„Chci být prezidentem Realu Madrid“: komik, květinář, Shakira, tisíc slibů a KGB…
- Kronika Bilého baletu
- dnes 13:44
- 0 Komentářů
- Laša
Od smrti Santiaga Bernabéua v roce 1978 se socios vydali k volebním urnám už šestkrát — a o prezidentské křeslo usilovaly osobnosti všech možných profilů: Florentino Pérez, Sanz, Baldasano, Mendoza, Calderón…
„Být prezidentem Realu Madrid je důležitější než být ministrem.“ Tak jasně to viděl Ramón Mendoza. A tahle věta platí i dnes, kdy o prezidentské křeslo usilují Florentino Pérez a Enrique Riquelme — post, o který se v minulosti ucházely osobnosti nejrůznějších profilů a slibů.
V roce 1978, po úmrtí Santiaga Bernabéua, se otevřel volební proces. Kandidoval Luis de Carlos, pokladník ve vedení muže, který vybudoval historii Realu Madrid. Objevovaly se i náznaky dalších uchazečů, kteří se snažili získat potřebných 1 600 podpisů.
Mezi nimi byl gynekolog Roberto Campos Gil, léta všudypřítomná postava, který ve svém volebním programu sliboval podporu španělského fotbalu při přípravách na mistrovství světa 1982 a také zapojení žen do vedení klubu. Dalším uchazečem byl José Daguerre, majitel květinářství v ulici Velázquez.
Obviněný ze špionáže
Bez tehdejší módy velkolepých slibů byl De Carlos, představitel kontinuity, jediným, komu se podařilo získat potřebné podpisy. Jako svého místopředsedu jmenoval Ramóna Mendozu, podnikatele působícího v různých odvětvích, kterého si mnozí — ne bez důvodu — spojovali s dobrým životem. Už tehdy se profiloval jako budoucí kandidát na prezidenta. O několik měsíců později však Mendoza klub opustil poté, co časopis Cambio 16 zveřejnil informace, které ho spojovaly s KGB.
Stadion pro 150 000 diváků…
V roce 1982 byly vypsány nové volby. K ucházení se o prezidentské křeslo bylo potřeba získat dva tisíce podpisů socios. O tak lákavou pozici se přihlásilo hned několik kandidátů. K De Carlosovi se — jak se očekávalo — přidal Ramón Mendoza, který už tehdy spálil mosty s celým systémem; dále traumatolog a specialista na sportovní medicínu José María Diéguez a opět Roberto Campos Gil.
Mendoza vystupoval agresivně, zatímco De Carlos působil seriózně — navíc si během kampaně zlomil prst na noze. Diéguez sliboval nový stadion pro 150 000 diváků, který by vyrostl na pozemcích bývalého Ciudad Deportiva. Když se ho ptali, co by se stalo se stadionem Bernabéu, odpovídal, že Madridu chybí atletický stadion. Chtěl také „zrušit proužky a nápisy na dresech“.
Osm platných podpisů
Campos Gil hrozil, že napadne jakýkoli krok volební komise. Mendoza, De Carlos a Diéguez potřebné podpisy získali. Campos Gil však předvedl neuvěřitelnou frašku: odevzdal stovky prázdných lístků, mezi nimiž bylo ukryto pouhých osm platných podpisů.
Pět dní před volbami Diéguez odstoupil a vyzval své podporovatele, aby hlasovali pro Mendozu. Ani to však nestačilo — De Carlos volby vyhrál, když získal 10 752 hlasů proti Mendozovým 7 660.
1982
Luis de Carlos — 10 752 hlasů
Ramón Mendoza — 7 660 hlasů
Natáčení Juanita Navarra
V roce 1985 podal Luis de Carlos rezignaci na funkci prezidenta. Ramón Mendoza byl jasným kandidátem a velkým favoritem. O svůj záměr ucházet se o post oznámili také diplomat Eduardo Peña Abizanda a komik Juanito Navarro. A ještě jeden — ano, opět Roberto Campos Gil, připravený znovu napadnout i „mávnutí motýlího křídla“.
