Mbappé, část 3: Jsem v nejlepším klubu na světě, musím vyhrávat, musím hrát dobře, být vzorem

Mužstvo
dnes 6:16
0 Komentářů
Laša

Kylian Mbappé a Vinícius slaví gól (zdroj: realmadrid.com)

Jorge Valdano – bývalý fotbalista, trenér a generální ředitel Realu Madrid – dnes působí jako komentátor a expert v několika španělských médiích. Minulé úterý vedl rozhovor s Kylianem Mbappém pro svůj pořad Universo Valdano na stanici Movistar+. Přinášíme třetí část překladu jejich konverzace, z plánované trojice rozhovorů s francouzskou hvězdou.

PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU

Došli jsme do Paříže. Tam jsi potkal lidi světového formátu.
„Světového formátu – a pokud mluvíme jen o fotbalistech, byli to hráči s výjimečným talentem.“

Jak jsi to prožíval? Cítil ses připravený na tohle nové dobrodružství?
„Připravený ne, protože na tak drastickou změnu nejsi nikdy připravený. Ale zvládl jsem to skvěle, protože jsem si říkal, že i když přijdou těžké chvíle, fotbal tu bude vždycky. A z hlediska fotbalu byla hra v Paříži potěšením – v mém městě a s hráči na vysoké úrovni. Můžeš mít nějaké potíže, ale zároveň můžeš hrát a užívat si to. Hra v Paříži byla neuvěřitelná. Přišel jsem v době změn v projektu, protože klub prohrál s Barcelonou v historické porážce, což bylo těžké. Přišel jsem spolu s mnoha hráči, jako Neymar, Dani Alves… S těmi všemi hráči na vysoké úrovni to byla nová éra pro Paříž a já tam strávil 7 neuvěřitelných let.“

V pěti z nich jsi byl nejlepším střelcem.
„Ano, ale to jsou detaily.“

[překvapení a smích] Důležité nebo ne, ale to jsou detaily.
„Je to trochu osobní sláva, že jsem nejlepším střelcem v historii klubu, ale já myslím spíš na emoce, které jsem tam prožil a které jsem dal lidem. To je opravdu důležité. Rekordy jsou velmi důležité, ale jen proto, aby si tě lidé pamatovali jako střelce. Podle mě se ale počítají emoce, které jsme tam společně cítili, tituly, které jsme jako tým získali, historické momenty, blízkost vítězství v Lize mistrů, když jsme hráli finále a to všechno, hra s fotbalisty, kteří psali historii fotbalu a od kterých se hodně naučíš…“

Po cestě jste přivítali Messiho.
„Když mluvíš o fotbalistech, kteří zanechali stopu v historii, myslíš na Messiho.“

Minimálně za posledních 20 let. Co ses naučil, když jsi měl Messiho tak blízko? I pokud jde o to, jak zvládá svou slávu a postavení.
„Je to člověk, který mě hodně překvapil, protože je velmi normální. V kabině je to úplně obyčejný člověk. Když jsi slavný, spousta lidí ti přisuzuje určité vlastnosti – jaký jsi člověk, fotbalista a tak dále… A když to posloucháš, začne ti to trochu lézt do hlavy. Říkáš si: aha, možná to tak fakt je. Ale ne, Messi přišel a byl naprosto normální člověk, který všem projevoval respekt. A jako fotbalista… Uff, je jedinečný! Když máš takového hráče v týmu a hraješ v útoku, stačí být blízko a sledovat všechno, co dělá: pohyby, doteky s míčem, způsob zakončení, pohled na hru, analýzu momentů při útoku i při zastavení hry… Myslím, že být blízko něj mi hlavně pomohlo jako fotbalistovi mnohem lépe pochopit hru.“

Jsi v tomhle ohledu pozorný pozorovatel? Sleduješ své spoluhráče opravdu důkladně?
„Samozřejmě. A tím spíš, když máš v týmu takového hráče, protože se od něj určitě můžeš něco naučit.“

Pamatuji si, že Messi mi v jednom rozhovoru přiznal, že lituje, že si nezapisoval a nezapamatoval všechny lekce, které dostal v barcelonské éře pod Guardiolou, kdy vyhrávali všechno, co se dalo. Prostě tím obdobím jen tak prošel. Asi i proto, že byl tehdy hodně mladý. U tebe ale vidím, že jsi velmi pozorný a všechno si vkládáš do hlavy jako lekci.
„Myslím, že to bylo moje štěstí, že jsem mohl hrát s Leem Messim. Nikdy jsem si nemyslel, že si s ním v kariéře zahraju, protože mým snem bylo přestoupit do Realu. Nikdy v životě jsem nepomyslel na přestup do Barcelony“ [úsměv]. „Myslel jsem si taky, že on zůstane v Barceloně navždy, a že možná dostanu šanci si proti němu zahrát.“

