Třaskavá trasa Real <-> Barca #2: Alfredo Di Stéfano, pocity sladkého vítězství a krádeže století

Kronika Bilého baletu
22. března 2018
2 Komentářů
redakce

Ve druhém díle našeho seriálu o přestupech mezi Realem a Barcelonou se zaměříme na dění okolo transferu Alfeda Di Stéfana, který ve své době probudil mezi oběma tábory takovou nenávist, se kterou je srovnatelný snad jen přestup Luise Figa. Blonďatý šíp představuje zlatou éru Bílého baletu v 50. letech. Přitom mnoho nechybělo a hráč mohl působit v barvách Blaugranas.

Real Madrid před Di Stéfanem

Bílý balet svoji historii rozděluje na dvě epochy: Real Madrid před Di Stéfanem, a po něm. Toto dělení není vůbec přehnané. Po španělské občanské válce se klub nacházel nad propastí. Není divu… Téměř po celou občanskou válku byl Madrid obléhán Francovým vojskem, stadion Chamartín byl v důsledku bojů v troskách, z předválečného kádru zbylo torzo, několik důležitých osobností klubu zemřelo, a do toho zde byl městský rival Atlético, podporovaný Francovým letectvem, který měl našlápnuto k dominanci.

Pokud tedy Zamora a další dokázali ve 30. letech klub vytáhnout na úroveň Barcelony a Bilbaa, a Real Madrid se tak stal sebevědomým týmem, po válce musel klub začít zase od začátku. A léta to rozhodně nebyla jednoduchá…

Nejjednodušším ukazatelem mizérie Realu v letech před Di Stéfanem, je přehled vítězů ročníků La Ligy po občanské válce v mezidobí 1939 – 1953: 5x Barcelona, 4x Atlético, 3x Valencia, 1x Bilbao a Sevilla. A Real? Za zmíněné období pouze 3x druhý, 3x třetí a jinak střed ligy. Byl pouze průměrným týmem.

Jenže Real Madrid měl ve svém čele velkého vizionáře Santiaga Bernabéu, který měl před sebou jasný cíl: udělat ze svého klubu ten nejlepší na světě. Do Madridu tedy začaly na počátku 50. let přicházet zahraniční posily, na úplný vrchol to však stále nestačilo.

V roce 1951 získala Barcelona do svých řad zvučnou posilu. Byl jí československý internacionál s maďarskými kořeny Ladislav Kubala. Protože ale tento příběh není o něm, stačí poznamenat, že byl vyhlášen nejlepším hráčem Blaugranas minulého století.

O dva roky později začali Katalánci pošilhávat i po Di Stéfanovi. Z dnešního pohledu by ti dva v jednom týmu bylo totéž, jako kdyby ve stejné sestavě nastupoval Messi s Ronaldem. Jenže po „Blonďatém šípu“, jak se Alfredovi přezdívalo, začal pokukovat i Real Madrid. Bylo léto 1953 a souboj o hráče mohl začít…

Di Stefano

Čí je vlastně Di Stéfano?

Pro pochopení podstaty sporu mezi Realem a Barcelonou je třeba se vrátit do roku 1949. Tehdy totiž začala stávka argentinských hráčů v místní lize. A tak Di Stéfano, hráč River Plate, změnil působiště a zamířil do kolumbijského Millionarios FC. River Plate přitom nevidělo ani cent.

FIFA odmítla přesun zaregistrovat, a tak Di Stéfano hrál v klubu na černo. Dle smluv byl stále hráčem River Plate, a sám prohlašoval, že jakmile stávka skončí, do Argentiny se vrátí. Světová fotbalová asociace vymyslela „šalamounské řešení“. Stávkující hráči mohli zůstat v Kolumbii do 15. října 1954, a poté měli zamířit zpět ke svým klubům. To už ale kolem něj kroužily týmy z Evropy.

První krok k získání Di Stéfana učinila Barcelona. Na jaře 1953 vyslali Katalánci za hráčem své agenty, v čele s Josepem Samitierem, kteří s ním začali jednat. S přestupem souhlasilo River Plate, které se obávalo, že by hráč nemusel uposlechnout nařízení FIFA, a tak z jeho přestupu chtělo alespoň něco získat.

Barca zaplatila argentinskému týmu 4 miliony peset, ovšem aby Di Stéfano mohl za klub nastoupit, potřebovala ještě souhlas od Millionarios, kterému hráč měl ještě rok a půl patřit. Na to ale zareagoval Bernabéu, který se mezitím s kolumbijským týmem na Di Stéfanově přestupu rovněž dohodl. A situace tak vypadala zdánlivě neřešitelně.

River Plate ctilo dohodu s Katalánci, a tak ve výhodnější pozici byla Barcelona. Stačila jí úmluva i s Millionarios, nebo, při nejhorším, počkat až v říjnu 1954 získá práva na Di Stéfana opět argentinský klub.

Jenže Di Stéfano byl netrpělivý a neuměl si představit, že by rok a půl byl bez soutěžního zápasu. Proto tlačil na vedení Barcelony, aby zahájilo jednání s Millionarios. Kolumbijci si řekli o 1,3 milionů peset, což ale pro představitele Barcy bylo neakceptovatelné. Proč by za jednoho hráče měli platit dvakrát?