Během několika týdnů sběru podpisů bylo zřejmé, že Ramón Mendoza drtivě zvítězí. Získal přes patnáct tisíc podpisů a zároveň prohlašoval, že „jako prezident nedá ani korunu. Real Madrid nikdy nepotřeboval mecenáše a tak to i zůstane“. Stažení kandidatur Peña Abizandy a Navarra nakonec znamenalo, že se volby vůbec konat nebudou.
Procházka v roce 1988
V roce 1988 Ramón Mendoza vyhlásil předčasné volby — v době, kdy Real Madrid prožíval sérii sportovních úspěchů a už měl nakročeno k pěti titulům v řadě. Jako možný soupeř se znovu objevil Juanito Navarro. „Šance porazit Mendozu? Žádné. Chci kandidovat, aby lidé viděli, že jsem tady a že budu dělat hluk. Nedám do toho ani korunu,“ vysvětloval komik.
Pro Mendozu to byla procházka. Byl jediným kandidátem, který předložil více než 1 758 potřebných podpisů. Juanito Navarro prostřednictvím svého zástupce oznámil, že této hranice nedosáhl. Mendoza tak byl znovu zvolen.
„Pan humorista“ a „masochista“
Rok 1991 vstoupil do historie jako návrat volební kampaně v celé její syrovosti a pompéznosti. Novinář a spisovatel Alfonso Ussía se objevil jako nečekaný vyzyvatel Ramóna Mendozy, který si stále užíval vlnu ligových úspěchů. Oba bez problémů překročili hranici 1 848 podpisů potřebných ke kandidatuře (Mendoza 10 290, Ussía 8 371).
Členové klubu byli svědky několika týdnů záplavy slibů. V Mendozaově programu figurovala rekonstrukce stadionu Bernabéu, výstavba nové basketbalové haly (věčné téma) a také obchodní centrum. „Volit Ussíu je nezodpovědné,“ prohlašoval Mendoza, který svého soupeře označoval za „pana humoristu“.
Ussía ve svém programu sliboval rekonstrukci Ciudad Deportiva a vytvoření funkce Ombudsmana pro socios. „Kdo volí Mendozu, je masochista,“ vzkazoval.
V oblasti přestupů oba kandidáti slibovali naprosté maximum. Mendozovo jméno se spojovalo se Sacchim, Gullitem, Maturanou, Quiquem Floresem, Prosinečkim, Lasou či Ablanedem. Ussía se naopak snažil zaujmout Bilardem, Boskovem, Schusterem, Matthäusem, Gascoignem, Luisem Enriquem nebo Polsterem.
Členové klubu se ve velkém vydali k urnám a potvrdili Mendozův mandát — získal 15 005 hlasů, zatímco Ussía 10 501. Ten následně prohlásil, že už nikdy kandidovat nebude.
1991
Ramón Mendoza — 15 505 hlasů
Alfonso Ussía — 10 501 hlasů
Debut „balónku“ jménem Florentino Pérez
Rok 1995 posloužil k tomu, aby se Florentino Pérez poprvé dostal do výkladní skříně Realu Madrid. Mendoza vyhlásil volby uprostřed ekonomického zemětřesení a narazil na soupeře, který těžil ze své podnikatelské pověsti. Očekávala se bitva — a skutečně přišla. Do souboje dvou gigantů se navíc vetřel i podnikatel Santiago Gómez Pintado, autor úspěšného sloganu „Dobré pro Madrid“.
Mendoza označoval Florentina Péreze za „reklamní balónek“ a „robota“. Všichni tři kandidáti získali potřebné podpisy. Úřadující prezident sliboval novou Ciudad Deportiva, dva budovy podél Castellany, tisícimístné parkoviště…
Projekt „Universo“
Gómez Pintado představil okázalý Projekt Universo: nový sportovní komplex s deseti tenisovými kurty, dvanácti kurty na padel, olympijským bazénem, šesti minikinotéky, šesti restauracemi, rezidencí pro fotbalisty, parkovištěm pro čtyři tisíce aut a tréninkovým hřištěm s přírodní trávou.
