Marcelo, část 1: Měl jsem pochybnosti, jestli se vůbec hodím pro Real Madrid
- Bývalí hráči Realu
- dnes 12:33
- 0 Komentářů
- Zbynek H.
Iker Casillas už několik měsíců vede na svém YouTube kanálu pořad Bajo los Palos (Mezi tyčemi). Na začátku prosince byl hostem bývalého kapitána Realu Madrid Marcelo. Níže přinášíme první část rozhovoru s Brazilcem.
Iker Casillas: „Dnes tu máme velké překvapení. Velmi dobrý přítel, zábavný člověk, skvělý fotbalista. Nebylo nás mnoho, kdo jsme v něj věřili, když přicházel, ale on si sám získal madridismo svým fotbalem, svým způsobem bytí a stal se skutečnou legendou Realu Madrid. Jsem moc rád, že ho tu dnes vidím, děkuji mu, že přišel, a doufám, že si to užije. Položíme mu pár otázek, na které snad odpoví. Marcelo Vieira, Marcelito, vítej.“
Marcelo: „Moc děkuji.“
Jak se máš?
„Jsem moc rád, že tu jsem. Obvykle se vídáme kvůli našim životním záležitostem. Děkuji za ta slova a ano, strávili jsme spolu hodně času, že? Když jsem přišel, hodně jsi mi pomohl — stejně jako ostatní. Je to radost být tady a popovídat si.“
Casillas: „Budou otázky a chci, abys na ně odpovídal. Protože ty nejsi zrovna typ, co by se moc předváděl, že? Nikdy ses moc necpal dopředu. Vždycky měl podporu kapitánů a držel se vzadu.“ (smích)
Marcelo: „Ty jsi byl vpředu, já zůstával vzadu. Ty jsi byl od problémů.“ (smích)
Casillas: „Ano, já jsem to schytával. Dobře, já a Sergio.“
Marcelo: „Ano, ty a Sergio. A Pepito. Já vzadu.“
Poslouchej, Marcelo… Marcelito, co si pamatuješ z toho kluka, který během Vánoc přestoupil do Realu Madrid? Byli jste tři — ty, Higuaín a Gago. Jak na to vzpomínáš? Jak to probíhalo? Kdo ti řekl, že Real Madrid má o tebe zájem a chce tě přivést?
„Začalo to, když jsem byl ve Fluminense a v 18 letech jsem dostal první nominaci do brazilské reprezentace. A tehdy to celé začalo. Nejprve se ozvala Sevilla — Fluminense mi to oznámilo — a pak také CSKA Moskva. A dobře, do té chvíle to bylo v pořádku. Říkal jsem si, že to bude těžké. Sevilla byla vždy velký klub a tehdy tam bylo hodně Brazilců.
A pak se objevil člověk jménem Reinaldo Pita. Vůbec jsem ho neznal, byl to významný podnikatel v Brazílii. Řekl mému agentovi, že Real Madrid má o mě zájem, a ten mi to předal. Říkal jsem si, že nevím… Real Madrid jsem viděl strašně daleko od sebe.
Měli jsme schůzku v Brazílii s… teď si nevzpomenu na jméno… s Baldinim, ano, s Baldinim. Přijel do Brazílie, ale pokládal mi hrozně zvláštní otázky. Jestli mám přítelkyni, jestli chci mít děti, jestli se ožením, co dělají moji rodiče… Říkal jsem si, že je to nějaký nesmysl, protože jak by se někdo z Realu Madrid mohl ptát na takové věci, a přitom se vůbec neptat na fotbal?
A tehdy to začalo. Real Madrid o mě opravdu stál a všechno šlo strašně rychle. Kontakt začal v září 2006, v říjnu jsem přiletěl do Madridu a transfer byl uzavřen.“
Přicházíš do Realu Madrid v 18 letech, ještě jako dítě. Jaké s tebou měl klub plány? Měl jsi být posilou prvního týmu, nebo hráčem pro Castillu, který bude občas trénovat s áčkem? Jaký byl plán?
„Na začátku jsem měl jít do Castilly. A říkal jsem si, že i kdyby to tak bylo, není to špatné — z Castilly do prvního týmu je jen jeden krok, ne? Ale v té době jsem už byl v brazilské reprezentaci, dostal jsem nominaci, dal jsem gól.
