Marcelova otevřená zpověď od dětství až po Real: Šťastný jako blecha
Marcelo patří mezi nejlepší hráče na svém postu. Podle mnohých fanoušků a expertů byl nejlepším hráčem Realu v uplynulé sezoně. Na cestě na vrchol ale osud Marcelovi připravil mnoho překážek. O tom, jak se s nimi vypořádal se Marcelo rozepsal pro server theplayerstribune.com. Portál bilybalet.cz vám nyní přináší překlad tohoto jedinečného příběhu.
Kde mám začít? Chci vám povědět o tom, jak mi můj dědeček změnil život. Ale taky vám musím povyprávět o Ronaldovi. A o tom, jak Romario slavil před letadlem. A ještě o oranžovém Volkswagenu Brouku.
Máme si toho tolik co říct. Začneme ale rozbitou kanalizací.
Bylo mi šest a měli jsme zrovna školní prázdniny. Stejně jsem však vstával každé ráno v 7:30 a chodil si zakopat na místní Botafogo Beach.
Na pláž v Riu, kde si kopávali všichni nejlepší fotbalisti na světě.
Byl to takový park u pláže, s pláckem na futsal a malou skluzavkou pro děti. Pokaždé se tam poflakoval zvláštní postarší týpek a řval: “jeden dolar! jeden dolar!”
Za dolar vám “pohlídal” auto. Pamatuju si, jak zněl jeho hlas, ale hlavně si pamatuju zápach toho místa…Byla tam totiž rozbitá kanalizace. Takže každé ráno, když jsem si šel zakopat, cítil jsem to. A že to teda byl smrad, kámo.
To hřiště bylo teritorium ultras Botafoga. Někdy jsem se tam ukázal a oni si mě nevšímali, takže jsem si sám kopal na druhé straně hřiště. Někdy jsem přišel a nikdo tam nebyl. Na tom mi nezáleželo – malej Marcelito tam byl každej den.
Už tehdy jsem si uvědomil věc, která je mi dodnes vlastní. Když máte míč u nohy, nemůžete se cítit špatně. Vlastně ani nemusíte vědět, s kým hrajete. Záleží jenom na té hře.
V tu dobu (léto 94), se hrálo v Americe Mistrovství světa. V Brazílii se před turnajem všichni vydali do ulic a malovali tam po zdech. Všechno bylo zahaleno do žluté, zelené a modré barvy – ulice, ploty, zdi, tváře…Pro malé dítě je to něco nezapomenutelného. Jednou jsem četl o Ronaldovi a dozvěděl jsem se, že jako malý kluk před MS 82, také chodil do ulic a pomáhal malovat na zeď obraz Zica.
Hej Ronaldo, hádej co?
Pokud to čteš, tak chci, abys věděl, že my jsme na zeď zase malovali tebe. Byl jsi náš hrdina. Tahle vzpomínka mi vážně uvízla v srdci.
Paměť funguje velice zvláštně. Já si například vůbec nepamatuju, že bych se koukal na vítězství Brazílie ve finále. Tyto vzpomínky mám prostě zamlžené. Ale pamatuju si jednu konkrétní fotku. Hráči zrovna přiletěli do Brazílie a Romario se po příletu doslova vykláněl z kokpitu, mával obrovskou brazilskou vlajkou, jakoby pro nás právě dobyl svět.
Pamatuju si, jak jsem se na tu fotku díval a srdce mi mohlo vybouchnout pýchou. Bože, tohle musím taky zažít, říkal jsem si.
Samozřejmě, že to byl šílený sen. A to z mnoha důvodů. Za prvé je v Brazílii asi 200 milionů lidí a úplně každý se chce stát fotbalistou (včetně těch úplně nejstarších). Za druhé…Já ještě ani nebyl pořádný fotbalista. Hrál jsem akorát futsal s 5 hráči na každé straně. Už jenom cestování na fotbalové zápasy nebylo pro mě a moji rodinu reálné. Lidé v Americe nebo v Evropě to možná nebudou chápat, ale benzín je (a obzvláště, když jsem byl malý) v Brazílii velmi, velmi drahý.
Naštěstí můj dědeček byl ochotný pro mě obětovat úplně všechno. Je to s přehledem nejdůležitější osoba v mém životě. Představím vám ho…byl to a vypadal jako frajer. Vždycky nosil cool sluneční brýle a v rukávu měl připravenou nějakou vtipnou průpovídku, kterou všechny rozesmál. Používal ji pokaždé, když měl kolem sebe své kamarády.