Při odevzdání podpisů přišlo překvapení — Florentino Pérez drtivě zvítězil, když předložil 10 160 podpisů, zatímco Mendoza 4 958 a Gómez Pintado 2 417. Právě z tohoto procesu vzešlo Florentinovo obvinění, že Mendoza předložil 120 podpisů lidí, kteří už zemřeli.
Velkou novinkou v oblasti komunikace bylo, že všichni tři kandidáti poprvé debatovali v rádiu, tisku i televizi. V tomto prostředí — a také v otázce korespondenčního hlasování — ukázal Mendoza větší zkušenost a den za dnem stahoval náskok svého hlavního rivala. Výsledky byly oznámeny nad ránem: Mendoza zvítězil s 15 203 hlasy, Florentino získal 14 505 a Gómez Pintado 4 154.
1995
Ramón Mendoza — 15 203 hlasů
Florentino Pérez — 14 505 hlasů
Santiago Gómez Pintado — 4 154 hlasů
Navzdory vítězství však Mendoza nedokázal najít cestu ke stabilitě. V listopadu 1995 rezignoval a funkci převzal jeden z jeho místopředsedů, Lorenzo Sanz. V roce 1997 proběhl volební proces, ale protože se neobjevil žádný protikandidát, volby se nekonaly a Sanz pokračoval v úřadu s novým mandátem.
Figo a volební zemětřesení
Povzbuzený triumfy v Lize mistrů — Sedmou a Osmou — vyhlásil Lorenzo Sanz v roce 2000 volby. Scénář vypadal ideálně pro jeho znovuzvolení, ale Florentino Pérez oznámil svůj druhý pokus. V tom roce už navíc kandidáti museli složit záruku ve výši 15 % rozpočtu.
První přestřelky byly téměř komické. Florentino oznamoval otevření fotbalových škol Realu Madrid v „São Paulu a Riu de Janeiru“. Lorenzo Sanz na to reagoval oznámením škol v „Móstoles a Canillejas“. Sanz navíc označoval svého soupeře za „smolaře“.
Dny plynuly a Florentinova kandidatura vytáhla atomovou zbraň: dohodu s Luisem Figem, idolem Camp Nou, za kterého bylo třeba zaplatit 10 miliard peset. Z počátečního nevěřícného úsměšku se stal politický a sportovní otřes.
Členské poplatky zdarma
Lorenzo Sanz se Figově operaci vysmíval a snažil se kontrovat Diegem Tristánem, útočníkem, který tehdy zářil na Mallorce. Florentino Pérez dokonce prohlásil: „Zaplatím členský poplatek všem socios, pokud budu zvolen a Figo nebude hrát za Real Madrid.“
Rána dopadla. Florentino Pérez vyhrál volby s 16 469 hlasy proti 13 302 hlasům Lorenza Sanze. O několik dní později byl Luis Figo představen po boku Alfreda Di Stéfana jako nový hráč Realu Madrid. Začala nová éra.
2000
Florentino Pérez — 16 469 hlasů
Lorenzo Sanz — 13 302 hlasů
Auto do tomboly
V roce 2004 se Florentino Pérez ucházel o znovuzvolení s pověstí kandidáta, kterého nelze porazit. Zisk Deváté (2002) a ekonomický růst klubu byly jeho nejsilnějšími argumenty. Ve svém programu avizoval pokračování prací na nové Ciudad Deportiva a rekonstrukci Bernabéua, který chtěl zastřešit. Chtělo to odvahu postavit se mu, ale Lorenzo Sanz a Arturo Baldasano do toho přesto šli.
Sanz sliboval dohody s Eto’em, Rosickým, Manichem a Barošem. Vzpomínka na Figa v něm stále žila. Baldasano byl skromnější — mezi svými podporovateli losoval automobil Smart a chtěl zřídit Kancelář pro socios. Jeho slogan „Más Madrid“ zněl až politicky.
Florentino Pérez ve volbách drtivě zvítězil. Získal 28 416 hlasů; daleko za ním skončili Lorenzo Sanz s 1 222 a Baldasano s 513. Florentinova éra pokračovala, ale budoucnost byla nejistá.
