechno je určitý proces. Přijdeš do nového týmu, ještě dobře neznáš spoluhráče a nejsi zvyklý na herní styl mužstva. To všechno vyžaduje čas. Naštěstí už máme tuto fázi z velké části za sebou. Zdá se, že jsem měl tehdy, když jsem o tom mluvil, do jisté míry pravdu.“
Co konkrétně se změnilo?
„Myslím, že především jsme se začali lépe chápat. Prakticky jsme neměli žádnou přípravu, přišel nový trenér a společně jsme toho skoro nemohli natrénovat. Já jsem například odehrál jedno přípravné utkání, a to bylo všechno. Pak hned začala ostrá soutěž. Museli jsme se navzájem poznat a pochopit, co od nás trenér očekává. Jsou to základní věci, podobně jako v jakémkoli běžném vztahu.“
Lidé ale říkají, že teď víc běháte. Je to skutečně tak?
„Upřímně řečeno, nevím. Neviděl jsem žádné statistiky a nesrovnával jsem je. Ani teď, když se mě na to ptáš, nedokážu odpovědět.“
Mám pocit, že běháte víc, ale nevím, jestli skutečně naběháte větší vzdálenosti, nebo to jen děláte chytřeji.
„Možná je od všeho trochu. Jak říkáš, možná lépe rozpoznáváme okamžiky, kdy je potřeba zabrat a rozběhnout se. Jsme také kompaktnější a více si navzájem pomáháme. Proto to může působit tak, že tým neustále běhá a že se z nás najednou staly nějaké bestie. Myslím si ale, že jsme toho zase tolik nezměnili. V určitém okamžiku si to jednoduše všechno sedlo. Pochopili jsme, co nám chybělo a na čem musíme zapracovat. Teď jsme ve opravdu dobré formě.“
Hned jsme se dostali k fotbalu, ale chtěl jsem se tě zeptat ještě na několik dalších věcí. Včera jsi byl na zápase NFL. Máš rád americký fotbal?
„Nikdy předtím jsem žádný zápas nesledoval.“
Takže o něm vůbec nic nevíš? [smích]
„Ne, ale líbilo se mi to.“
Kdo vyhrál?
„Cincinnati! [smích] Opravdu mě to bavilo. Vedle sebe jsem měl někoho, kdo mi všechno vysvětloval, takže jsem začal trochu chápat, o co jde. Přiznám se ale, že ke konci už to bylo trochu únavné, protože zápasy jsou hodně dlouhé a neustále se přerušují. Dokud byl výsledek vyrovnaný, sledovalo se to ale opravdu zajímavě.“
Takže bys tomu asi nechtěl každý víkend věnovat čtyři hodiny?
„To ne, ale jednou nebo dvakrát do roka bych na zápas rád zašel.“
Nedávno jsem četl tvůj rozhovor, ve kterém jsi říkal, že bys chtěl být neviditelný, abys mohl poznávat turistická místa v Madridu jako běžný návštěvník. Opravdu si to nemůžeš dovolit? Nemůžeš zajít na Plaza Mayor a dát si sendvič s kalamáry?
„Ne. A vůbec se mi to nelíbí. V Anglii to bylo trochu jiné. Lidé tam více respektují osobní prostor a mají trochu odlišnou kulturu. Jenže vítězství na mistrovství světa a přestup do Realu Madrid… To všechno změnilo mou situaci. Jsou věci, které bych rád dělal, ale nakonec se jich vzdávám. Přitom opravdu rád chodím na procházky, poznávám město a chovám se jako běžný turista. Třeba teď, kdyby za mnou přijela rodina, rád bych s nimi vyrazil na Gran Vía a jen tak se prošel.“
Od přestupu do Realu Madrid jsi tedy na Gran Vía ještě nebyl?
„Ne, ani jednou.“
Neodvážil by ses tam vyrazit ani v zimní čepici? Teď se ochlazuje, třeba by se ti nějak podařilo zůstat v anonymitě.
