Když Real nic nevyhraje

Všechno nasvědčuje tomu, že Real Madrid zakončí sezonu 2025/26 bez jediného trofejního zářezu. Superpohár, Copa i Liga mistrů jsou pryč a ligová ztráta je pro Los Blancos prakticky nedostižná. Do zbytku ročníku tak madridskému týmu zbývá jediný hmatatelný cíl: zvládnout 10. května Clásico a ukázat, že rozdíl mezi Realem a Barcelonou není tak propastný, jak tvrdě napovídá tabulka.

Nejde o nic nevídaného. Florentino Pérez, nejúspěšnější prezident v historii klubu, už zažil pět sezon bez trofeje: 2004/05, 2005/06 (jeho únorová rezignace tehdy kýžený impulz nepřinesla), 2009/10, 2020/21 a velmi pravděpodobně také 2025/26.

Reakce prezidenta po „roku nula“ bývá u Florentina Péreze častěji klidná a promyšlená než radikální. A vše nasvědčuje tomu, že tomu tak bude i tentokrát. Za skutečnou revoluci lze označit jen rok 2010, kdy se rozhodl vyměnit Pellegriniho za Josého Mourinha. Ve skutečnosti tím jen navázal na brutální přestupové léto předtím, kdy do Madridu dorazili Cristiano, Benzema či Kaká a s nimi — zajímavou shodou okolností — také Xabi Alonso a Arbeloa, dva muži, kteří zanechali svůj podpis na průběhu aktuálního ročníku. Spolu s portugalským trenérem navíc přišli i hráči kalibru Özila a Di Maríi.

Ani v roce 2021 nepřišla žádná velká čistka. Po své druhé etapě odešel Zidane a na lavičku se vrátil Ancelotti — krok, který tehdy působil jako blesk z čistého nebe, protože první italské angažmá (a navíc po desátém místě s Evertonem v Premier League) už vypadalo jako dávná historie z roku 2015. Hlavními posilami byli Camavinga za 30 milionů a volný Alaba. A právě s Carlettem tým získal ligu i Ligu mistrů — první z jeho dvou double během tří sezon.

Temná čtyřicátá… a Di Stéfano

Při pohledu zpět je jasné, že období bez trofejí nebylo v Realu vždy výjimkou. Po dvou ligových titulech a dvou pohárech ve 30. letech přišla dekáda, která je z hlediska úspěchů vůbec nejtemnější v klubové historii. V těžkých poválečných letech frankismu dokázal Madrid získat jen dva poháry. K lize se ani nepřiblížil — tu tehdy ovládaly především Atlético Aviación, Barcelona a Valencia — zato měl blízko k sestupu. V sezoně 1947/48 k němu nebylo daleko, a to přesto, že klub právě otevřel nový stadion. „Prvoligový stadion pro druholigový tým,“ říkávalo se tehdy s notnou dávkou ironie.

Vizi Santiaga Bernabéu završil příchod Alfreda Di Stéfana, který obrátil španělský i evropský fotbal vzhůru nohama. Real po 21 letech znovu vyhrál ligu a své panství rozšířil i na nově vzniklý Pohár mistrů evropských zemí. Od roku 1953 až do roku 1971 získal v každé sezoně alespoň jednu trofej.

V osmdesátých letech ukončila Quinta del Buitre tříleté čekání na titul a kov ve vitrínách přibýval až do roku 1992. Když pak Ramóna Mendozu vystřídal Lorenzo Sanz, Real nejenže nic nevyhrál, ale v roce 1996 dokonce vypadl z evropských pohárů. Následoval však nástup Capella a příchody Roberta Carlose, Mijatoviće, Šukera, Seedorfa, Illgnera či Panucciho, stejně jako Heynckes na lavičku… a 20. května 1998 přišla La Séptima. Trofej, která otevřela moderní éru Realu Madrid.