Mourinhův svět asistentů: stále nové tváře po boku, na řadě je Khedira

Mužstvo
dnes 13:56
0 Komentářů
Laša

Zatímco trenéři jako Wenger, Del Bosque, Klopp nebo Marcelino si po celou kariéru drželi stejného asistenta, José Mourinho to má úplně jinak. Portugalec své pravé ruky střídá – někdy kvůli změně prostředí, jindy kvůli osobním důvodům nebo prostě proto, že hledá nový impulz. Teď se jeho nejbližším mužem stává Sami Khedira, další z těch, kterým Mourinho bezvýhradně důvěřuje.

Tenhle příběh je o asistentech obecně a o druhých trenérech zvlášť. José Mourinho, který se ve svých 63 letech vrací na lavičku Realu Madrid, o tom ví své — sám totiž jako asistent začínal. Jeho fotky z Barcelony, kde zastával roli „muže pro všechno“, jsou dnes už ikonické.

Moc dobře ví, jaké to je být hlavou myši i ocasem lva. A během téměř třicetileté samostatné trenérské kariéry poznal jako málokdo, kteří parťáci dokážou splnit sen a stát se elitními asistenty, kdo bere roli pomocníka jen jako odrazový můstek ke slávě, kdo se narodil k tomu, aby byl věčným Sanchem, a kolik z nich mizí ze světel reflektorů do stínu s takovou lehkostí, až je to pro ně vlastně úleva.

Mourinho se v průběhu let musel naučit kormidlovat mezi ambicemi svých asistentů. A zvládl to mistrně. Vždy jim maximálně důvěřoval, ale zároveň jim nebránil ve chvíli, kdy chtěli udělat krok dopředu.

I proto vystřídal tolik „parťáků na lavičce“ – prakticky stejně jako klubů. Zvykl si na jakýsi trenérský poliamor. Pochopil, že role asistenta je dnes skoro stejně důležitá jako funkce místopředsedy vlády. Do elity je z ní jen krůček. Stačí se podívat na Íñiga Péreze, který se z Raya odrazil až do Ligy mistrů.

Je to řemeslo, které může člověka vytáhnout z úplné anonymity až na piedestal reprezentačního trenéra (Löw a Flick v Německu), dovést ho ke klubové slávě (Di Matteo se korunoval v Chelsea) nebo mu předat celé království (Tito Vilanova v Barceloně po učení u Guardioly).

Existuje spousta typů asistentů a každý má své důvody, proč tuhle roli zastává. Mourinho musel během let pochopit ambice a neklid hned několika z nich.

Vliv, který dnes druhý trenér má — navíc lépe placený a známější než kdy dřív — už dokázal vyprodukovat špičkové kouče, ale také beztvaré loutky, sympatické „dvojky“ i návraty k dávným spolupracím.

The Special One se tomu všemu jen přizpůsoboval. A právě proto teď povolal do služby Samiho Khediru, poté co zvažoval řadu dalších možností — od Ricarda Carvalha až po Pepeho.

Mohlo by se zdát, že Mourinho měl po celou kariéru po boku pořád stejné asistenty. Jenže realita je jiná. Sedmnáct let sice tvořil nerozlučnou dvojici s Ruiem Fariou – nejdřív jako s kondičním koučem, zatímco jiní zkušení asistenti stáli o krok výš, a později jako s pravou rukou, která s ním sdílela loajalitu i odvahu říct mu věci na rovinu.

Ale před Fariou i po něm musel Mou pracovat s úplně jinými typy spolupracovníků. A navzdory dojmu, který někdy budí – tvrdý, uzavřený, odtažitý, až „destroyer“ – ti, kdo s ním opravdu pracovali, mluví o jeho naprosté důvěře ve vlastní tým. A o prostředí, které je překvapivě otevřené, pestré a demokratické.

A přitom vůbec nevadí, jestli jsou členové jeho štábu dlouholetí přátelé, nebo lidé, které sotva zná. Důkazem je třeba Aitor Karanka. Mourinho ho osobně neznal, a přesto mu svěřil všechno: taktiku na hřišti i strategii mimo něj, včetně toho, jak čelit novinářům.

Už je to 26 let změn

V Benfice, kde Mourinho v roce 2000 poprvé usedl na lavičku jako hlavní trenér, vsadil na legendárního bývalého hráče: Carlose Mozera. Potřeboval kolem sebe lidi s respektem, kteří dokonale znají zákulisí klubu zmítaného turbulencemi a stojícího před volbami.

Jejich tandem ale vydržel jen 77 dní. Volební vítězství kandidáta, který byl v opozici vůči Mourinhovu hlavnímu podporovateli, změnilo situaci. Mou proto — z čisté profesionality — předložil návrh, který by mu zajistil budoucnost v klubu. Když ho vedení odmítlo, rozhodl se odejít.