Pořád to zní zvláštně, že odešel z Barcelony.
„Ano, ale udělal to – a hrát s ním bylo něco výjimečného. Hodně jsem se od něj naučil a můžu mu jen poděkovat. Měl jsem s ním dva velmi bohaté roky. Mít po svém boku tak výjimečného hráče je pro každého fotbalistu zlatá příležitost.“

V PSG jsi nabýval na významu a pomáhal klubu růst. Ale pořád jste se odráželi od Ligy mistrů. Mnohokrát jste byli blízko, dokonce jste hráli finále s Bayernem. Byl jsem na všech těch velkých zápasech a zdálo se to jako lež, že to nedokážete konečně zlomit a vyhrát.
„To jsou zkušenosti ve fotbale. Měli jsme své momenty, kdy jsme byli blízko, ale nepodařilo se nám Ligu mistrů vyhrát. Ve fotbale někdy přijde tvůj moment – a najednou přejde na někoho jiného. Tak to bylo i v našem případě. Měli jsme spoustu semifinále a jedno finále, ale trofej jsme nezískali a ona přešla k někomu jinému. Vezmeš si z toho ponaučení a pochopíš, že když ve fotbale přijde tvůj moment, musíš po něm jít a splnit cíl. Ale byla to pro mě i životní zkušenost jako pro hráče a hodně jsem se z toho naučil. Myslím, že mi to pomohlo – a pomůže i v budoucnu jako fotbalistovi, protože když máš svůj moment a cítíš, že je to ono, musíš tu trofej získat. Prosté“ [smích].

Kromě velkých spoluhráčů v PSG jsi měl i velké trenéry ze Španělska – jako Pochettino, Emery nebo Luis Enrique. Každý z nich v tobě zanechal část svého stylu.
„Dobré na tom je, že když máš různé trenéry, snáz přijímáš změny. Protože každý trenér má svůj způsob práce a pohled na fotbal. Když poznáš víc pohledů na fotbal, lépe přijímáš změnu. Jsi pak otevřenější. Znám hráče, kteří měli jednoho trenéra 10, 7 nebo 6 let, a když pak přijde někdo nový, říkají: dělali jsme to takhle roky, nedělej si ze mě srandu“ [smích]. „Nakonec jsem se od každého z nich něco naučil, protože mluvíme o trenérech na vysoké úrovni, ne o nějakých obyčejných. Vždycky to pro mě bylo něco výjimečného, protože jsem si říkal, že mi po každém z nich zůstane něco dobrého. A to ti jako hráči pomáhá.“

Jak skončil tvůj vztah s Luisem Enriquem?
„Dobře, velmi dobře. Viděl jsem ho před dvěma dny“ [jde o neděli 5. října; rozhovor se natáčel v úterý 7. října], „protože jsem byl na zápase Lille s Paříží. Viděl jsem ho na parkovišti. Skvělý člověk a velký trenér. Jako osoba je možná ještě větší, protože je to opravdu dobrý člověk. Měl jsem s ním velmi dobrý vztah a přeju mu všechno nejlepší v životě i v trenérské kariéře. Strávil jsem s ním v Paříži skvělý čas.“

A nakonec se dostáváme k Realu Madrid. Poslední stanice tvého snu – Real Madrid. Od plakátů Cristiana a Zizoua až po oblékání dresu Realu Madrid. Už je to víc než rok. Co se ti ve Španělsku líbí a co méně?
„Ve Španělsku? Uff… Líbí se mi spousta věcí. Neznal jsem tu zemi moc dobře, opravdu. Vždycky jsem žil ve Francii a do Španělska jezdil jen na zápasy Ligy mistrů nebo na krátké dovolené. Neznal jsem nic ze španělské kultury…“

Tak co tě překvapilo?
„Že lidé jsou opravdu milí. Opravdu. Projevili mi hodně sympatií už od prvního dne – dokonce i předtím. Přišel jsem a hned jsem se cítil jako součást rodiny Realu Madrid. Měl jsem pocit, že jsem španělský hráč, protože i na výjezdech mi lidé projevují hodně sympatií. To mě hodně překvapilo, protože jsem nebyl zvyklý na tak velkou náklonnost. Proto vždycky v rozhovorech moc děkuju všem lidem. Protože to je něco, co mi přináší velkou radost – že si mě lidé váží, respektují moji práci a respektují mě jako hráče i jako člověka. To je skvělé, to se mi moc líbí a zatím si svůj čas ve Španělsku opravdu užívám.“