Ale měl jsem na sobě tlak, že mám být nový Roberto Carlos — a to se mi nikdy nelíbilo, protože je nemožné, aby byl někdo jako Roberto Carlos.
V klubu měli v hlavě plán, že půjdu do Castilly, ale Capello řekl: ‚Ne, bude trénovat s námi.‘ To pro mě bylo neuvěřitelné, protože jsem se strašně moc naučil na soustředěních i trénincích. Všechno bylo top. Nehrál jsem moc, vlastně skoro vůbec.“ (smích)
Casillas: „Ano, ano, na to se ještě zeptám.“ (smích)
„Měl jsem své momenty, ale byl jsem nadšený z toho života. V tak mladém věku jsem odešel z Brazílie a bylo pro mě strašně důležité žít s vámi — legendami fotbalu. Ale původně jsem měl jít do Castilly… jenže jsem v ní nikdy neodehrál ani minutu.“
Je třeba si uvědomit, že přicházel jsi v docela složitém období, protože v lize to nebylo nic moc. Vstoupil jsi do kabiny plné hvězd… Myslím, že Ronaldo Nazário zrovna odcházel.
„Ano, odešel v zimě. Na Vánoce, pamatuju si, že jsem měl o tom rozhovor s Fabiem Capellem. A byl tam ještě Roberto. Roberto odešel v červnu a Ronaldo v únoru.“
A když vstoupíš do té kabiny, vidíš Capella, všechny tehdejší hráče jako David Beckham, Ronaldo do chvíle, než odešel, Roberto Carlos, Raúl, Guti, Ruud… Co sis říkal?
„Ne, pro mě to bylo šílenství. Dnes o tom mluvíme, ale když jsi byl v podobném věku, taky jsi v 17 letech začínal hrát za Real Madrid a reprezentaci. Ale je to něco jiného. Já přijel z Brazílie. V Brazílii jsme měli své hráče, ale ti hráči z Evropy, z Realu Madrid, s tím obrovským obrazem… to bylo úplně něco jiného. V Brazílii jsi je mohl vidět v televizi, ale vy jste tehdy byli galácticos, ne? Nebyli to jen Zizou a Figo — já vstoupil do té kabiny a bylo to šílené. Potkáš Beckhama s celou tou módní aurou, šílenství. Potkáš Roberta, který byl mým idolem, Gutího, Míchela Salgada… lidi, kteří…“
Iván Helguera. (smích)
„Sakra, Helguera. Pavón, všichni. Pro mě to bylo šílenství, jako sen. A i když jsem nehrál nic, skoro nic, pro mě jako pro mladého kluka to byl obrovský rozvoj.“
Já vím, že to pro tebe bylo těžké. Těch prvních šest měsíců v Madridu bylo pro tebe náročných.
„Ano, ano. Protože jsem viděl, že bych mohl… Nebyl jsem na úrovni ostatních hráčů, ale věřil jsem, že můžu dát víc a víc se učit. Během zápasů jsem měl pocit, že bych mohl udělat víc a víc se učit. Každý trénink byl neuvěřitelný, ale chtěl jsem dělat víc. Ale zároveň to nebylo tak těžké, protože, sakra, je ti 18 a jsi v kabině s těmi hvězdami, legendami fotbalu.“
A kdo byl s tebou v Madridu, když jsi sem přijel? Byl jsi s rodinou?
„S manželkou a švagrem. Byli jsme tři.“
S dnešní manželkou, která tehdy byla tvou snoubenkou.
„Ano, tehdy jí bylo 17. Bylo to šílené, protože jsme odjeli… Dobře, tady nám nikdy nic nechybělo a život v Madridu nebyl problém, ale z Brazílie jsme odjeli v opravdu mladém věku.“
Nějaká historka z těch prvních šesti měsíců v kabině? Ale dobře, už vím, na co se tě zeptám. (smích)
„Nic si nepamatuju, ale…“
Já mám jednu historku. Vždycky když jsme jeli na soustředění před zápasem, měl jsi jednu zvláštní manii. Co to bylo?