Carlos Marchena, tehdejší hráč Benfiky po neúspěšném námluvách s Realem Madrid, dodnes potvrzuje, jak zvláštní období to bylo. Mozer nakonec sám vyrazil na trenérskou dráhu v menších klubech, až se propracoval do role sportovního ředitele Flamenga.

Ve svém dalším angažmá, v portugalském Leirii, se Mourinho obklopil Baltemarem Britem. Později si ho vzal i do Porta a Chelsea — jejich spolupráce fungovala skvěle a Brito se navíc specializoval na videoanalýzu soupeřů.

Právě tam začal Mou naplno chápat, jak zásadní je mít kolem sebe pevnou, sehranou skupinu lidí. Jednak kvůli tomu, aby tým držel pohromadě navenek, a zároveň proto, aby dokázal zvládnout nároky kabiny plné mezinárodních hvězd.

K projektu se tehdy připojili i Rui Faria, Silvinho Louro a dokonce mladý André Villas‑Boas. A trvalo dlouhé roky, než se z téhle „Mourinhovy rodiny“ postupně odpojili.

První odešel nejmladší z nich — Villas‑Boas, který se vydal vlastní cestou v roce 2008 po začátku společné mise v Interu. Silvinho Louro, trenér brankářů, nedávno zemřel a Mourinho se při minutě ticha neubránil slzám. A Rui Faria, jeho nejvěrnější parťák, se rozhodl jít dál až v roce 2019.

Jenže v každém klubu existují určité podmínky a trenér nemůže vždy přijít a nastavit všechna pravidla podle sebe. Mourinho to poznal už v Chelsea. Abramovič mu sice dovolil přivést kompletní tým spolupracovníků — specialisty všeho druhu, protože projekt byl obrovsky ambiciózní — ale zároveň mu vnutil pravou ruku: Avrama Granta, který nakonec tým i vedl.

Původně měl být jen technickým ředitelem někde v pozadí, ale podle mnoha lidí z tehdejší „modré“ superlodi získal postupně takový vliv, že zasahoval do každodenního chodu klubu stejně výrazně jako kdokoli jiný.

V Interu, jeho další zastávce, se k Mourinhovi připojil krajan José Morais. A v Realu Madrid přišel na řadu Aitor Karanka, který — jak sám přiznal — neváhal ani vteřinu, když dostal nečekanou nabídku. „Před Madridem jsme spolu neměli žádný vztah. Zavolal mi Fernando Hierro a řekl, že se mnou chce Mourinho mluvit, tak jsem mu dal číslo a on mi zavolal. To byl náš úplně první rozhovor. Řekl mi, že nechce asistenta, který bude jen přikyvovat, ale někoho, kdo mu dá svůj vlastní pohled,“ popsal pro The Guardian. Karanka se později vydal vlastní cestou — a dnes působí ve španělské federaci.

Velká revoluce přišla v Tottenhamu, kde Mourinho vyjednal příchod Joaa Sacramento, který dělal asistenta v Lille, poté co se Rui Faria vydal na vlastní trenérskou dráhu. Do téhle nové etapy, která následovala po angažmá v Manchesteru United, se postupně zapojili i Nuno Santos jako trenér brankářů, Carlos Lalín jako kondiční specialista, Giovanni Cerra coby analytik a Ricardo Formoshino v roli skauta.

V AS Řím následovaly další změny. Mimo jiné přivedl Stefana Rapettiho, odborníka na atletickou přípravu. A totéž platilo i ve Fenerbahçe. Joao Tralhao a Pedro Machado — kteří teď budou oblékat bílý dres — se stali součástí jeho nejbližšího kruhu spolu s Antoniem Diasem.

A od 13. července bude muset Mou v Valdebebas začlenit také dva mimořádně respektované profesionály, kterým plně důvěřuje: Pintuse a Llopise.

Mourinho, stejně jako každý trenér na světě, by nejraději měl po svém boku někoho, kdo ho nikdy neopustí. Tak jako Pat Rice u Wengera, Zeljko Buvac u Kloppa nebo Toni Grande u Del Bosqueho. A především jako Rubén Uría, neoddělitelný parťák Marcelina od jeho úplných začátků na lavičce. „Být asistentem neznamená, že člověk nemá ambice. Ctností druhého trenéra je nechtít být prvním, znát své limity a stát nohama pevně na zemi. Proto někteří z nás budou asistenty celý život — a s hrdostí,“ říká.

Jenže tohle není běžné. A právě proto musí být každý trenér otevřený novým dobrodružstvím. Gabi, například, po trenérské zkušenosti v Realu Zaragoza možná přehodnotil priority — a proto se vrací k Simeonemu do Atlética. Všechno je možné a všechno má své vysvětlení.

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.