Jak jen to vlastně bylo?
Myslím, že něco jako: “Hej, poslouchejte. Sice nemám ani floka, ale stejně jsem šťasnej jako blecha.”
Vozil mě na tréninky ve svém starém Volkswagenu Variant. Myslím, že to bylo auto z roku 1969. Ale když jsem potom začal se svým týmem každý týden jezdit na zápasy, benzín byl zkrátka moc drahý a děda si nemohl dovolit vozit mě každý týden. A tak udělal rozhodnutí, které mi změnilo život.
Prodal auto a za peníze, které dostal, mi platil lístky na autobus. Vím, že si asi říkáte, že po takové oběti se musel cítit jako mučedník nebo si myslíte: “chudáček Marcelo”.
Tak to vůbec!
“Můj vnuk je nejlepší hráč v Riu. A nejen v Riu, v celé Brazílii. Neskutečný. Nezastavitelný.”
V jeho očích jsem nikdy nechyboval. To bylo ohromné. Chodil na moje zápasy a potom říkával mému tátovi: “Musíš se přijít podívat na Marcela. Co ten zase předvedl. To bylo kouzelné, neuvěřitelné.”
Ale můj otec mě viděl hrát zřídkakdy, protože musel neustále tvrdě pracovat. Nejspíš si myslel, že se můj dědeček zbláznil. Nejvtipnější bylo, že ikdyž můj výkon stál za hovno a prohráli jsme. Děda jen pokrčil rameny a řekl: “No co. Příště to bude lepší”.
Díky němu jsem se v 9 letech cítil jako Ronaldo. Přísahám, že bych mohl přijít domů s vypjatou hrudí, jakože jo, jsem fotbalista.
Jednou, to mi bylo 12, po zápase mě děda vyzvednul v oranžovém VW Brouk.
Řekl: “Tak nastup, jedeme domů.”
Já říkám: “Co se děje? Jak si k tomu autu přišel?”
“Jogo do Bicho”, odvětil děda.
V Riu je velmi oblíbená takzvaná zvířecí loterie. Možná to není 100% legální, ale no tak – lidi to milujou. Funguje to tak, že si vyberete číslo spojené s nějakým zvířetem. Například pštros, kohout, prostě cokoliv. Losuje se každý den. Děda jednou vyhrál nějaké peníze a koupil za ně Brouka.
Bylo to neuvěřitelné. Všude jsme jezdili naší oranžovou károu. Ale když mi bylo 15, dostal jsem možnost hrát skutečný fotbal za juniorku Fluminense. Problémem bylo, že tréninkové centrum bylo v Xerému, téměř 2 hodiny od mého domu. Platit tolik za benzín nebylo možné a tak jsem se rozhodl zůstat na ubytovně. V cizím městě, bez rodiny, úplně sám. Děda pro mě alespoň každou sobotu jezdil, abych mohl neděle strávit v Riu. Pak mě odvezl zase zpět.
Pochopte. Vyhrál zvířecí loterii. To není zase tolik peněz. To nejlepší, co si mohl dovolit byl starý Brouk ze 70. let. Pokud jste otočili volantem moc prudce, začala nám hrát jiná rádiová stanice.
Z Ria do Xerému a naopak…Brzy jsem se takového života přejedl. Cítil jsem se jako vězeň. Viděl jsem, jak si všichni mí kamarádi užívají života na pláži, zatímco já? Všechno, co jsem znal, byl fotbal a vlak.
Jednoho dne mě děda přijel vyzvednout a já mu řekl: “Končím. Končím, chci domů.”
Děda řekl: “Ne, ne, ne. Nemůžeš jen tak skončit. Po všem, co jsme překonali.”
“Jenom sedím na lavičce. Mrhám svým mládím. Končím.”, nedal jsem se.
A potom děda začal brečet.
Řekl mi: “Marcelo, v klidu. Nemůžeš teď skončit. Musím tě vidět hrát na Maracana.”
To mě skutečně zasáhlo. Přesvědčil mě. “Ok, ještě tomu dám týden.”
Nakonec jsem se vzdal snahy vzdát to.
O 2 roky později jsem jako hráč Fluminense vyběhl na hřiště Maracana. Děda byl samozřejmě na tribunách. Věděl to. Vsázel na mě od prvního dne.