„Já byl vždycky v nominaci na zápasy. Prostě jsem byl na seznamu povolaných a jel jsem na soustředění, ne? Do hotelu Mirasierra. Pokaždé jsem byl nadšený a říkal jsem si: ‚Sakra, zítra si aspoň sednu na lavičku.‘ Vstoupil jsem a on říkal: ‚Iker Casillas, Míchel Salgado, Cannavaro…‘ a tak dál. A pamatuju si — dokonce se mi o tom zdálo — že to byla jedna společná věta: ‚Ruud van Nistelrooy… a Marcelo na tribunu.‘ Pamatuješ? (smích) Byl jeden zápas, remizovali jsme 2:2 se Zaragozou. Míchel se zranil, nastoupil Miguel Torres a já tehdy slezl z tribuny. A remizovali jsme. A všechny ostatní zápasy, ve kterých jsem byl na tribuně, jsme vyhráli. A když jsem slezl, remizovali jsme.“
Takže si myslíš, že Fabio Capello je pověrčivý člověk. (smích)
„Myslím, že ano. (smích) Určitě, určitě. Ale mám k němu velkou náklonnost, protože mi dovolil to prožívat a učit se. Ale, sakra, ty měsíce byly těžké.“ (smích)
Ano, ano, byl pověrčivý. Po těch šesti měsících zůstáváš v prvním týmu Realu Madrid, Roberto odchází a ty zůstáváš sám. Stáváš se tak trochu budoucností, ne?
„Ikere, já sám jsem tomu nevěřil.“
A v té sezóně už začínáš nastupovat častěji. Hraješ víc a víc, dokonce i na levém záložníkovi.
„Ano, u Juande Ramose, že?“
Ale předtím jsme měli Schustera.
„Ano, Schuster, pravda.“
Vyhráli jsme s ním ligu.
„Ano, ano. Schuster mi dal hodně zápasů. Pamatuju si, že když se zranil Heinze, tehdy jsem se poprvé opravdu cítil jako hráč Realu Madrid. Bylo to dva dny před zápasem s Werderem Brémy na Bernabéu. Zranil se dva dny předtím, měli jsme trénink na Bernabéu — což normálně neděláme — a on mi řekl: ‚Poslouchej, zítra jdeš do základu.‘ O můj bože. A řekl jsem si, že to musí být takový zápas, po kterém si lidé řeknou: ‚Dobře, možná z něj něco bude.‘ Hrál jsem dobře, běhal jsem, plnil úkoly. Víš dobře, že jsem měl minulost ve futsalu. Měl jsem jen dva nebo tři roky na to, abych se naučil hrát jedenáct na jedenáct. Přišel jsem do Realu Madrid a bylo těžké pochopit bránění, držení linie… Ale něco jsem se naučil a myslím, že v tom zápase jsem udělal ten krok. Ale předtím mě Real Madrid chtěl poslat na hostování. Ale odmítl jsem. Byl jsem v tom jasný.“
Kdo tě chtěl na hostování, jestli se může vědět?
„Ano, Valladolid. Mluvil jsem tehdy s Carlosem Bucerem, protože můj agent byl v Brazílii, a v 19 letech jsem řekl: ‚Dobře, budu s vámi mluvit sám, nemám s tím problém.‘ V ničem jsem se tehdy nevyznal, tak jsem se zeptal, jestli musím něco podepsat, abych mohl odejít z Realu Madrid. Řekli, že ano. Tak jsem řekl: ‚Tak nic nepodepisuju, zůstávám tady. A jestli mě trenér bude chtít, bude mě stavět, a jestli ne, tak ne. Ale věřím, že mám šanci hrát.‘ A hned potom přišel ten zápas v Lize mistrů. Ale ano, tehdy jsem odmítl, nechtěl jsem hostování.“
Máš vůbec představu, jakou proměnou jsi prošel? Z kluka, který přichází do Realu Madrid, v neoddiskutovatelnou postavu, kterou lidé začínají srovnávat s Robertem Carlosem.
„Ano, je to šílené, ale…“
Ale lidé to tak vidí, slyšíš to na ulici. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si pamatuješ — já ano — že byl na začátku moment, kdy na tebe fanoušci na Bernabéu pískali?
„Ano, a hodně.“
A jak ses s tím cítil?