„Ale jaký by to mělo smysl? Jít tam a celou dobu se schovávat, být ve stresu, aby člověk náhodou nevyvolal nějaký rozruch? To už tam raději vůbec nepůjdu a budu se věnovat něčemu jinému. Samozřejmě si nestěžuji. Spousta lidí by chtěla být na mém místě. Je to všechno skvělé a má to spoustu výhod. Jen se zkrátka některé drobnosti změnily.“
Kam konkrétně by ses chtěl podívat? Zmiňoval jsi Gran Vía.
„Ano, prošel bych se po Gran Vía. Pak bych zamířil na to náměstí… Jak se jen jmenuje? Sol?“
Puerta del Sol.
„Přesně tak, Puerta del Sol. A potom je tam ještě takové čtvercové náměstí…“
Plaza Mayor.
„Ano! Tam bych se posadil.“
[smích] Je neuvěřitelné, jak ta místa popisuješ. Puerta del Sol a ‚takové čtvercové náměstí‘.
„Ale vždyť je jasné, co myslím! Já ho prostě mám v hlavě jako čtverec.“
Protože se na něj díváš shora v Google Mapách! Takže jsi Madrid poznával, ale jen prostřednictvím Google Map? [smích]
„Ne, ne! Když jsem hrál za Getafe, po Madridu jsem chodil. Dokonce jsem na tom náměstí i seděl. Jsou tam také ta známá místa, kde prodávají sendviče s kalamáry. Sám je nemám rád, ale líbí se mi pozorovat, jak se tam lidé zastavují, něco si koupí a pak se procházejí.“
Musíš si to někdy znovu zopakovat.
„Moc rád bych. Opravdu už bych se tam měl konečně vydat.“
Lidé tě ostatně zbožňují. Ty snad ani nemáš žádné odpůrce.
„Určitě se nějací najdou, ale je pravda, že se s nimi tváří v tvář příliš často nesetkávám.“
Mám pocit, že tě lidé mají čím dál raději. Čím lépe tě poznávají, mimo jiné díky takovým rozhovorům, tím větší sympatie k tobě cítí. Jsi zkrátka autentický a na nic si nehraješ.
„To se moc hezky poslouchá. Líbí se mi, že všechno plyne přirozeně. Nesnažím se nijak zvlášť dělat něco jen proto, abych se někomu zalíbil. Prostě jsem takový.“
Už máš dokonce i vlastního caganera! V Katalánsku jde o velmi oblíbenou tradici.
„Ano! [smích]“
Už tam mají Trumpa a teď i tebe.
„Přesně tak! Mého dobrého kamaráda Trumpa! [smích] Mám z toho velkou radost.“
V Katalánsku je to vlastně určitá pocta, že? Někdo zvenčí by si mohl myslet, že taková figurka je urážlivá, ale opak je pravdou. Lidé si caganery vystavují ve svých vánočních betlémech.
„Ano. Už jsem tu figurku ukázal dětem. Byly nadšené! [smích]“
Musím si taky jednoho Cucurellu pořídit.
„Objednám ti rovnou celé krabice! [smích]“
Nebudu tě znovu trápit tématem tetování s Luisem de la Fuentem. Nebudu tě ani přemlouvat k další sázce, pokud vyhrajete Ligu mistrů nebo La Ligu. Musíme s tím přestat, protože posledně jsem to dvakrát trochu přehnal. Ale řekni mi jednu věc: je to tetování skutečné, nebo smývatelné?
„Ne, ne, je skutečné.“
A požádal tě Mourinho, abys mu to tetování ukázal?
„To si nepamatuji. Ale vzpomínám si, že mi poslal fotku, na které jsem měl jeho obličej vytetovaný na hrudi. [smích]“
Mourinho ti to poslal?
„Ano! Byla to upravená fotka, něco jako meme. Jako by tím chtěl říct: ‚Přesně tohle od tebe očekávám.‘ [smích]“
Ještě chvíli a budeš mít po celém těle podobizny všech svých trenérů. [smích] Je na tobě vidět, že jsi teď opravdu šťastný.
„Ano, jsem velmi spokojený. Už samotný příjezd na reprezentační sraz mi vždycky udělá radost. Navíc je tentokrát sraz kratší.“
Ten předchozí byl mimořádně dlouhý.