Jak vypadá tvůj den? [smích Mbappého] Chodíš často ven? Můžeš jít do restaurace a mít relativní klid?
„Záleží… Když jsem přišel do Realu, klub mi pořád říkal, abych zůstával doma, protože lidé ve městě na mě hodně čekají. Moje první měsíce byly v tomhle ohledu těžší. Klub mi říkal, že mě všichni čekají na každém místě a v každém koutě. Takže jsem zůstával doma. Teď, když už můžu vyrazit do města, myslím, že lidé hodně respektují soukromí. Jasně, někteří tě o něco požádají – to je normální, to je součást mého života. Ale jak říkám, lidé jsou velmi milí, vždycky chtějí pomoct. Přijel jsem i s rodinou, která nemluví španělsky, ale i jim lidé projevují sympatie. To jsou drobnosti, které cítíš. A to se mi moc líbí.“

Mluvíš tak hezky o Španělsku – a překvapilo tě něco v Realu? Tlak?
„Ne, tlak jsem měl už od mladého věku. Takže to ne, ale…“

Takže v tomhle ohledu nevidíš velký rozdíl třeba oproti PSG?
„Ne. Ne, ne. Jediný rozdíl je ten, že tohle je nejlepší klub na světě. Nakonec vidíš všechny hráče, kteří tu byli, a tituly, které se tu vyhrály. A tuhle tíhu si nakládáš sám – že musíš ty věci získat. Lidé na tebe taky vyvíjejí tlak, ale já jsem na to zvyklý. Jenže ten tlak si přidáš i sám, když si řekneš: jsem v nejlepším klubu na světě, musím vyhrávat, musím hrát dobře, být vzorem pro spoluhráče i fanoušky… Ten tlak si dáváš sám, ale myslím, že je pozitivní, protože ti pomáhá zvednout úroveň a pomáhat týmu.“

A kontroverze, které Real Madrid vždycky provázejí? Tady se z každé věci stane konflikt.
„Jo, ale jaká věc? Rozhodčí?“ [smích]

Ne, nemyslel jsem rozhodčí. Třeba poslední téma tvého vztahu s Viníciusem. Na sociálních sítích ale vidíme, jak si projevujete sympatie. Dokonce i ten gesto, kdy jsi mu přenechal penaltu…
„Myslím, že to je spíš o tom, jací lidé jsou – ne jen ve Španělsku. Stejně je to ve Francii, Itálii nebo Anglii. Dva slavní hráči v jednom týmu prodávají hodně novin a hodně věcí“ [úsměv]. „Pravda je taková, že mám s Viníciusem velmi dobrý vztah. V téhle sezóně ještě lepší, protože se známe mnohem víc. Je to skvělý hráč a jako člověk je opravdu dobrý. Takže nakonec je to normální – víme, že o nás lidé budou mluvit kvůli každé maličkosti, ale máme stejný cíl: pomáhat Realu Madrid vyhrávat tituly. Myslím, že pokud chceme vyhrávat, oba musíme ukazovat to nejlepší ze sebe a pomáhat týmu ve všem.“

Líbí se mi, jak dokážeš znormalizovat věci, které se zdají jako velké problémy. Když dostaneš takovou otázku, přivedeš ji na svou vlastní úroveň.
„Ne, normalizuji to proto, že až jednou budeme mít skutečný problém – a doufám, že k tomu nedojde – řeknu, že to je vážné. A tehdy lidé poslouchají. Řeknou si: aha, to je vážné, musíme Kyliana vyslechnout. Ale tyhle věci teď nejsou vážné. To je život slavného fotbalisty nebo hráče Realu Madrid – a to nejsou vážné věci.“

Dáš tři góly ve finále mistrovství světa a nevyhraješ…
„To je vážné!“ [smích]

To je vážné. Jsi Zlatá kopačka Evropy a nezískáš žádný titul s Realem Madrid. „
To je vážné!“ [smích] „A to je něco, co se pokusíme změnit. Všichni společně se pokusíme získat tituly pro Real Madrid i pro francouzskou reprezentaci.“

Ale to ti musí dávat trochu klidu. Říkáš si: udělal jsem všechno, co jsem mohl. Dal jsem tři góly ve finále, to není moje vina.
„Ne, to nedává klid, protože když hraješ fotbal, víš, že když se tohle stane, říkáš si: ach, dal jsem tři góly a nevyhráli jsme, takže jsem měl dát čtyři. Že nakonec jsem měl udělat pro tým ještě něco víc. To bolí mnohem víc, mnohem víc“ [smích]. „Ale jak říkám, to jsou životní a kariérní zkušenosti. To jsou věci, které pomůžou v tom, co přijde, protože budu mít ještě spoustu příležitostí znovu získat tituly.“