„Ikere, já… myslím, že mě znáš. Jsem veselý člověk, vždycky jsem byl. A nikdy jsem se nezastavoval, abych přemýšlel o tom, že se lidem nemusím líbit nebo že nejsem připravený hrát za Real Madrid. Já jsem si užíval každý okamžik. Takže kritika médií nebo pískot fanoušků pro mě byl jako… No, to je vaše ztráta. Já znám svou hodnotu a neměl jsem v hlavě, že je špatné, že na mě pískají…“
Myslíš, že to bylo nespravedlivé? Je to trochu nespravedlivé takhle zacházet s mladým klukem, který právě přijel.
„Ne, ne. Tady je velký tlak. Dobře, já mám takovou hlavu, že to na mě nikdy nemělo vliv. Dokonce po zápase se Sevillou, kdy mě Navas sežral, jsme měli zápas s Valladolidem na Bernabéu. A fanoušci mě tehdy chtěli zabít, ale to je normální. Ale takové věci a pískot na mě nikdy nepůsobily.“
Kdo ti udělal největší dusno v kabině?
„Ty. (smích) Sakra, ty ses uměl rozkřičet.“ (smích)
Já jsem tě jen volal, abys byl blízko mě.
„Řeknu ti něco — je jedna fotka, kde stojíš vedle mě… Udělal jsem nějakou kravinu, která skoro skončila gólem proti nám, a ty jsi řval: ‚Prober se, soustřeď se!‘ Ale celkově to bylo dobré.“
V jakém momentu sis opravdu uvědomil, že jsi v kabině důležitý? Kdy sis řekl: „Sakra, jsem levý obránce, to je moje pozice, cítím se na ní dobře“? Protože pamatuju, že třeba za Mourinha jste měli s Coentrãem velkou konkurenci.
„Ano. Ikere, upřímně — já jsem se nikdy necítil… Dobře, jsi hráčem Realu Madrid, lidé tě poznávají na ulici, mluví o Marcelovi, ale já jsem se nikdy necítil tak, že ať se stane cokoli, jsem hráč základní sestavy. Že můžu odehrát tři špatné zápasy a stejně budu hrát dál. Nikdy jsem tak neuvažoval.“
„Můj přístup byl takový, že když jsem odehrál dobrý zápas, musel jsem si úroveň udržet, aby lidé nic neříkali a aby trenér počítal se mnou. A za Coentrãa jsme spolu vždycky vycházeli dobře, mluvili jsme stejným jazykem. Ale já jsem vždycky chtěl hrát a cítil jsem, že bych měl hrát. To byl můj pohled.“
„Ale Mourinho mě někdy posadil na lavičku a v těch velkých zápasech — proti Barceloně nebo v Lize mistrů — hrál Coentrão. To mě trochu bolelo, protože jsem si říkal: ‚Sakra, mohl bych hrát, myslím, že bych mohl.‘ Ale pracoval jsem dál. Nikdy jsem se necítil ani jako hráč základní sestavy, ani jako někdo odstavený. Vždycky jsem si myslel, že můžu hrát.“
Dobře, ale pak přijde moment, kdy se staneš neoddiskutovatelným. To bylo někdy v roce 2013 nebo 2014, když už byl Ancelotti. Takže pět let. Do kdy jsi hrál v Realu Madrid? Do 2020?
„Do 2021.“
Takže šest, sedm let jsi byl neoddiskutovatelný a nikdo tě nezpochybňoval. Když nehrál Marcelo, začala debata.
„Ano, myslím, že ano. Ale myslím, že to souviselo i s tím, jak dlouho jsme spolu byli jako tým. A když jsem nehrál, objevovaly se otázky v médiích i mezi lidmi: proč Marcelo nehraje, je zraněný, nebo trenér preferuje někoho jiného?“
„Ale já jsem chtěl hrát všechny zápasy, i když jsem byl unavený, protože jsem chtěl sbírat starty a přiblížit se tobě a Raúlovi. To je strašně těžké. Vypadá to jednoduše, ale dlouhodobě je to komplikované. Je to obrovské množství zápasů.“
Poslouchej, Marcelito — tobě se vždycky vyčítalo, že jsi „trochu baculatý“.