„Ano, bylo to trochu zvláštní.“
Když už jsi zmínil Mourinha, včera říkal, že hráči potřebují odpočinek. Po zápase s Valencií jste odjeli na reprezentační srazy a on si přál, abyste měli možnost si trochu odpočinout. Cítíš velkou únavu? Myslíš, že takový program vás může úplně vyčerpat?
„Není to jednoduché, to je pravda. Ale příjezd do reprezentace je vždycky něčím výjimečným. Máš radost, že tu můžeš být, a když už přijedeš, chceš také hrát a setkat se s ostatními spoluhráči. Myslím si ale, že se o nás tady velmi dobře starají. Všechno je promyšlené a vždy se bere ohled na to, jak se cítíme. Uvidíme, jaká rozhodnutí trenér udělá.“
V poslední době jste kvůli zápasu NFL na Bernabéu měli hodně cestování. I to musí hrát svou roli. Domů se vracíte třeba až v pět nebo v šest ráno.
„Ano, i to je náročné. Zvlášť proto, že i když se vrátím domů hodně pozdě, stejně ráno vstávám. Chci ten čas využít, odvézt děti do školy a podobně. Ale i takové věci k tomu patří. Naštěstí nás teď čeká více domácích zápasů, takže si to snad trochu vynahradíme.“
Po několika letech v Premier League ses vrátil do La Ligy. Jaké vidíš rozdíly? Je španělská liga méně intenzivní? Liší se rozhodčí nebo fanoušci? Co tě zaujalo nejvíc?
„Myslím, že především intenzita zápasů. Pokud jde o fotbalovou kvalitu, úroveň ve Španělsku je podle mě o něco vyšší. Tady se i týmy ze spodní části tabulky snaží hrát fotbal, kombinovat a postupně budovat útoky. Z fyzického hlediska je ale Premier League úplně jiná. Během jediné minuty se tam může odehrát spousta věcí. Zápas se najednou může zcela vymknout kontrole. Ve Španělsku je všechno taktičtější, zatímco v Anglii panuje mnohem větší chaos.“
A co fanoušci?
„I v tom je vidět rozdíl. V Anglii je úplně jiná kultura návštěv fotbalových zápasů. Například utkání hraná v sobotu v 15 hodin se tam nevysílají v televizi. To svým způsobem motivuje lidi, aby chodili na stadion. Fanoušci tam prožívají každou akci. Stačí, aby někdo získal míč ve středu hřiště, a na tribunách to začne hučet, jako by měl každou chvíli padnout gól. Podobné je to při rohovém kopu. Myslím, že právě díky takové atmosféře jsou i samotné zápasy mnohem divočejší. Dějí se v nich věci, které vůbec nečekáš.“
Nedávno jsem tě trochu kritizoval v televizi. Šlo o situaci, kdy po zákroku Tchouaméniho rozhodčí nařídil penaltu. Asistent rozhodčího udělal chybu, ty ses na něj podíval a řekl něco ve smyslu: „No, dneska se ti to opravdu daří, jen tak dál.“ Tehdy jsem si říkal: „Vždyť rozhodnutí o penaltě už bylo změněno, tak toho člověka ještě nedorážej, vždyť musí dál rozhodovat.“ [smích] Představ si, že uděláš chybu ty a pomezní rozhodčí ti řekne: „No, Cucu, dneska ti to opravdu jde!“
„Já vím, já vím, neměl jsem to říkat. Ale člověk v takových chvílích jedná pod vlivem emocí.“
Bylo mi toho rozhodčího jednoduše líto.
„Chápu. Samozřejmě při vší úctě k němu, ale myslím si, že na sebe vzal příliš velkou odpovědnost. Vždyť dnes máme VAR. Když situaci nevidíš, tak ji prostě nevidíš. Kdybych byl na jeho místě, řekl bych, že jsem ji neviděl, a nechal bych to prověřit u videa. On si ale byl tak jistý, že okamžitě zvedl praporek.“
Jenže právě proto jsou pomezní rozhodčí. Musí mít odvahu rozhodovat podle toho, co sami viděli.