Když mi bylo 18, začali okolo mě čmuchat evropské kluby. Slyšel jsem, že mě chtělo CSKA a také Sevilla. Sevilla byla zrovna na vzestupu a měla v týmu spoustu Brazilců. To by mohlo bejt v pohodě, říkal jsem si.
Jednoho dne mi zazvonil telefon od nějakého agenta: “Měl bys zájem o Real Madrid?”, zeptal se mě.
Jenom tak, jakoby nic.
“Jasně, samozřejmě” odpověděl jsem.
Ale nebyl jsem si jistý, nevěděl jsem, co je ten chlap zač.
“Tak jdeš do Realu Madrid. Počítej s tím.”
Po pár týdnech jsme hráli v Portu Alegre a Real Madrid prý někoho poslal, aby se se mnou setkal v hotelu. Ale pán, se kterým jsem se setkal na sobě neměl jediné logo Realu a neměl ani žádnou klubovou kartu.
A pak se mě začal ptát: “Máš holku?”
“Jojo, mám.”
“S kým bydlíš?”
“Ehh, s babičkou.”
Opakuji, neměl žádnou kartu, nic. Žádné doklady. Takže jsem si myslel: Je to vůbec reálné? Nechtějí mě unést někam na Sibiř nebo kdovíkam?
O 2 dny později jsem dostal zprávu, že Real chce, abych přijel na zdravotní prohlídku.
A já si stále myslel: Je to všechno opravdové?
Musíte o mně pochopit jednu věc. Dokud mi nebylo 16 let, nevěděl jsem ani, co je to Liga Mistrů. Pamatuju si to přesně – seděli jsme v klubovně v Xerému a kluci se dívali na fotbal v televizi. Monaco proti Portu. Ale všechno vypadalo jinak. Světla zářila na všechny strany, tráva byla dokonalá a zelená. Všude byla spousta fanoušků. Ale v Brazílii to tehdy vypadalo úplně jinak. Tráva nebyla tak zelená a světla byla matnější.
Nakonec jsem to nevydržel a ptám se kamaráda: “Hele, co je to za soutěž?”
“Liga Mistrů, vole.”
“Liga čeho?”
“Brácho, to je finále Ligy Mistrů.”
Nechápal jsem, o čem to mluví. V Brazílii totiž běží Liga Mistrů pouze na placených televizních kanálech. Většina lidí k nim nemá přístup.
Zpátky k jádru věci. Jsem v letadle do Madridu.
Tehdy mi zrovna bylo 18. Myslel jsi si, že tam jedu pouze na nějaký předběžný rozhovor. Pak jsem ale viděl smlouvu na stole, s logem Realu Madrid – a podepsal jsem ten papír fakt rychle.
Pak mě ti chlápci v obleku zavedli na hřiště a představili mě médiím. Vůbec jsem tomu nevěřil. Moje rodina mi pak řekla, že nevěřila tomu, že se to skutečně děje, dokud neviděli v novinách titulek: OSMNÁCTILETÝ MARCELO PŘESTUPUJE DO REALU MADRID.
Myslím, že důvod, proč se všechno zdálo tak neuvěřitelné, byl fakt, že v Realu hrál můj největší vzor Roberto Carlos. Pro mě to byl bůh. Být ve stejném týmu jako Roberto…A na stejné pozici. Nemohl jsem tomu věřit.
Nic se však nevyrovná tomu pocitu přijít do šatny…Robinho, Cicinho, Júlio Baptista, Emerson, Ronaldo, Roberto Carlos. Samozřejmě taky Casillase, Raúla, Beckhama, Cannavara.
Sem přišel malej Marcelito a říká si: Doprdele, tyhle kluky znám jenom z videoher.
To mohl být můj konec. Ale řeknu vám něco o Realu Madrid. V tomhle směru je to speciální klub. Hned první den za mnou přišel Roberto Carlos a podal mi papírek. “Tohle je moje telefonní číslo. Kdybys cokoliv – cokoliv – potřeboval, dej mi vědět.”
Moje první Vánoce v Madridu jsme strávili u Roberta. Pozval mě i moji ženu k sobě domů. Ten hráč byl můj idol. Bojovali jsme o jedno místo v sestavě. Většina lidí by to pro malého kluka neudělala. Ale on si věřil. Tak se pozná skutečný muž.
