Mourinho proti nejlepší Barceloně historie: tři roky války v 17 bitvách

Kronika Bilého baletu
dnes 14:18
0 Komentářů
Laša

Od debaklu 0:5 přes píchnutí Titu Vilanovovi do oka až po slavná slova „Proč?“ a „Klid“ – příběh nejvyhrocenější rivality, jakou kdy španělský fotbal zažil. José Mourinho se tehdy postavil Guardiolově Barceloně a jejich souboje přerostly v tříleté období plné emocí, konfliktů a nezapomenutelných okamžiků.

Jen málokdy připomínal fotbal tolik zákopovou válku. Mezi listopadem 2010 a březnem 2013 se José Mourinho s Realem Madrid a Barcelona utkali v 17 El Clásicích, které se neodehrávaly pouze na hřišti, ale také na tiskových konferencích, v kancelářích UEFA i v myslích dvou fanouškovských táborů, mezi nimiž postupně narůstala cíleně živená nevraživost.

Proti portugalskému trenérovi stál jeden z nejlepších týmů, jaké se v tomto století objevily na fotbalových trávnících – Guardiolova Barcelona. Mourinho se jí nepřijel obdivovat. Přijel ji porazit a byl připraven kvůli tomu zajít daleko.

Příběh této rivality však začal už o několik měsíců dříve, když Mourinhův Inter vyřadil Barcelonu v semifinále Ligy mistrů. Postup pak Portugalec slavil během běhu pod zavlažovači na Camp Nou. Tato scéna se stala jeho vizitkou ve městě, které dobře znal. V 90. letech totiž v Barceloně působil jako tlumočník a asistent trenérů Bobbyho Robsona a Louise van Gaala. Někdejší muž v pozadí se nyní vracel jako admirál nepřátelského vojska.

První dějství přineslo tvrdou facku. Dne 29. listopadu 2010 při své první návštěvě Camp Nou v roli trenéra Realu Madrid utrpěl Mourinho porážku 0:5, která v Madridu dodnes bolí. Portugalec do té doby ve své trenérské kariéře nikdy nedostal pět gólů. Na tiskovou konferenci přesto přišel bez snahy se vymlouvat: „Tato porážka se přijímá velmi snadno. Odměňuje tým, který hrál velmi dobře, a trestá ten, který hrál velmi špatně.“ Gerard Piqué se s poraženými rozloučil gestem, při němž ukázal všech pět prstů – takzvanou manitu. Bylo to naposledy, kdy Mourinho přijal porážku se sportovním nadhledem. Poté začal používat jiné zbraně.

Napjatý rok 2011

Jaro 2011 znamenalo zásadní zlom. Během pouhých osmnácti dnů se Real Madrid a Barcelona střetly hned čtyřikrát: v lize, ve finále Copa del Rey a v obou semifinálových zápasech Ligy mistrů. Real Madrid získal na stadionu Mestalla trofej pro vítěze Španělského poháru. Cristiano Ronaldo o tom rozhodl hlavičkou v prodloužení a ukončil osmnáctileté čekání klubu na tuto trofej. Brzy však fotbalové dění zastínila slovní přestřelka.

Před semifinále Ligy mistrů už Guardiola ztratil trpělivost a pronesl větu, která dokonale vystihla tehdejší atmosféru: „V této místnosti je on ten zasraný šéf, ten zasraný pán. Mimo hřiště už mě porazil. Nechci s ním ani na okamžik soupeřit.“ Jeden z nejkultivovanějších trenérů světa tak sestoupil do bahna, do kterého ho Mourinho vtáhl.