„Ne, jasně. Je dobře, že se rozhodl, ale já jsem taky musel nějak zareagovat. [smích]“
A po zápase jsi za ním zašel a podal mu ruku?
„To si nepamatuji. Víš, co je na mně zvláštní? Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale během zápasu se toho děje tolik, že na spoustu věcí potom velmi rychle zapomenu.“
Takže během zápasů jsi hodně výbušný?
„Ano, a to pořádně! [smích]“
Ani Němci ti zřejmě nedokážou odpustit některé věci. Pokaždé, když hraješ proti německému týmu, vrací se stejné téma. Oni opravdu na nic nezapomínají!
„Přesně tak! Pořád mi to připomínají.“
Ale vždyť to nebyla tvoje vina. Pokud někdo pochybil, byl to rozhodčí.
„Samozřejmě, o tom vůbec nepochybuji. Ale všechen hněv si vybili na mně. Inu, tak už to asi bude. Alespoň vím, že v Německu hrát nemůžu. [smích]“
Takže do Bayernu Mnichov nezamíříš. To ti tedy říkám! [smích] A jak to vypadalo při tvém posledním souboji s Maffeem? I tam se toho odehrálo docela dost.
„Všechno bylo v pořádku. Známe se už dlouho, takže dobře vím, jaký je. Ostatně já jsem mu v něčem trochu podobný. Je hodně intenzivní, pořádný blázen. [smích] Po zápase jsme spolu ale normálně mluvili a bylo to opravdu fajn. Líbí se mi na něm, že během utkání dokáže být nesmírně otravný, hraje hodně agresivně a nedá ti pokoj, ale jakmile rozhodčí odpíská konec, je pro něj všechno vyřízené. A to se mi líbí, protože já to mám podobně.“
Nepřeháněj, takový zase nejsi.
„Možná ne až tolik, ale trochu ano. Myslím, že i já dokážu být během zápasů hodně nepříjemný a důrazný. Jakmile je ale konec, tak je prostě konec.“
Baví tě vyvádět soupeře z míry?
„Není to tak, že bych z toho měl nějaké zvláštní potěšení nebo se někoho cíleně snažil naštvat. Je to zkrátka můj způsob hry. Myslím si, že jednou z nejdůležitějších věcí pro obránce je nedovolit útočníkovi, aby se cítil pohodlně. Aby si říkal: ‚Ježiši, ten chlap je ale otravný. To mě čeká pěkně těžký zápas.‘“
V týdnu před El Clásikem jsi na telefonu viděl, co u nás v pořadu řekl Lamine Yamal?
„Ano, ano, viděl jsem to.“
Připomeňme si jeho slova: „Řekl jsem mu, že v prvním zápase ještě nastoupí v základní sestavě, ale ve druhém už bude sedět na lavičce, protože ho sežeru.“ [smích] To je ale sebevědomý chlapík! Co na to říkáš po tom, co se odehrálo v El Clásiku?
„Nic. Opravdu k tomu nemám co říct. Jsem velmi spokojený, vyhráli jsme a já odehrál dobrý zápas.“
Ale neřekl jsi mu potom něco ve smyslu: ‚Tak kdo měl koho sežrat?‘
„Ne, ne, vůbec. Víš, nemám rád, když se potom k podobným věcem vracím a někomu je připomínám. Nerad se vytahuji nebo se snažím někomu něco dokazovat slovy. I když někdo předtím něco prohlásil, raději mlčím a soustředím se na svou práci. Držím se trochu stranou a pak nechám hřiště, aby ukázalo, jak to dopadlo. Tentokrát jsem opravdu odehrál velmi dobrý zápas. Celý tým podal skvělý výkon. Zároveň si ale uvědomuji, že proti Laminemu budu hrát ještě mnohokrát. Určitě přijdou zápasy, ve kterých si hodně vytrpím, on bude mít navrch a sklidí veškerou chválu. Takový už je fotbal.“
Připravoval ses na souboj s Laminem nějak speciálně?