Roberto mě však inspiroval i na hřišti. Běhal nahoru dolů, jako naprostá bestie. Já jsem stejný. Můžete mě milovat, nebo nenávidět, ale víte, co ode mě očekávat. Miluju útočit.
A co potom, v obraně? Pokud je problém, vyřešíme ho. Ale první útočíme.
Abyste mohli hrát s takovou svobodou, potřebujete mít vzadu spoluhráče, který vám rozumí. Fabio Cannavaro byl na mé straně. Pamatuju si, jak říkával: “Jen běž, Marcelo. Já jsem tady. Pořádně provětrej svoje kopačky. V klidu. Já jsem Cannavaro. Jsme v pohodě.”
Stejné je to dneska s Casemirem. “Bež dopředu Marcelo. S ostatním se budeme trápit později.”
Aaa, Casemiro. Zachránil mi život. S ním po boku budu nejspíš hrát až do 45.
V prvních týdnech v Madridu, jsem býval na hřišti velmi nervózní. Cannavaro mi pomohl uvolnit se. Pravidlo bylo takové: klidně běž dopředu, pokud máš dostatek sil na to, aby ses sprintem vrátil dozadu. Ale pokud jsem to nestihl. Bože, jakou já dostal sodu. Ten chlap regulérně křičel. V Brazílii máme pořekadlo. Pegava no pé. Něco ve smyslu, jsem na tebe tvrdý, aby z tebe něco bylo.
Cannavaro chtěl, aby ze mě něco bylo a já jsem ho za to miloval.
Brzy však poznáte, jak vysoká očekávání jsou na vás v Realu kladena. Po konci mojí první sezony si mě ředitel zavolal do své kanceláře. Stále jsem byl mladý a hloupý. Přišel jsem tam ve své baseballové čepici. Očekával jsem drobný pokec, nic víc.
Z ředitele vylezlo, že klub chce, abych šel na hostování.
Chápu, jak to mysleli. Chtěli, abych nabral nějaké zkušenosti. Ale já si říkal: Tohle je Real. Pokud teď odejdu, možná se nikdy nedostanu zpátky.
Chtěl po mně, abych podepsal nějaký papír.
Zeptal jsem se: “Pokud to nepodepíšu, nebudu muset nikam jít, žejo?”
“Nebudeš. Zůstaneš tady. Pokud tě trenér bude chtít, budeš tu pro něj. Ale já myslím, že musíš nabrat nějaké zkušenosti.”, odpověděl.
“Získám je.”, řekl jsem. “Nechte to na mně.”
Poděkoval jsem a opustil jsem místnost.
To léto odešel Roberto Carlos a já začal hrát více. Po téhle zkušenosti, malý Marcelito definitivně zmizel.
Kdykoliv se vracím do Brazílie, jdu se podívat na dědovu skříňku, která se neustále zaplňuje.
Vysvětlím.
Když mi bylo 6 let, založil takovou výstavku mých úspěchů. Všechny týmové fotky, mé úspěchy, atd. zakládal do této vitríny. Kdykoliv jsem dal gól, napsal o tom zápis do knihy. Skutečně KAŽDÝ gól, který jsem dal od té doby, co jsem hrál ve škole. Kdykoliv jsem se objevil v místních novinách, vystřihl článek a zalaminoval ho.
Jednoho dne jsem se vrátil na prázdniny a všiml jsem si, že to pořád dělá. Vystřihoval, laminoval. Ale bože, my vyhráli LaLigu! Vycházelo toho strašně moc. Četl všechny noviny. Nic mu nemohlo uniknout.
Vždycky jsem chtěl do jeho vitríny přidat 2 věci. Ušatý pohár pro vítěze Ligy Mistrů a fotku mě, jak z letadla mávám a držím trofej pro vítěze Mistrovství světa.
Když jsme se v roce 2014 dostali do finále Ligy Mistrů proti Atleticu, dědeček již byl velmi nemocný. Předtím jsem odehrál 4 zápasy v řadě a byl jsem připravený nastoupit. Naneštěstí, trenér vybral do zahajovací jedenáctky jiného hráče.
Co k tomu říct? Samozřejmě, že jsem byl naštvaný. Ale věděl jsem, že ten večer na mě čeká něco neskutečného. A tak jsem seděl na lavičce a čekal. Čekal jsem, ikdyž jsme prohrávali 1:0 v 90. minutě. A potom se to stalo. V 93. minutě si na rohový kop naskočil Sergio Ramos a zase nás jednou všechny zachránil. Vážně nevím, jak to ten člověk dělá. Mám teorii, že za to možná můžou jeho vlasy.
