Před hněvem bylo přátelství: Když Barcelona a Real Madrid byli na jedné lodi a spojoval je boj o rozhodčí
- Kronika Bilého baletu
- dnes 13:01
- 0 Komentářů
- Laša
Současné napětí nebylo v El Clásiku vždy pravidlem. V minulosti se hrály přátelské zápasy, při nichž se kluby společně domlouvaly na rozhodčích a testovala se nová pravidla, například ofsajd ve fotbale sedmičlenných týmů. Něco takového by dnes vyvolalo pořádnou bouři.
Rivalita mezi oběma kluby existuje odjakživa. V zákulisí i na hřišti. Míra nepřátelství se však v průběhu let měnila. Kauza Negreira a rozkol kvůli projektu Superligy jsou dvě hlavní příčiny, které Barcelonu a Real Madrid postavily proti sobě jako nikdy předtím – a možná už navždy. Konflikt, který má různé příčiny, přitom obvykle přiživovaly kontroverze kolem rozhodčích. V historii však najdeme i řadu období, kdy při El Clásiku panovala rozumná atmosféra a vzájemné přátelství. Důkazem jsou četné přátelské zápasy, které oba kluby společně domlouvaly a o nichž se lze dočíst ve starých novinách a archivech. Utkání plná vzájemných gest, finančních zisků a objetí, která je dovedla až k překvapivé dohodě na rozhodčích, a dokonce i k testování nových pravidel.
V pravěku španělského fotbalu byly přátelské zápasy běžnou záležitostí. Především v dobách četných občanských a světových válek, které si vynucovaly přerušení soutěží, ale také proto, že La Liga vznikla až v roce 1928 a Barcelona s Realem Madrid se do té doby potkávaly pouze v domácím poháru. Dne 13. května 1906 tak odehrály vzájemný zápas, který Barcelona vyhrála 5:2.
Z posledních let máme mnohem čerstvější vzpomínky. Oba kluby se střetávaly během amerických turné, protože finanční výnosy z využití největšího zápasu na světě jsou příliš lákavé. Ani jeden z nich však neměl příliš velký zájem dál rozšiřovat dlouhý seznam vzájemných sporů a vstupovat do nové sezony s další provokací. Potkaly se v letech 2017, 2022, 2023 a 2024, přičemž Barcelona měla jasně navrch. Zvítězila postupně 3:2, 1:0, 3:0 a 2:1.
Letní El Clásico se postupně stalo pevnou součástí kalendáře. Jeho kořeny však sahají i do Španělska, kde se oba týmy několikrát utkaly na turnaji Trofeo Ramón de Carranza. V roce 1959 vyhrál Real Madrid 4:3, zatímco v roce 1968 zvítězila Barcelona 2:1. A za hranicemi Španělska se střetly také 31. května 1982 ve Venezuele. Tento zápas měl mnohem menší lesk a na obou stranách panovala všeobecná nespokojenost s jeho špatnou organizací.
Utkání před 44 lety se uskutečnilo z rozmaru tehdejšího venezuelského prezidenta. Luis Herrera nechal narychlo uspořádat na svou počest turnaj Copa Presidente se čtyřmi účastníky. Pozval Inter Milán, Porto, Real Madrid a Barcelonu s cílem, aby se ve finále odehrálo dlouho očekávané španělské El Clásico. Paradoxně však v semifinále neuspěl ani jeden z dvojice španělských gigantů. Real Madrid podlehl Interu a Barcelona vypadla s Portem.
Porážka Bílého baletu, který nastoupil bez reprezentantů už připravujících se na mistrovství světa ve Španělsku, se objevila pouze v krátké zprávě na spodním okraji 12. strany černobílého vydání deníku AS. Zápas o třetí místo, který organizátoři narychlo zařadili do programu, aby divákům dopřáli tolik očekávaný souboj, se v médiích téměř neobjevil. Důvodem byl časový posun a také skutečnost, že vzhledem k zanedbatelnému významu turnaje do Venezuely necestovali španělští novináři.
Titulním stranám tehdy vévodily přestupy hráčů Metgoda a Acosty do Realu Madrid, především však příchod Diega Maradony do Barcelony. Přesto bývalý brankář Realu Madrid Agustín zdůrazňuje, že El Clásico je vždy El Clásico, i když ho sledovalo pouhých 700 diváků a neexistuje z něj žádný videozáznam ani fotografie. Záznam místní televizní stanice Canal 8 se totiž poškodil.
„Když proti sobě nastoupí Barcelona a Real Madrid, nemyslím si, že by šlo jen o nějakou přátelskou kopanou. Byl to skutečný, bojovný zápas.“
Real Madrid zvítězil 1:0 díky hlavičce Vicenteho del Bosqueho. Miguel Ángel Portugal, který se později stal trenérem, byl tehdy u toho a nastoupil v obou zápasech.