„Ano, vždycky.“ (smích)
Ale zároveň jsi byl vždycky neuvěřitelně mrštný. Jak jsi to zvládal? Vždycky když se něco nedařilo, lidé se chytali tvé fyzičky, že?
„Dokonce včera jsem doma s dětmi koukal na stará videa a Liam se mě ptá: ‚Tati, ty jsi tam byl tlustý, co?‘ To byl finále Ligy mistrů — a takovou jsem měl postavu. Vždycky jsem měl bříško, nikdy jsem neměl Cristiano six-pack.“
„Ale já nikdy nebyl atlet. Vždycky jsem si užíval život. Samozřejmě jsem pracoval, ale nikdy jsem nechodil do posilovny, nedržel přísnou dietu. Bral jsem to s lehkostí. Později, když jsem byl starší, jsem začal dělat víc věcí. Ale moje tělo vždycky vypadalo takhle a vždycky jsem hrál stejným způsobem.“
„Ale jasně — když se něco nedařilo, hned se objevil „problém s váhou“. To je normální.“
Jak vzpomínáš na éru Mourinha, na to všechno, co se dělo kolem nás? (oba se smějí) Někdy sis musel sám protírat oči, že?
„Já byl s klubem na život a na smrt — a s trenérem taky. Pamatuju si zápasy s Barcelonou a všechny ty věci… Bylo to šílenství. (smích) Pamatuju si, že Mourinho… Po jednom zimním zápase, myslím, že proti Recreativo Huelva. Myslím, že jsem tehdy hrál fakt dobře. Nastupuju do autobusu a on na mě… Mourinho byl takový trochu… víš jak… (gestikuluje rukama) Ale měl jsem ho rád. A říká mi: ‚Marcelo, jsi nejlepší, úžasný, to, co jsi udělal — top, top.֯ A já si říkám: Sakra, jedu domů šťastný.“
„V dalším zápase jsem udělal nějakou kravinu a on na mě: ‚Pojď sem. Ty jsi úplně něco jiného, jsi hrozný. Co jsi to vůbec udělal?‘ (smích)“
„Jeden den jsi dobrý, druhý den už ne. Ale mně se to líbilo, hodně jsem se naučil. Myslím, že úplně na začátku mi změnil ten „čip“, abych byl agresivnější. Na jednom tréninku hned po mistrovství světa, které jste v roce 2010 vyhráli, mi řekl: ‚Víš, proč jsi nejel na mundial?‘ A já sebevědomě: ‚Protože mě trenér nechtěl.‘ A on: ‚Ne, ne. Protože vůbec nebráníš. Jsi v tom hrozný.‘ Později jsme o tom mluvili a hodně mě naučil.“
Takže jsme v tom měli trochu pravdy, co? (smích)
„Co? (smích) Jo, měl jsi pravdu taky.“
Pojďme mluvit o mistrovství světa, pak se vrátíme k Realu. Máš pocit, že s týmem, který jste měli, jste mohli dojít dál?
„Ano. Myslím, že v reprezentaci — a ty to víš moc dobře — musí být tým dlouho pohromadě. Pro mě by reprezentace měla fungovat jako klub. Lidé musí jít stejným směrem, mít stejné cíle, protože na konci máš málo času na společné tréninky.“
„Ale když se pořád všechno mění, někdo jde jiným tempem, má jiné cíle — je to strašně těžké. Samotná kvalita hráčů nestačí. To je nemožné. Všichni musí táhnout jedním směrem. Myslím, že teď Brazílie s Ancelottim, který je skvělý trenér, a s hráči, které má, může dojít daleko.“
Bolelo tě to 1:7 s Německem?
„Sakra… Hodně, hodně.“
Jako nějaká noční můra.
„Ano, ale bylo to zvláštní. Víš, když máš noční můru a víš, že je to sen, tak víš, že se za chvíli probudíš. Ale tady ses neprobouzel — a padal gól za gólem.“
„Ale po tom všem jsem si řekl, že nechci být poznamenaný tak obrovskou porážkou, protože to byla ostuda světového formátu. Pak ti lidé můžou říkat: ‚Hej, hrál jsi v tom zápase 1:7.‘ Ano, ale bránil jsem svou zemi a stalo se, co se stalo. Musel jsem jít dál a pokusit se to změnit.“
Chtěl bys vyhrát mistrovství světa?