Máš velmi pružnou inteligenci v přijímání trenérů. Odešel Carlo, přišel Xabi. Jaké jsou rozdíly v každodenním fungování?
„Jsou to dvě různé osobnosti, ale… Jsou to dvě osoby, které zažily jiné věci. Dvě generace trenérů, které se protínají. Ancelotti je jeden z nejlepších trenérů v historii. Když vstoupíš do jeho kabiny, jsi šťastný, že pro něj hraješ. Je to trenér, který je vždycky blízko svým hráčům, který se vždycky snaží pomoct. Xabi taky chce hodně pomáhat, ale je mladší trenér a musí toho dokázat víc než Carlo. Carlo už nemusí dokazovat nic!“ [smích] „Xabi je mnohem mladší a je vidět, že má chuť něco dokázat a chuť získat úspěchy s Realem Madrid. Je to jeho první velká šance v nejlepším klubu na světě. Pokusíme se mu pomoct a udělat to, co od nás chce. Pokusíme se získat všechny možné tituly pro Real Madrid.“

Jsi profesionálním fotbalistou už prakticky 10 let. Všiml sis změny ve fotbale směrem k větší metodologii?
„Ano, ano, teď je to víc metodologické a taktičtější. Trenéři mají větší vliv na hru týmu. Dřív ho měli hráči. Teď vidíš otisk trenéra na jeho týmu. Vidíš to u každého velkého trenéra. Je to změna, která je pro fotbal dobrá a dává víc hráčům šanci hrát ve velkých týmech. Dřív to bylo těžší. Já to považuju za něco pozitivního. Je to jiný způsob, jak se dívat na fotbal. A jak vždycky říkám, to jsou zkušenosti.“

Jedním z tvých fotbalových vzorů byl Cristiano Ronaldo.
„El Bicho!“ [úsměv; přezdívku El Bicho – Brouk – vymyslel novinář COPE jako odkaz na všudypřítomnost Portugalce a jeho schopnost „požírat“ soupeře]

Došlo k zajímavosti – při stejném počtu zápasů jsi vstřelil tolik gólů co on.
„Ano, ale on to dělal devět let, a já jen rok a půl nebo skoro rok a půl“ [smích]. „Ale Cristiano pro mě vždycky byl vzorem. Mám to štěstí, že s ním můžu mluvit, a dává mi rady, které mi pomohly. Myslím, že Cristiano je v Realu číslo jedna. Je to referenční hráč Realu Madrid, který dokázal spoustu věcí a o kterém lidé sní i dnes. Lidé sní o Cristianovi a o všem, co udělal – ale já chci vytvořit svou vlastní cestu. Doufám, že lidé budou snít podobně i o mně, a že to může být historický moment pro mě i – doufám – pro Real Madrid.“

Chci ti moc poděkovat za tenhle rozhovor.
„Moc děkuji.“

Bylo moc příjemné s tebou mluvit.
„Nápodobně, byla to radost.“

Opravdu pomáháš fotbalu – a pomáháš i společnosti ze své tak privilegované pozice. „Ano…“

Dám ti radu – dávej víc rozhovorů [smích Kyliana], protože lidé to potřebují.
„Moc děkuji.“

Poslední věc: přináší samostatné myšlení nepřátele?
„Myslím, že ano, ale nakonec…“

To tě asi moc netrápí
[smích]. „Ano, ale když máš nepřátele, znamená to, že něco děláš dobře.“

Máš jen takové nepřátele, jaké si zasloužíš, že?
„Já nevidím nepřátele u člověka, který dělá něco špatně.“

Přesně tak.
„Takže nakonec to znamená, že jsi na správné cestě.“

Když má někdo vlastní myšlenky, má i nepřátele, souhlasíš.
„Přesně.“

Moc děkuji, Kyliane. Bylo to potěšení. Všechno dobré. „Moc děkuji.“

KOMENTÁŘ VALDANA NA ZÁVĚR ROZHOVORU, URČENÝ DIVÁKŮM:
„Fotbal lze zasadit do jeho výchovného rozměru. Stačí inteligence rozumného člověka. Člověka, který prošel velmi silnými zkušenostmi, který má velké výsady a je obklopen mocí slávy – ale přesto dokáže vše, co se v životě děje, přeložit do poselství s velkou výchovnou hodnotou. Rozhovor s Mbappém byl privilegium. Někdy po dílu Universo Valdano můžete odejít opravdu povzbuzeni.“

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.