Setkání s Mourinhem pro nostalgiky drzosti, hrdosti a hněvu

Bývalí trenéři Realu
dnes 13:13
0 Komentářů
Laša

Orfeo Suárez, šéfredaktor sportovní rubriky a fejetonista deníku El Mundo, se podělil o své postřehy týkající se Josého Mourinha.

„Nikdy nemilujeme konkrétní osobu. Milujeme jen představu, kterou si o ní sami vytvoříme.“ Madridismo, které miluje Josého Mourinha — a začíná to u prezidenta — se řídí přesně tím, co napsal Fernando Pessoa: miluje to, co Mou představoval v kritickém okamžiku. V době, kdy se na Bernabéu tleskalo Ronaldinhovi, dnes už spíše vzpomínanému pánovi s knírkem, a kdy tentýž stadion sledoval, jak jej srovnává se zemí. Řeč byla o Pepu Guardiolovi. Mourinho tím prošel také, ale nakonec své protiklady dovedl k implozi a porazil je — a tím znovu zažehl hrdost velké části madridismo, i když to proběhlo za cenu zaminování hřiště drzostí a hněvem. Portugalec odešel, vyhořelý vlastní křížovou výpravou, ale hněv zůstal. Nostalgie nevzniká vždy z lásky.

Saudade, nostalgie — pocit hluboce portugalský. Objevuje se u Pessoových hrdinů, stejně jako u Eçy de Queirosa a dalších velkých portugalských autorů, i když Mourinho má pramálo společného s introvertním Bernardem Soaresem, protagonistou Knihy neklidu. Mou je The Special One, největší herec fotbalu, byť dnes už „jen“ velmi dobrý trenér v pozdní fázi své kariéry.

Touha po „bílé“ minulosti je silnější u legie věrných fanoušků Realu Madrid než u samotného kouče, jehož saudade se vztahuje výhradně k jeho vlastním časům slávy. Pravda je taková, že je na Bernabéu neprožil — a to nejen kvůli trofejím. Stejně důležité bylo porozumění, chemie. Mou se v Premier League cítil jako ryba ve vodě, protože v Anglii byl hrdinou komedie. U nás jsme z něj udělali hrdinu tragédie, což je velmi španělské. A to byla naše chyba.

Morální nadřazenost Barçy

Mourinhova éra v Realu Madrid nebyla jen o urážkách a extrémně tvrdém fotbalu. Byla to také vzpoura proti Barçe, která si kromě dominance na hřišti přisvojila i pozici morální autority. Marketing ctností. Kauza Negreira a nahrávka Piquého s Rubialesem o „dělení“ saúdského zlata ukazují, že ti, kdo kážou z morálních kazatelen, často stojí po kotníky ve stokách.

Návrat Realu k setkání s Mouem, ve středu v Lisabonu, proto probouzí nostalgii v době, která v lecčems připomíná okamžik, kdy Portugalec přebíral lavičku na Bernabéu. Sportovní krize a loňská dominance Barcelony vyvolávají potřebu zlomit trend — třeba i za cenu „položení bomby“. Tak Mou tehdy soukromě popsal převahu Blaugranas. Bombu položil. Výsledek byl jasný: rival se rozpadl, i když ne všechny cíle se podařilo splnit. A přišly i vedlejší účinky: pošramocený obraz klubu a vnitřní rozdělení.

Real Madrid si pro řešení současné krize vybral malého mourinhita, poté co propustil dalšího trenéra, který měl jako hráč s Portugalcem mimořádně silné pouto. Přesto — jak trefně poznamenal Arbeloa v jednom ze svých nejpřesnějších výroků — kdyby se ho pokusil napodobit, neuspěl by. V tomhle řemesle je Mou jediný, „zatracený šéf“.

Toho Mourinha uvidíme před zápasem, během něj i po něm, protože tahle postava potřebuje své triky víc než kdy dřív, vezmeme‑li v úvahu dnešní rozdíl mezi Benficou a Realem Madrid, i když Los Blancos hrají nevyrovnaně. První jedovatou poznámku Mou vypustil už tehdy, když se podivil, že lavičky velkých klubů přebírají trenéři bez zkušeností. Arbeloa nereagoval. A udělal dobře.

Poradce na dálku

„Nečekejte ode mě účast v telenovelách,“ prohlásil Portugalec, když se ho zeptali, zda je po odvolání Xabiho Alonsa zvažován Realem Madrid. Ve skutečnosti nebyl reálnou možností, i když nikdy nepřestal být jakýmsi snem Florentina Péreze, zvlášť v bouřlivých nocích. Kontakt mezi nimi přetrval — občas dokonce v podobě rad udílených na dálku.

Florentino dosáhl největších úspěchů až po Mourinhově éře. Vlastně těch největších za celé své působení: tři Ligy mistrů s Ancelottim ve dvou obdobích a tři se Zidanem — dvě jeho rozhodnutí a dvě postavy z „jeho“ okruhu. Ani Francouz, ani Ital však nepřevzali prezidentovu logiku jeho válek, ani se nepustili do manichejského dělení světa. Rozštěpení na madridistas a pseudomadridistas vymyslel právě Mou.

Portugalci se po odchodu z Madridu vedlo hůř. To nejlepší — triumfy v Lize mistrů s Portem a Interem — měl už za sebou. Ještě vyhrál Premier League s Chelsea, klubem s vášnivým publikem, kde jeho styl seděl dokonale, ale nedosáhl na slávu na jednom z nejvíce očekávaných míst, na Old Trafford. A nenašel ani správný okamžik, aby převzal portugalskou reprezentaci. EURO 2016 by bylo jedním z jeho největších triumfů. Místo něj ho však získal někdo, kdo se Mouovi nepodobá v ničem. Fernando Santos skutečně působil, jako by vystoupil z Pessoovy knihy.

Benfica je zatím jeho poslední zastávkou — ale rozhodně ne obyčejnou, protože Mou je benfiquista srdcem. Je to klub jeho začátků, místo, kde se formoval. Trenér, který dnes slaví 63. narozeniny, byl volebním trumfem současného prezidenta Benfiky, bývalého hráče Ruie Costy. Velké jméno na lavičce klubu, který v Portugalsku nejintenzivněji vytváří „stav emocí“ a určuje veřejnou debatu. Jenže výsledky nepřišly: Benfica výrazně ztrácí na vedoucí Porto. Tým oslabila zranění a Mou při příchodu sliboval opatrnost — jenže nikdo neuteče vlastní povaze.

Právě to vystihl Arbeloa, když po vítězství na La Cerámice — zkoušce, kterou zvládl — mluvil o svých hráčích. V jeho slovech byla rozvaha i náznak kapitulace trenéra, který chce budovat vlastní dílo. Jako by Real Madrid byl Knihou džunglí — i když Vinícius nemá nic z Mauglího — a v téhle džungli už dnes nezní křik, jaký míval Mou, v dobrém i ve zlém.

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.