Do Kolumbie se navíc vydal i madridský zástupce, Raimundo Saporta, který prezidentovi Millionarios oznámil, že Real je připraven přeplatit jakoukoliv nabídku Blaugranas. A zde právě vězí největší chyba Barcelony.

Di Stefano

Kdyby položila na stůl požadovaný balík peněz, Di Stéfano by byl její. Místo toho se ale vedení klubu uspokojilo s vědomím, že v říjnu 1954 bude hráč stejně její, a raději vyčkávalo. V Katalánsku se traduje, že prezident Martí chtěl zaplatit i Millionarios, bylo mu však ze strany frankistického režimu vyhrožováno.

Důkazy pro to ovšem nejsou. Pravdou je, že Martí v srpnu 1953 přece jen projevil ochotu vůči kolumbijskému klubu, a kývl na jeho požadavky. Bylo však již pozdě. Prezident Millionarios oznámil, že se se Saportou dohodl, a klub dodrží smlouvu s Realem.

Zásah režimu?

Di Stéfano byl netrpělivý, a totéž platilo i o fanoušcích obou klubů, kteří začali celou věc spojovat s politikou. 24. srpna 1953 tak přišel další zvrat v celé kauze. Španělská federace totiž vydala zákaz přestupu zahraničních hráčů.

Vysoce postavený frankista, generál Moscardó, jenž promlouval do dění ve španělském fotbalu, k tomuto poznamenal: „Museli jsme tak učinit, abychom se vyhnuli nepříjemné situaci.“ Věta, kterou lze interpretovat různě.

V Barceloně mají o celé věci jasno. Je to pro ně jasný důkaz, že režim byl na straně Realu, a celý zákaz byl součástí strategie jak Blonďatý šíp dostat do Madridu. Na druhé straně barikády zase prohlašují, že vedení země usoudilo, že pro klid ve Španělsku bude lepší, když hráče nebude mít ani jeden klub.

Za této situace Barcelona začala hledat zpátečku. Nabídla Di Stéfana Juventusu, ale potíž byla v tom, že přestup musel být posvěcen také od Realu a Millionarios, což oba kluby odmítly. Vedení Barcelony se celou situaci pokusilo vyřešit tím, že po River Plate požadovalo zrušení dohody a navrácení 4 milionů peset, vždyť kvůli zákazu přestupů Alfreda nemohl získat ani Real. Ani v tomto případě Martí se Samitierem neuspěli.

Začátkem září 1953 se Real a Barcelona dohodli, že pro spokojenost všech je třeba případ vyřešit. Rozeslali dopisy Moscardóovi a bývalému prezidentu RFEF Calerovi, ve kterém vyjádřili ochotu ke smíru. Vypíchli též výhody Di Stéfanova příchodu do Španělska.

Barcelona couvá, Real vítězí

Iniciativy se chopil Calero, který přišel s „rozumným“ řešením, svojí logikou podobného tomu, jaké vymyslela FIFA pro River Plate a Millionarios. Navrhl totiž, aby se Real Madrid s Barcelonou o tohoto hráče dělily. Di Stéfano měl působit sezónu v hlavním městě, sezónu v Katalánsku atd.

První na řadě měl být Real Madrid. Rozhodlo se tak na základě smlouvy s Millionarios. Přeci jen, smlouva Barcelony a River Plate měla platit až od 15. října 1954. Od tohoto data se měl hráč na rok přesunout do Katalánska.

Di Stefano

Ačkoliv Barcelona souhlasila, že se o hráče bude s Realem dělit, Martí rezignoval, a nové vedení klubu prohlásilo takový způsob řešení za cirkus. Proto se rozhodlo, že Di Stéfana Madridu přenechá a nebude se již snažit o jeho získání. Máme přece Kubalu, plácali se v Katalánsku po ranemou. 23. října 1953 se Alfredo Di Stéfano stal hráčem Realu Madrid.

Bernabéu i Saporta vyvinuli obrovské úsilí, aby hráče přivedli. Zaplatili za něj Millionarios, River Plate i Barceloně celkovou částku 5 750 000 španělských peset. Investice se vyplatila bohatě. V následujících letech Bílý balet s Di Stéfanem v čele triumfoval v La Lize i v prvních pěti ročnících PMEZ. Sladký triumf pro Santiaga Bernabéua…

V případu Di Stéfana byla výrazně aktivnější Barcelona: Projevila dříve iniciativu na zisk hráče, dohodla se s mateřským klubem a snažila se i více hledat cestu ven z krize. Real neměl příliš mnoho manévrovacího prostoru. Jeho dohoda by od října 1954 byla neplatná. Proto Bernabéu a Saporta zahájili vyčkávací taktiku a de facto tím donutili Barcelonu, aby se hráče vzdala. Přesto na této straně barikády hovoří o „krádeži století„…

V Katalánsku dodnes tvrdí, že Di Stéfano je prvním a největším důkazem, že se Real Madrid opíral o podporu Francova režimu. Kdyby ale vedení Barcelony bylo ochotno dohodnout se i s Millionarios, hráč by byl jeho a smlouva Realu s Kolumbijci by byla jen cárem papíru.

Vlastní chybou tak Blaugranas přišli o jednoho z největších hráčů všech dob, a v klubové kronice Barcelony, u jména Di Stéfano, nalezneme pouze tři přátelská utkání v dresu FCB. Zatímco Real díky němu v následujících letech dominoval, v Barceloně zůstala pouze hořkost a úvaha nad tím, co vše mohlo být jejich.