„Ne, nedělal jsem nic zvláštního. Na reprezentačních srazech proti sobě při trénincích často hrajeme, takže ho přirozeně trochu lépe poznávám. Samozřejmě je to nesmírně těžký soupeř, protože nikdy nevíš, co udělá v příštím okamžiku. Měl jsem ale přibližnou představu, jak se mám chovat a čeho chci dosáhnout. Tentokrát všechno dobře dopadlo.“
Co jsi cítil po vítězství na Camp Nou?
„Obrovskou radost. Byl to pro mě také trochu zápas, ve kterém jsem mohl ukázat, co ve mně je. Od příchodu do Realu Madrid jsem předtím neodehrál žádné utkání, po kterém bych si mohl říct, že jsem předvedl opravdu takový výkon, jakého jsem schopen. A pak přišlo El Clásico. Zahráli jsme skvěle, Real Madrid vyhrál a já také podal dobrý výkon. Dodalo mi to obrovské sebevědomí.“
Takže sis po tom utkání konečně mohl říct: „Tak, teď už jsem to opravdu já, Cucurella.“
„Ano. Někdy se jeden zápas stane takovým zlomovým okamžikem. Už po předchozí reprezentační přestávce jsem cítil, že je to se mnou mnohem lepší. Byl jsem uvolněnější a lépe jsem chápal svou roli v týmu, protože zpočátku jsem s tím měl určité problémy. El Clásico je ale přece jen El Clásico. Navíc se hrálo v neděli ve 21 hodin, takže lidé měli druhý den jít do práce a zápas sledoval prakticky každý. Vyhráli jsme, hráli jsme dobře a já navíc předvedl skvělý výkon. To mi opravdu dodalo hodně sebevědomí.“
Kdo je podle tebe nejlepším hráčem Realu Madrid?
„To je těžká otázka. Máme spoustu skvělých fotbalistů. Mohl bych jmenovat ty největší hvězdy, jako jsou Mbappé, Bellingham nebo Courtois, který je podle mě absolutní světovou špičkou mezi brankáři. Řeknu ti ale o někom jiném. O hráči, který se mi moc líbí a podle mého názoru mu zatím není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužil. Mám na mysli Ardu Gülera.“
Myslím, že už se mu pozornosti dostává dost.
„Podle mě vypadá celý tým jinak, když je na hřišti. Moc se mi líbí. Pořád má takovou dětskou tvář, ale na hřišti je neuvěřitelný. Má obrovskou kvalitu. Je to vidět i na trénincích.“
Proměna Realu Madrid ostatně souvisí mimo jiné právě s Gülerovou přítomností v týmu a jeho vývojem.
„Jednoznačně. Myslím si, že když je na hřišti, hrajeme lépe. Snáze kombinujeme a naše spolupráce funguje mnohem lépe. Papírově nastupuje na křídle, ale velmi často se stahuje do středu hřiště. Ze všech méně očekávaných jmen mě nejvíce překvapil právě on. Když se někdo zeptá na Real Madrid, všichni okamžitě vyjmenují největší hvězdy. Pro mě je ale největším příjemným překvapením právě Arda.“
Mám pocit, že Vinícius je v poslední době hodně skleslý. Takový dojem mám, když se na něj dívám. Vnímáš to také?
„V kabině je na tom opravdu dobře. Je veselý a vtipkuje. Je ale jasné, že každý fotbalista chce podávat dobré výkony. V jeho případě to nejspíš znamená střílet góly a připisovat si asistence téměř v každém zápase. Teď možná nedokáže najít svou nejlepší formu, ale musíme ho také chápat. Mluvíme o hráči, který pět let předváděl neuvěřitelné výkony a patřil mezi nejlepší fotbalisty světa. Pokud teď prochází slabším obdobím, je to pořád jen člověk. Je to naprosto normální. Já jsem byl například během prvních šesti měsíců v Chelsea naprostá katastrofa. Nejdůležitější ale je, že u něj vidím chuť na sobě pracovat. Na trénincích se opravdu snaží a zkouší různé věci. A to je pro mě zásadní. Pokud jde o jeho schopnosti, vůbec nepochybuji o tom, že se s tím dokáže vypořádat a vrátí se do své nejlepší formy.“
Pomáhá ti Diomandé v defenzivě víc?