„Sakra, Ikere… Pamatuju si, jak jsi po výhře volal Robertovi — a já jsem vždycky chtěl být ten, kdo zavolá tobě. (smích) Nakonec to nebylo možné. Pamatuju si, jak jsi říkal: ‚Jo, jo, Marcelito. Až vyhraješ, tak si zavoláme.‘ A další mundial byl v Brazílii. Sakra, to mělo být ono. Všichni jsme byli mladí, ve formě. Ale mistrovství světa… Jsi tam se svou reprezentací a vyhrát něco pro svou zemi je strašně těžké.“
Lidé to nechápou. Myslí si, že samozřejmě patříme ke svým klubům, ale máme také národní cítění, krev, která nám koluje v žilách, ne? V posledních letech se ve Španělsku pořád opakuje to samé. Hraješ za Real Madrid, ale díváš se směrem k reprezentaci. Ale to je něco, co ti vštěpují od dětství. Já měl to štěstí vidět Dungu, jak v roce 1994 zvedá pohár mistrů světa, a řekl jsem si, že jednou chci být jako on. Stejně jako když jsem viděl Manola Sanchíse, jak v roce 1998 zvedá Pohár mistrů Evropy, a řekl jsem si: ‚Chci být jako Manolo Sanchís.‘ Myslím, že spousta lidí, kteří jsou extrémní, tomu nerozumí. Ale je normální, že každý fotbalista miluje stejně svůj klub i svou zemi. Ale to nejsou věci, do kterých se teď chci pouštět. A jak jsme říkali, kabina s Beckhamem, Helguerou, Salgadem (smích), Robertem Carlosem, Modrićem, Benzemou z těch novějších… protože byl jsi takovým mostem mezi starou a novou generací. Jak vzpomínáš na svou roli? Jak jsi zvládal přebírání stále důležitější pozice kapitána?
„Myslím, že jedním z kapitánů jsem se stal ve 23–24 letech. A pro mě to byla čest a zodpovědnost…“
Ano, ale nikdy ses necpal dopředu. (smích)
„Ne, protože jsem měl tebe a Sergia. A předtím byli Guti, Míchel Salgado, Roberto. A já se snažil z toho čerpat a učit se ze všech těch dní, z rozhovorů, z jednání s vedením, s prezidentem… vždycky jsem se snažil být v obraze. Učil jsem se od vás. Ale je pravda, že jsem se necpal dopředu, protože co může říct 24letý kluk? ‚Ne, presidente, já si myslím, že…‘ Ne, ty si nemyslíš nic. Poslouchal jsem, co říkáš ty, co říká Sergio. A později, když jsem jako druhý kapitán trávil víc času se Sergiem, měl jsem už větší hlas. Ale nikdy jsem nepřekračoval hranice — vždycky s respektem k ostatním, jako příklad pro mladé hráče a podobné věci.“
Kterého hráče bys označil za: „Sakra, to je profesionál, vážný a oddaný člověk“?
„Když jsem přicházel, myslím, že to byl Raúl. Byl strašně seriózní ve všem, co dělal. Když bylo potřeba žertovat, žertoval, ale jako kapitán… vždycky jsem se na něj díval a říkal si, že chci být jako Raúl. Raúl měl styl, který jsem chtěl ukazovat i já — rodina, vážnost, zodpovědnost. Ale já jsem šprýmař, ne? Vždycky jsem byl. Ale Raúl byl takový, pak Cristiano. Také Sergio Ramos. Myslím, že tahle trojice je největší vzor. A pak kluci, kteří přicházeli do prvního týmu, to viděli a říkali si: ‚Chci být jako Cristiano, jako Raúl.‘“
Kdy ti bylo v Realu Madrid nejhůř?