„Bylo obrovské vedro a vzduch byl velmi dusný. Gól padl po rohovém kopu, který hned na začátku utkání zahrával Ito. Z toho zápasu si dodnes schovávám dres, který jsem si vyměnil s Moratallou. Když jsme se pak někdy potkali třeba při komentování nějakého utkání, vzpomínali jsme na něj. Na turné nás vedl dočasný trenér Luis Molowny, než dorazil Alfredo Di Stéfano. Ten se na nás tehdy přijel podívat do Barquisimeta.
Trávník vypadal jako louka. S dnešními hřišti se to nedalo srovnat. Pamatuji si také, že jsme se při návratu do Španělska zdrželi, protože jedno letadlo mělo nehodu při vzletu a zrovna odklízeli trosky z ranveje. Člověku z toho zůstane strach v těle. Létání v těch končinách tehdy bylo…“
Portugal dodává, že vedení chtělo, aby Real Madrid stejně jako v předchozím roce odehrál přátelský zápas také ve venezuelské Méridě. Hráči to však odmítli, protože při přistávání zažili tak nepříjemné chvíle, že už podobnou cestu nechtěli opakovat.
Na letiště Barajas se s úsměvem vraceli pouze Fraile, Salguero a Espinosa, kteří do Venezuely odcestovali s prvním týmem jako hráči rezervního mužstva Castilla. Z jejich návratu se dochovaly i fotografie.
O krok dál
Největší vzájemná spolupráce panovala při přátelských zápasech v roce 1991. Televize Canal+ byla první soukromou stanicí, která získala vysílací práva na španělský fotbal. Zaplatila za ně 275 milionů peset, tedy téměř dva miliony eur, a s každým klubem uzavřela smlouvu na tři sezony.
Vedení stanice si věřilo. A právem. Přišlo totiž s neobvyklou výzvou, která proti sobě postavila Barcelonu a Real Madrid jako celé sportovní kluby. V několika věkových kategoriích se měly utkat jejich fotbalové i basketbalové týmy, včetně profesionálních mužstev. Hrálo se systémem domácích a venkovních zápasů. Výsledky všech utkání se následně sečetly a určily vítěze trofeje La Llave de Oro (Zlatý klíč).
Celkové prvenství nakonec získal Real Madrid a trofej zamířila do jeho vitrín. Fanoušci si tak mohli v květnu téhož roku vychutnat El Clásico na stadionu Santiago Bernabéu, kdy se ještě rozhodovalo o ligovém titulu, a další souboj pak v září na Camp Nou, na začátku následující sezony.
Fotbalistům se tento nápad příliš nezamlouval, peníze však hrály hlavní roli tehdy stejně jako dnes. Ve Španělsku se mezitím řešilo odvolání Luise Suáreze z pozice trenéra národního týmu. Hráči se tak museli zapojit s co nejlepším přístupem a oba kluby musely úzce spolupracovat.
Prezidenti José Luis Núñez a Ramón Mendoza, kteří spolu jinak často vedli spory, se dohodli, že první zápas v Madridu odřídí Ildefonso Urizar Azpitarte. Zapomněli přitom na kontroverzi kolem Stoichkovova šlápnutí na rozhodčího o několik měsíců dříve. Pro baskického sudího to navíc byla odměna poté, co oznámil konec kariéry.
Urizar Azpitarte se nakonec stal rozhodčím, který odřídil nejvíce El Clásik. Nedávno také vzpomínal na to, jaké nervy tyto zápasy provázejí.
„Před svým prvním El Clásikem jsem šel z nervozity snad dvacetkrát na záchod. Když jsem pak rozhodoval čtvrté, byl jsem to naopak já, kdo v nejvyhrocenějších chvílích povzbuzoval hráče.“
Odvetu, na níž se oba kluby rovněž předem dohodly, dostal na starost Martín Navarrete. Dnes by byla podobná dohoda prakticky nemyslitelná a létaly by životopisy rozhodčích na všechny strany. Tím však tehdejší spolupráce neskončila. Kluby souhlasily také s testováním nových pravidel, a to pomocí velmi primitivní technologie, která měla k dnešní umělé inteligenci daleko.
Novinka, převzatá z mistrovství světa hráčů do 17 let, kde ji už testovala FIFA, se týkala střídání (povolena byla tři) a ofsajdu. Rozhodli se prodloužit čáru pokutového území až k postranní čáře. Ofsajd tak mohl být odpískán pouze v prostoru od této pomyslné hranice směrem k brance, zatímco na vlastní polovině až ke středové čáře se hrálo bez ofsajdového omezení.
Do této pasti se pouze jednou chytili Villarroya a Paco Llorente. Nápad, jehož cílem bylo podpořit útočnější fotbal, však neměl dlouhého trvání. Někteří aktéři tehdejších zápasů jsou dnes překvapeni, když se jim tato epizoda připomene.
„Vůbec si na to nevzpomínám,“ říká Joan Andoni Goikoetxea. A přitom v těchto zápasech skóroval, jako by dát gól na tak slavném stadionu byla každodenní záležitost.