„Nemyslím si, že mi pomáhá víc. Spíš je to jen více vidět. Vy novináři totiž někdy umíte být trochu zákeřní. [smích] Diomandé jednou sprintem doběhne dozadu a hned se o tom všude mluví. Objeví se jedno video, pak další a další. Vinícius se naopak třikrát vrátí pomoct obraně, jednou to neudělá a najednou všichni ukazují právě ten jediný moment, kdy se nevrátil. Navíc je teď velmi snadné oba hráče srovnávat. Pravda je taková, že než Diomandé přišel do Realu Madrid, jeho zápasy sledoval málokdo. Nevěřím, že všichni pravidelně sledovali utkání Lipska. A teď se Viníciusovi vyčítá, že neběhá nebo nepomáhá v obraně. Jenže kdyby v každém zápase střílel tři góly, nikdo by mu nic nevyčítal. Momentálně možná není v nejlepší formě a nedává góly, takže je nejjednodušší vytahovat na něj negativní věci. Tak už to ale chodí. Pro nás je nejdůležitější, aby se Vinícius vrátil do své nejlepší formy. Protože pokud bude na vrcholu, budeme mít opravdu neuvěřitelný tým.“
To jsi vysvětlil velmi dobře. Na závěr ještě jedna otázka: Který tým je podle tebe momentálně nejlepší v Evropě?
„Myslím, že právě my. Jsme ve skvělé formě, vyhráli jsme řadu zápasů v řadě a tým působí velmi solidním dojmem.“
Lépe než Paris Saint-Germain?
„PSG má opravdu skvělý tým. Nebudu ti lhát, jejich zápasy příliš často nesleduji.“
Ale zápas s Barcelonou jsi viděl?
„Ne.“
Ty také nesleduješ fotbal? Jako Marcos Llorente! [smích]
„Není to tak, že bych fotbal nesledoval, protože mě nebaví. Jen mám na práci i jiné věci. Chci trávit čas s dětmi. Když si najdu chvíli, podívám se alespoň na část nějakého zápasu, ale utkání PSG s Barcelonou jsem zrovna neviděl. Vím ale, že PSG je velmi silné. Má skvělé hráče a svůj projekt rozvíjí už řadu let.“
Takže podle tebe… Víš, že právě tohle bude titulek rozhovoru? [smích]
„Ano, myslím si, že momentálně jsme nejlepším týmem v Evropě.“
Reprezentační přestávky vám někdy pomáhají, jindy naopak mohou být na škodu. Ta předchozí vám hodně prospěla.
„Ano, velmi.“
Ta současná vám ale možná trochu uškodí. Byli jste ve skvělém rytmu a asi jste se nechtěli zastavovat. To je úplně jiná situace než po porážce na Metropolitanu, kdy vám reprezentační přestávka přišla vhod.
„Ano, myslím, že máš pravdu.“
Ahoj, Marcu! Chtěl bych se tě zeptat na Mourinha. Real Madrid měl předtím několik trenérů, kteří podle mě neměli v kabině takovou autoritu jako současný kouč. Ty jsi do klubu přišel společně s ním. Budí Mourinho strach? Jak sis ho představoval a jakého jsi poznal ve skutečnosti?
„Moje představa o něm se od reality hodně lišila. A to v pozitivním smyslu. Když jsem ho sledoval v televizi, připadal mi úplně jiný. Ve skutečnosti má ale k hráčům velmi blízko a je to skvělý člověk. Moc rád si povídá, směje se a žertuje. Zároveň ale platí přesně to, co říkáš. Když ti něco řekne, dobře víš, že ho musíš poslouchat. Dokáže své požadavky správně předat. Nepotřebuje k tomu půlhodinový proslov. Stačí mu pět minut, během kterých ti řekne čtyři věci, a hned víš, co po tobě chce. Umí si hráče získat a ví, jaká slova zvolit. Myslím, že právě to je jedna z jeho největších předností.“
Nedávno jste se vrátili z Atén a zůstali jste přes noc ve Valdebebas. Jak taková rozhodnutí přijímáte? Vadí vám to, nebo jednoduše posloucháte trenéra, protože je to váš šéf?
