The Telegraph: Nepovolat Bellinghama na mistrovství světa by bylo šílenství
- Reprezentace
- včera 17:58
- 0 Komentářů
- Laša
Matt Law je hlavní fotbalový korespondent deníku The Telegraph. Přinášíme jeho komentář k aktuální kontroverzi kolem Judea Bellinghama v anglické reprezentaci.
Seděl jsem na pohovce, jedním okem sledoval televizi, druhým telefon, a vůbec by mě nenapadlo, že kolem Judea Bellinghama vznikne takový rozruch, když Anglie zakončovala kvalifikaci na mistrovství světa rutinním vítězstvím nad Albánií. Týden volna znamenal, že místo psaní reportáží ze závěrečných zápasů Anglie na Wembley a v Tiraně jsem dělal to, co většina lidí během reprezentačních přestávek — pohodlně sledoval fotbal z gauče a zároveň projížděl obvyklé nesmysly na sociálních sítích.
Televizní kamery nezachytily žádnou kontroverzi s Bellinghamem. Podle všeho slavil góly a popřál Morganovi Rogersovi hodně štěstí při odchodu z hřiště. O to větší bylo překvapení, když jsem v pondělí ráno zjistil, že se Bellingham stal tématem číslo jedna, jakmile jsem doháněl reakce na zápas s Albánií.
Když se ukázalo, že kamery nezaznamenaly okamžik, kdy působil lehce podrážděně kvůli střídání, byl to zajímavý příklad rozdílu mezi sledováním utkání v televizi a přímým zážitkem na stadionu. Kdybych tam byl, určitě bych se na to Tuchela zeptal. O to víc překvapilo, že trenér Anglie atmosféru kolem Bellinghama ještě přiživoval ostrými komentáři, přestože sám působil, jako by si nebyl úplně jistý, co se vlastně stalo — a co se vůbec nestalo.
Stojí za to zamyslet se, jak by veřejnost reagovala, kdyby Bellingham — nebo kterýkoli jiný hráč anglické reprezentace — odcházel z hřiště se širokým úsměvem. Fotbalisté by přece měli chtít zůstat na trávníku, bez ohledu na to, že chtějí být dobrými týmovými kolegy.
Zaznamenávání Tuchelových komentářů není žádný mediální hon ani snaha o vytváření narace. Proto se i z mého vnějšího pohledu — tentokrát jsem byl skutečně jen pozorovatelem zvenčí — zdálo nespravedlivé, že Ian Wright vyslovil široké soudy o „všech domácích médiích“ [že prý hejtují Judea, protože ho nemohou přimět hrát v Premier League – pozn. red.]. Wright má plné právo na svůj názor a často ho formuluje výborně, ale je frustrující, když televizní experti mluví o „nich“, majíce na mysli média jako celek, místo aby jasně označili konkrétní osoby, s nimiž nesouhlasí. Pokud bude mít Wright někdy problém s něčím, co napíšu, raději bych, aby mě — nebo jiného autora — kritizoval přímo, než aby používal neurčité výrazy typu „oni“ či „média“. Jsme dost velcí a dospělí na to, abychom se ubránili sami.
Stejně jako veřejnost mají i lidé v médiích různé názory. Zdá se však, že jedna či dvě velmi silné reakce na Bellinghama jsou vnímány jako postoj celé skupiny. To je nepravdivé a nespravedlivé. Zprávy deníku The Telegraph o údajné kontroverzi kolem Bellinghama v Albánii se soustředily na Tuchelovy komentáře a na potřebu pozitivně nasměrovat záložníkovu vášeň. Hráč Realu Madrid navíc obdržel nejvyšší známky v pozápasových hodnoceních.
NENÍ ŽÁDNÝ KOLEKTIVNÍ HON NA BELLINGHAMA
Jen jeden deník věnoval v úterním vydání titulní stranu Bellinghamovi. Je to jejich právo a jejich volba, ale ukázalo to, že žádná plošná kampaň proti tomuto hráči neexistuje. Podle mého názoru by bylo naprostým šílenstvím, kdyby Tuchel nechal doma fotbalistu s Bellinghamovým talentem, až se Anglie vydá na příští mistrovství světa – i když ani Němec, ani samotný hráč se tím, co si myslím já, zřejmě příliš trápit nebudou.
Bellingham už mnohokrát prokázal, že dokáže rozhodovat zápasy a zachraňovat Anglii v těžkých chvílích. Takovou roli může přijmout jen někdo s dostatečným sebevědomím a vědomím vlastních schopností – a právě to Bellingham má. Ano, je frustrující pro psanou žurnalistiku, že s námi nekomunikuje, zatímco vůči vysílacím médiím dokáže být tak otevřený. Já sám bych si, stejně jako mnozí další, s chutí s ním na půl hodiny sedl.
Možná to trochu irituje i některé jeho spoluhráče, kteří musejí plnit své mediální povinnosti v reprezentaci a mohou se ptát, proč pro jednoho hráče platí jiná pravidla. Ale upřímně – koho to vlastně zajímá? Mě rozhodně ne natolik, aby to změnilo mou profesní představu o Bellinghamovi.
Stejně jako ostatní novináři jsem se pokoušel navázat kontakty s lidmi z jeho okolí, ale velkých úspěchů jsem nedosáhl. Jako 46letý dospělý chlap dokážu přijmout, že ne každý se mnou chce mluvit. A vůbec mě to netrápí. Moje jediné skutečné setkání s Bellinghamem proběhlo během mistrovství světa v Kataru, když vešel do mediálního stanu anglické reprezentace spolu s jedním člověkem z komunikačního oddělení a zastavil se u šipkového terče. Vyzval jsem ho na souboj – Birmingham City (on) proti Aston Ville (já). Přijal výzvu a, jak už to bývá, Villa nakonec zvítězila.
Od té doby jsem mu jednou na konci tiskové konference anglické reprezentace, kde musel být přítomen jako hráč utkání, rychle hodil „Up the Villa“. Zdálo se mi, že to vzal s úsměvem. Možná si myslí, že jsem blázen, ale nebylo znát, že by to bral jinak než jako dobrý žert.
Až Anglie znovu nastoupí v březnu, vrátím se do novinářského sektoru a bezpochyby budu mít jiný pohled než ten, který jsem měl minulý týden z gauče. Téměř jisté je, že Bellingham bude opět velkým tématem, vyvolávajícím celou škálu názorů. Moje největší osobní stížnost však zůstává stejná: fandí špatnému klubu.
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: The Telegraph