„Uf, promiňte, ale nemám na to vůbec žádnou jasnou vzpomínku…“ přiznává Guillermo Amor.
Naopak ti, kteří tehdy pocítili důsledky tohoto moderního výkladu pravidel, na něj nezapomněli. Příkladem je Jaro, brankář Realu Madrid.
„Moc si toho nepamatuji, ale bylo to pro nás nepříjemné, protože jsme museli přemýšlet nad něčím jiným, než jaká byla běžná fotbalová pravidla. V tom kolotoči zápasů bylo těžké si to vůbec pořádně uvědomit. V utkání na Camp Nou vyloučili Rochu [za zákrok na Laudrupa] a on odcházel s typickým brazilským gestem…“
Julio Salinas byl tehdy mnohem ráznější:
„Hráči ve středu pole budou podle tohoto pravidla běhat jako vytrvalostní atleti. Vzdálenosti mezi jednotlivými řadami budou obrovské. S těmito novými pravidly se nedá odehrát celá ligová sezona.“
Zapomenuté góly a vedlejší téma
První zápas vyhrál Real Madrid 3:1. Šlo o domácí premiéru bývalého hráče Barcelony Luise Milly před novými fanoušky. Barcelona tehdy vedla před Realem Madrid v ligové tabulce o osm bodů, přičemž za vítězství se ještě udělovaly dva body. Navíc ji za pouhých 15 dní čekalo finále Poháru vítězů pohárů proti Manchesteru United.
Katalánský klub zároveň zasáhl tvrdý trest UEFA pro Andoniho Zubizarretu a Guillerma Amora. Rozzlobený Johan Cruyff proto do Madridu vůbec neodcestoval a zůstal v Barceloně na protest proti rozhodnutí. Pep Guardiola ho doprovodil, aby pomohl rezervnímu týmu v boji o návrat do druhé ligy.
Na Carlese Rexacha tak připadl nevděčný úkol vést mužstvo. Po utkání ho navíc rozčílila pasivita jeho svěřenců.
„Takovou ostudu si nemůžeme uříznout. Prémie za venkovní zápasy se vyplácejí i v přátelských utkáních. A není to žádná legrace. V prvním poločase jsme hráli velmi špatně, byli jsme až příliš uvolnění. Na své hráče jsem byl opravdu naštvaný, protože to vypadalo, jako by jim na tom zápase vůbec nezáleželo…“
Také Real Madrid pojal utkání spíše jako přípravu. Solana dostal volno, protože se ženil. Mužstvo vedené Radomirem Antićem navíc dopoledne absolvovalo trénink v Ciudad Deportiva, jako by ho večer žádný zápas nečekal. Jeden z novinářů si během něj všiml také opáleného Mutiu.
Rozhodující roli nakonec sehrála inspirace Gheorgheho Hagiho, který zápas rozhodl během pouhých tří minut.
Druhý zápas, který se odehrál o čtyři měsíce později a skončil remízou 1:1, provázely také četné kontroverze. Přesto mezi oběma kluby panovala shoda. Míchelovi hrozil disciplinární trest za to, že pohladil Carlose Valderramu po hlavě. Hlavní výtka však byla na obou stranách stejná: „Je to závazek, který jsme podepsali. Do kalendáře se nám příliš nehodí, ale rozhodnutí vedení musíme respektovat.“
Hlavní španělské deníky přitom následující den věnovaly titulní strany… Trofeji Villa de Madrid! AC Milán ji získal po penaltovém rozstřelu proti Atlétiku Madrid. Zprávy o utkání na Camp Nou se omezily především na góly Nadala a Aldany, zmínku o tvrdém zákroku Rochy na Laudrupa a jen několik dalších detailů.
Samotný souboj skončil v přátelském duchu a oba tábory se shodly hned na několika věcech. Především na experimentu s pravidlem o ofsajdu.
Emilio Butragueño pojmenoval hlavní problém:
„Nelíbí se mi to. AC Milán by s těmito pravidly nikdy nevyhrál Pohár mistrů evropských zemí.“
Radomir Antić byl ještě přímočařejší:
„Hra nemá tempo. Salinas hrál na pozici defenzivního záložníka.“
Johan Cruyff, který v odvetě už usedl na lavičku, si neodpustil ironickou poznámku:
„Tohle je dobrý soubor pravidel pro házenou.“
Míchel přidal jízlivou poznámku. Věděl totiž, že jeho spoluhráč z reprezentace Julio Salinas je z nového systému pořádně rozladěný a mezi jednotlivými řadami se cítí stísněně.
„Ať se zeptají Salinase, jestli se mu to líbí… Prostor na hřišti se tím výrazně zmenšuje.“
Za druhé se oba kluby shodly také na tom, že z El Clásika už nechtějí dělat cirkus ani experimentální show.
Před zítřejším utkáním se tak vrací obvyklé pořádky. Žádné kamarádíčkování, jak to má rád Mourinho, a muž v černém – tedy rozhodčí – bude bohužel opět nepřítelem.
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: AS