„Posloucháme ho, protože je to náš šéf. Tak to prostě chodí. Mně osobně to nijak zvlášť nevadilo. Stejně bych se domů vrátil velmi pozdě a prakticky už bych neměl čas na rodinu.“
A druhý den se navíc musíš znovu prodírat dopravními zácpami, abys dorazil na trénink!
„To je pravda, ale takový je život. On je náš šéf a my musíme dělat to, co nám řekne.“
Mám pocit, že máš předpoklady být lídrem. Fanoušci i spoluhráči tě mají velmi rádi. Zároveň patříš někam mezi nejmladší a nejzkušenější hráče. Jaký je Cucurella v kabině? Dáváš častěji rady, nebo sám nasloucháš ostatním?
„Nemám moc rád, když musím často mluvit nebo někomu radit. Vlastně už dlouho slýchám, že bych na tom měl zapracovat a měl bych se více ozývat. Myslím si ale, že pokud jsem v něčem lídrem, tak spíše díky své práci, přístupu a tomu, jaký jsem, než díky slovům. Raději jdu příkladem svým chováním.“
Byl jsi v Londýně, když Unai Simón přebíral ocenění a přednesl skvělý projev. Co jsi tehdy cítil? Určitě jsi mu pogratuloval. A jak by vypadala řeč Marca Cucurelly, kdyby někdy získal Zlatý míč?
„Především musím prozradit, že Unai svůj projev nacvičoval celé tři týdny! [smích] A ten můj? Nevím. Nejspíš bych se také připravil, ale upřímně vůbec netuším, co bych řekl. Třeba se to jednou dozvíme. [smích]“
Moc jsem chtěl, abys nám vyprávěl jednu historku s Joanem Capdevilou. Prý ti před finále mistrovství světa v New Yorku dal radu, která vám měla přinést štěstí. Jak to celé probíhalo?
„Všechno začalo u Limonese, jednoho ze zaměstnanců fotbalové federace. Poslal mi hlasovou zprávu od Capdevily, ve které mi vysvětloval, co mám udělat. Hned jsem si řekl: ‚Dobře, tohle rozhodně udělám.‘ Představ si, že bych to neudělal a my pak finále prohráli. [smích] Šlo o to, že během mistrovství světa v Jihoafrické republice v roce 2010 dostal Capdevila minci, kterou měl před finále zakopat někam do trávníku. Někdo mu řekl, že to přinese štěstí. Udělal to a Španělsko se stalo mistrem světa. Takže teď přenesl veškerou odpovědnost na mě. [smích] Řekl si, že když sám hrával na levém kraji obrany, bude nejlepší předat tuhle tradici dalšímu levému obránci. Pamatuji si, že jsem ještě v kabině mluvil s Limonesem. Řekl mi, že mi všechno připomene, než vyjdeme na hřiště. Když už jsme se chystali vyrazit, povídám mu: ‚Limosi, tak mi dej tu minci.‘ A on na to: ‚Nemám ji.‘ Říkám si: ‚No to je skvělé…‘ [smích] A najednou vytáhl nějaký obrovský medailon. Vypadal jako šerifská hvězda! [smích] Strčil jsem si ho do štulpny, ale byl tak velký, že mě pořád tlačil. Říkal jsem si: ‚Panebože, co mi to dal za medailon!‘ Potom, když už kapitáni byli před začátkem zápasu u rozhodčího, přešel jsem na druhou stranu hřiště a začal ho zakopávat. Jenže byl tak velký, že se mi to nedařilo. Zkoušel jsem to pořád dokola, ale nevešel se tam. Nakonec jsem si všiml mezery mezi přírodním trávníkem a umělým povrchem za postranní čárou. Zastrčil jsem ho tam a bylo hotovo. A vidíš, zafungovalo to! [smích]“
Marcu, moc děkuji za rozhovor. Už jsme spolu udělali spoustu rozhovorů, ale za tenhle ti asi vděčím nejvíc. Přeji ti hodně štěstí v zápasech proti Česku a Anglii. Čeká nás opravdu skvělá atmosféra.
„Moc děkuji.“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: COPE