2004
Florentino Pérez — 28 416 hlasů
Lorenzo Sanz — 1 222 hlasů
Arturo Baldasano — 513 hlasů
Zatížen okázalostí hvězd a známkami opotřebení Pérez v roce 2006 rezignoval. Vedení převzal Fernando Martín, který byl proti vypsání voleb. Pod tlakem představenstva však také odstoupil a funkci dočasně převzal Gómez Montejano až do nových voleb.
2006: sliby a skandály
Volební proces v roce 2006 — skutečná přehlídka velkolepých jmen — otevřel apetit mnoha vlivných socios. Uchazeči pokrývali všechny možné profily. Nakonec kandidovalo pět mužů: Ramón Calderón, Lorenzo Sanz, Juan Palacios, Juan Miguel Villar Mir a Arturo Baldasano, každý se svou vlastní taškou plnou volebních háčků.
Ramón Calderón se opíral o Fabia Capella jako trenéra a Mijatoviće jako sportovního ředitele. Tvrdil, že má zajištěné Kaká, Cesc Fabregase a Robbena. Villar Mir sázel na Wengera jako sportovního šéfa a mířil vysoko: Cristiano Ronaldo, Carvalho, Zambrotta, Cannavaro, Trezeguet, Ibrahimović… Lorenzo Sanz chtěl přivést Vicenteho del Bosque jako trenéra a Monchiho jako sportovního ředitele. Jeho seznam zahrnoval Ribéryho, Emersona, Gaga, Carricka a Zambrottu. Byla to nekonečná smršť jmen.
Juan Palacios, který kandidoval s pilotem Carlosem Sainzem jako místopředsedou, sázel na domácí produkt: Del Bosque jako trenér, Camacho jako sportovní ředitel a posily Joaquín, Iniesta, Pablo a Reyes. Baldasano preferoval Erikssona jako trenéra, Del Bosqueho jako sportovního ředitele a chtěl přivést Joaquína, Reyese a Diarru. Ohromující trh s hvězdami, který voliče doslova zahlcoval.
Žaloba od Shakiry
Kampaň byla nemilosrdná, protože nebyl vidět žádný jasný favorit. Po odchodu Florentina se Real Madrid stal mimořádně lákavou hračkou. Mezi kandidáty létaly nože a anekdoty dosahovaly surrealistických rozměrů. Shakira a skupina El Canto del Loco zažalovaly Baldasana za použití jejich podobizny; Calderón oznámil dohodu s Kaká, který o pár hodin později prodloužil smlouvu s AC Milán; totéž udělal Wenger vůči Villar Mirovi.
Volební závod se definitivně zlomil pět dní před hlasováním, když soudkyně předběžně zrušila korespondenční hlasování — velkou zbraň některých kandidátů, například Villara Mira. Už odeslané hlasy však zatím platily.
Jenže dva dny před volbami, které se měly konat v neděli 2. července, soudkyně rozhodla anulovat všechny korespondenční hlasy. Odhadovalo se, že šlo o deset tisíc lístků, které tak nebyly započítány. O výsledku měla rozhodnout pouze osobní účast u volebních uren — jediná platná forma hlasování.
Mezi voliči se objevili i známí členové klubu: Florentino Pérez, kterého vypískala skupina socios, a bývalý předseda vlády José María Aznar, jenž neprozradil, komu dal hlas. Nakonec byl prezidentem zvolen Ramón Calderón. Získal 8 344 hlasů, těsně za ním skončil Palacios s 8 098; následovali Villar Mir s 6 702, Sanz s 2 377 a Baldasano s 1 581.
2006
Ramón Calderón — 8 344 hlasů
Juan Palacios — 8 098
Juan Miguel Villar Mir — 6 702
Lorenzo Sanz — 2 377
Arturo Baldasano — 1 581
Villar Mir napadl výsledek kvůli anulování korespondenčního hlasování. Calderón nabídl Palaciosovi post místopředsedy, ale ten odmítl. Stín korespondenčních hlasů se od těchto voleb nikdy neodlepil. Byly to poslední volby, při nichž socios skutečně chodili k urnám. O dvacet let později se Florentino Pérez a Enrique Riquelme znovu setkají ve volebním souboji.
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: MARCA