Když potom v prodloužení trenér poslal na hřiště mě a Isca, byl jsem velmi namotivovaný. Chtěl jsem dobývat. Chtěl jsem na hřišti nechat všechno.
Když jsem potom skóroval, můj mozek jakoby vypnul. Chtěl jsem si sundat dres. Pak jsem si ale řekl: Doprdele, nemůžeš si sundat dres, dostaneš kartu. Pak jsem se znovu dostal do reality a začal jsem brečet. Bylo to šílené.
Před 10 lety jsem seděl v Xerézu a nevěřícně zíral na zelený trávník. Říkal jsem si: Co je to sakra za soutěž?
O 10 let později jsem držel tu zatracenou trofej. La Décimu.
Pár měsíců po finále, děda zemřel.
Jsem velmi šťastný, že mě viděl vyhrát Ligu Mistrů. Jen díky němu jsem se dostal takhle daleko.
Občas se probudím a myslím si: 11 let v Realu Madrid, 11 let v reprezentaci. Šílený útočný bek jako jsem já. Jak jsem se sem sakra dostal?
Kdybych vám řekl, že je to normální, lhal bych vám.
Pokaždé, když jedu na trénink, zaparkuju auto a jdu do šatny, jsou to ohromné emoce. Ikdyž to na první pohled nedávám najevo, uvnitř k tomu všemu cítím obrovský respekt.
Být součástí tohoto klubu je pro mě pocit k nezaplacení.
Ale ještě musím zvládnout jednu věc.
Na MS 2018 se Brazílie vrátí tam, kde má být. Zapamatujte si to. Vsaďte si na to. S Titem na lavičce skutečně věřím, že můžeme dostat Brazílii zpět na vrchol.
Tite je totiž neskutečný člověk.
Když se stal reprezentačním trenérem, zavolal mi: “Nemůžu ti slíbit, že tě vždy povolám, ale pokud ano, můžu s tebou počítat?”
Řekl jsem: “Trenére, už jenom to, že mi voláte, je pro mě ohromná pocta. Hraju v reprezentaci od 17. Myslíte, že bych teď přestal? Jsem vám kdykoliv k dispozici.”
Ten hovor pro mě znamenal hrozně moc. Hrál jsem za reprezentaci 11 let, ale tohle bylo poprvé, co mi reprezentační trenér zavolal. Zabil bych pro Titeho a udělám všechno proto, abych mohl přidat Zlatou Niké do dědovy vitríny.
A i kdyby ne, co bych nadělal? Pořád bych byl Marcelo, šťastný jako blecha.
Zdroj: theplayerstribune.com
8 Komentářů
Nádherné a dojemné. Hodně štěstí Marcelo. *drink*
Tak pokud jsem předtím Marcela obdivoval, tak ho teď miluju. Neuvěřitelný příběh a nádherná zpověď výjimečného fotbalisty. *thumb*
Na Marcela bych se mohl dívat dny a nepřestával by mě překvapovat. A když hraje luxusně celou sezónu, tak přijde semifinále proti Bayernu, kde 2x zaskočí za Navase a v posledních minutách vysprintuje dopředu a přihraje Ronaldovi do prázdné brány *drink*
krasny clanok..
clovek sa potom na takeho hraca pozera uplne inak. marcelo dik .. a pozrav pre tvojho dedecka do neba..
Marcelo bol a je pre mňa jeden z naj bekov aky behali po ihriskách,,obdivoval som hráčov ako Lizarazu,Cafu,Carlos,ale aj barcelonskych zadakov,ktorí nielen skvele bránia,ale aj útočia..Marcelo je fenomenálny..určite aj občas pochybi, ale smerom dopredu je skvelý.Ono je to tak,keď po.sere čosi Ronaldo tak sa nič nedeje,veď i tak dá nejaký gól,zabudne sa na to,ale ak po.sere čosi obranca,tak to vždy horí.
Marcela jsem mel vzdycky hrozne rad, libi se mi jeho styl hry a tenhle clanek……pecka *thumb*
Na youtube RM su pribehy hracov Realu, niektore su s anglickymi titulkami – odporucam 🙂 vola sa to Campo de estrellas
Marcelo je borec
jak ja tohto typka zeriem*thumb* luxusny clanok*drink*