„Nejhůř? No, jasně, že na začátku jsem nehrál a myslím, že tehdy se objevoval ten nejhorší pocit — že se nehodím pro Real Madrid. A pak přijdou pochybnosti: možná jsem hráčem Realu jen proto, že se spletli? Když jsem byl mladší, tak jsem na to myslel. Ale když jsem dostal míč, všechno se měnilo. Na tréninku jsem věděl, že na to mám, rozumíš? Že umím obejít hráče. Jasně, obrana byla vždycky tabu, byl jsem v ní hrozný, ale bránil jsem, jak jsem mohl.“
„Hodně lidí neví, že jsem neměl žádné základy. Futsal jsem opustil v 15 letech a v 17 jsem byl už v prvním týmu. Takže jsem měl dva roky na to, abych se to všechno naučil. A pak přišel Real Madrid — nejvyšší úroveň v Evropě, Liga mistrů, reprezentace. A samozřejmě jsem se musel učit. Nenaučil jsem se bránit jako Maldini, ale dělal jsem, co jsem mohl.“
A hrál jsi trochu víc jako levý záložník, že? Byl jsi víc vpředu.
„Ano, v Brazílii jsme hráli se třemi stopery a já byl víc vpředu. Takže jsem neměl přirozené reflexy typu: když jde míč dozadu, musíš zavřít prostor.“
Jak dnes vidíš Xabiho Alonsa v Realu Madrid? To všechno, co se říká, ten tlak, který je vždy na trenérovi Realu — vždyť byli jsme jeho spoluhráči. Jak to hodnotíš?
„Ikere, od chvíle, kdy jsem skončil s fotbalem, moc zápasů nesleduju. Samozřejmě o všem slyším, protože jsem na sociálních sítích a vidím a slyším určité věci. Poslouchej, myslím, že mu musíme dát čas. Odvádí skvělou práci. Je normální, že když Real Madrid nevyhrává — sami jsme to zažili — lidé začnou říkat, že se nehodí, že něco není v pořádku. Nevím, jestli je to ten případ, ale podle mě Real Madrid vypadá dobře, vyhrává své zápasy… Teď remizovali s Elche, že? A v Lize mistrů to byl skvělý zápas pro diváky, hodně gólů.“
„Ale Xabi je podle mě velmi inteligentní trenér, dokázal to už v minulé sezoně a teď je v Realu Madrid. A v Realu Madrid je tlak maximální — vždycky musíš víc. Možná v jiném klubu, kdyby remizoval nebo prohrál, nic by se nestalo, ale v Realu Madrid prohraješ a už ti chtějí setnout hlavu.“
A to i přesto, že se jim daří. V Lize mistrů jsou mezi nejlepší osmičkou, v La Lize první. Ale tak to chodí. Chtěl bych se tě zeptat na něco, o čem se hodně mluví — téma Viníciuse. Jak to vidíš jako Brazilec? Jakou radu bys mu dal, aby se víc mluvilo o jeho fotbale než o jiných věcech?
„Viníciuse jsem poznal jako 18letého kluka — ve stejném věku, v jakém jsem byl já, když jsem sem přicházel. A pravda je taková, že měl své věci, měl hodně co zlepšovat. Je to kluk s dobrým srdcem a je velmi inteligentní. Věděl, že aby byl hráčem Realu Madrid, musí udělat to a to. Dnes je neoddiskutovatelný — jeho rychlost, kličky, inteligence v přihrávkách… Dřív když střílel, míč tam nepadal, a teď jsou tam góly i asistence.“
„Co se týče věcí mimo hřiště, nejsem člověk, který by dával rady. Myslím, že rady jsou individuální a měly by být adresované konkrétně. Ale nevím… Když jsi hráčem Realu Madrid a brazilské reprezentace, jsi na očích. Ty jsi byl, já jsem byl — ale myslím, že u Viníciuse je to ještě o krok dál, ne? A v horké atmosféře zápasu, při diskusích s lidmi, trenéry — to je jen a jen tvůj problém.“
„Myslím, že by měl — nebo já bych to tak udělal — zmlknout, trénovat, hrát, dávat góly a ať ostatní mluví, mluví a mluví. Když se zapojíš do diskuse, je to tvůj problém. Když nic neříkáš, je to taky tvůj problém. Všechno je problém, když jsi na očích. Proto bych udělal právě to — klid. A myslím, že to teď dělá, protože už se o tom tolik nemluví. Hraje nádherně, miluju jeho hru a mám z toho radost, protože jsem viděl, jak byl naštvaný z té kritiky a z toho, že se říkalo, že se nehodí do Realu Madrid. Ty všechny memy, ty hlouposti…“
Ano, nesmysly.
(…)
Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.
Zdroj: realmadryt.pl