Následoval nejslavnější monolog Mourinhovy trenérské kariéry. Po porážce 0:2 na Bernabéu, při níž byl Pepe vyloučen a sám portugalský kouč vykázán na tribunu, proměnil Mourinho tiskovou konferenci v ostrý soudní proces. „Proč? Proč? Proč?“ opakoval a poté začal vyjmenovávat rozhodčí, jako by četl seznam nepřátel. Nakonec přidal jedovatý výrok: „Guardiola je fantastický trenér, ale vyhrál Ligu mistrů, za jejíž vítězství bych se já styděl.“

UEFA Mourinha potrestala zákazem činnosti na pět zápasů. Barcelona postoupila do finále ve Wembley a zvedla nad hlavu slavnou trofej pro vítěze Ligy mistrů. Mourinho sice prohrál sportovní bitvu, zasel však semínko pochybností, které mělo klíčit ještě dlouhá léta.

Během srpnového Superpoháru v roce 2011 vyvrcholila hromadná strkanice v nastaveném čase na Camp Nou scénou, která Mourinha pronásleduje dodnes. Portugalec se zezadu přiblížil k lavičce soupeře a píchl prstem do oka Titu Vilanovovi, Guardiolovu asistentovi. Když se ho na incident později ptali, nejenže útok popřel, ale svou oběť ještě ponížil: „Pito Vilanova? Nevím, kdo je nějaký Pito.“ Gerard Piqué tehdy shrnul pocity velké části Španělska: „Mourinho ničí španělský fotbal.“ Útok prstem do oka nebyl jen nepatřičným gestem. Stal se symbolem rivality, která zcela ztratila zábrany.

A přesto se uprostřed této nevraživosti zrodil skvělý fotbal. Sezona 2011/12 přinesla nejdůležitější El Clásico celého tříletého období. Dne 21. dubna 2012 se na zaplněném Camp Nou odehrál zápas, v němž Cristiano Ronaldo převzal přihrávku od Mesuta Özila, překonal Víctora Valdése a následně gestem se sklopenými dlaněmi umlčel devadesát tisíc diváků. Jeho vzkaz byl jasný: „Klid.“

Vítězství 2:1 nasměrovalo Real Madrid k jedinému ligovému titulu, který během této éry získal na úkor Guardiolovy Barcelony. Šlo navíc o rekordní sezonu, kterou Bílý balet zakončil se ziskem sta bodů a ukončil tak katalánskou nadvládu. O pouhých šest dní později Guardiola oznámil, že v klubu končí. Mourinho dosáhl svého cíle: vyčerpal giganta natolik, až se rozhodl ustoupit.

Třetí dějství přineslo vykoupení, byť s hořkosladkou příchutí. Guardiola už Barcelonu nevedl a Tito Vilanova, kterého brzy čekala nucená pauza kvůli léčbě rakoviny, se musel stáhnout do ústraní. Váhy se konečně přiklonily na stranu Realu Madrid. Mourinho vyhrál španělský Superpohár v roce 2012 a o rok později vyřadil Barcelonu v semifinále Copa del Rey, když Bílý balet zvítězil na Camp Nou přesvědčivě 3:1. Svou sérii proti Barceloně uzavřel pěti El Clásiky v řadě bez porážky, jako by mu fotbalový osud před odchodem dopřál krátké příměří. Portugalec, který na začátku schytal pět gólů, se loučil s pocitem, že svému někdejšímu katovi vrátil úder.

Bilance těchto tří let skončila téměř naprostou rovnováhou, za níž se však skrývala skutečná válka: pět vítězství, šest remíz a šest porážek. Omezit celou éru na pouhá čísla by ale znamenalo popřít její podstatu. Mourinho nezměnil jen výsledky vzájemných zápasů. Proměnil samotné vnímání El Clásika a udělal z něj psychologické bojiště, z jehož vlivu se španělský fotbal vzpamatovával celé roky.

Kdo chce pochopit dnešní El Clásico, jeho choreografie na tribunách, transparenty i neustálé pochybnosti kolem rozhodčích, měl by se ohlédnout do minulosti. Právě v oněch sedmnácti bitvách se zrodilo téměř vše, co tuto rivalitu dodnes provází.

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.