Modrić: Kdybych odešel do Chelsea, nikdy bych nepodepsal s Realem Madrid
- Bývalí hráči Realu
- dnes 7:55
- 0 Komentářů
- Laša
Malý balkánský génius Luka Modrić se v rozhovoru se Slavenem Bilićem ohlíží za svou bohatou kariérou: dětství poznamenané válkou, nejtěžší chvíle na hřišti i zákulisní příběhy jeho příchodu a rozloučení v bílém dresu.
Ze Zadaru poznamenaného válkou až k legendám Madridu a Milána – s mezizastávkou v Premier League. Luka Modrić se v exkluzivním rozhovoru pro pořad „(Ne)Úspěch šampionů“ otevírá jako nikdy předtím. Pod vedením Slavena Biliće bez obalu vypráví o skoku do anglické ligy, cestě k ikonickému postavení v Realu Madrid i o současnosti v Miláně. Intimní zpověď kapitána odhaluje výzvy, které zformovaly jednoho z nejvlivnějších záložníků své generace.
Dětství a válka
„Navzdory válce a těžkostem té doby vzpomínám na své dětství jako na šťastné – protože jsem byl obklopen spoustou přátel v hotelu. Pamatuji si jen málo věcí. Třeba když zabili mého dědečka; takové situace tě poznamenají navždy a nedají se zapomenout. Vždycky jsem sázel na fotbal, ale šel mi i basketbal nebo tenis. Přestože můj otec říkal: ‚Já tu možnost neměl, ale Luka ji mít bude, ať to stojí, co to stojí‘, nikdy jsem necítil tlak. Nikdy mi nic nevnucovali. Všichni otci radili, abychom se vrátili, že ve městě nemáme co dělat a že bychom měli na fotbal zapomenout. Ale oni mi chtěli dát všechno – a já jim chtěl jejich podporu a oběti vrátit. To byla moje životní cesta.“
Hajduk a problémy s výškou
„Tomislav Bašić, můj fotbalový otec, tehdy řekl tátovi, že tři měsíce nebudu moci trénovat s Hajdukem Split. Měl jsem dělat speciální cviky – třeba se věšet na hrazdu, abych se vytáhl a vyrostl. Po dvou, třech měsících si spolu sedli, všechno vyřešili a já se vrátil k tréninku v Zadaru. Pak už následovalo Dinamo. Proto jsem nikdy nešel do Hajduku – oni rozhodli, že je na mě příliš brzy. Nikdy mě to ale neodradilo ani neznejistilo. Vždycky jsem věřil sám sobě. A ta víra mě provázela nejen v mládežnických kategoriích, ale i při příchodu do Dinama, při cestě do Anglie, při přestupu do Realu Madrid… vlastně celou kariéru. A držela mě až do chvíle, kdy jsem získal Zlatý míč.“
Nejtěžší okamžiky
„Vyřazení s Tureckem na EURO 2008. Na něco takového nejsi připravený. Bylo opravdu těžké všechno zpracovat: byl jsem mladý, přemýšlel jsem, jak se to stalo, proč, co jsme mohli udělat lépe… V té době jsi mi říkal, že jsem na úrovni Iniesty, který tehdy začínal v Barceloně. Dokonce i když jsem odešel do Anglie, pořád jsem na to myslel. Po tomhle jsem nechtěl o fotbalu vůbec slyšet. Trauma tam zůstalo.“
Příchod do Tottenhamu
„Mrzelo mě, že Corluka a Eduardo – moji nejlepší přátelé – odešli z Dinama. Přesto jsem chtěl zůstat, v Dinamu jsem si to užíval, byl jsem opravdu šťastný. Jenže přišla zimní přestupní období: prodali Vukojeviće, pak dalšího… a ty si říkáš: ‚Co tu vlastně dělám? Chci odejít taky.‘ Trochu jsem se naštval, vznikl menší konflikt, nic vážného, ale byl jsem rozladěný. V té zimě se objevila Chelsea, klub mě ale nechtěl pustit – a tak přišel Tottenham až v červnu…“
Zmařený přestup do Chelsea v roce 2011
„Možná jsem neměl tak otevřeně říkat, že chci odejít… Přesto se mi v Tottenhamu dařilo skvěle. Klub byl nekompromisní – prezident Daniel Levy mi hned na první schůzce jasně řekl, že mě nepustí. Pokračoval jsem tedy dál, jako by se nic nestalo. Věděl jsem, že to bude složité: oba kluby jsou z Londýna, rivalita je obrovská. Já chtěl odejít, i když jsem tušil, že to bude téměř nemožné. Nakonec z toho nic nebylo – a možná právě proto přišla jedna z mých nejlepších sezón. Skončili jsme čtvrtí, Chelsea ten rok vyhrála Ligu mistrů a do soutěže šla ona, ne Tottenham. Sezóna byla fenomenální – a o rok později se otevřela ještě lepší příležitost. Nakonec to dopadlo skvěle: kdybych tehdy odešel do Chelsea, nikdy bych se nedostal do Realu.“
Mourinhovo „špehování“ na Euro 2012 a Levyho slib
„Je pravda, že mi to slíbil – ale ne tehdy, když se řešila Chelsea, nýbrž v polovině sezóny. Protože jsem dál trval na tom, že chci odejít, Chelsea o mě pořád stála, možná na příští rok, a já opakoval, že ano, že chci. Dokonce jsme mluvili o prodloužení smlouvy… ale v jednu chvíli mi řekl – nevím proč –: ‚Jediný klub, do kterého bych tě pustil, je Real Madrid.‘ Ať si věříš sebevíc, když ti někdo řekne ‚Real Madrid‘, zní to nedosažitelně, vzdáleně… je to výjimečný klub. Strávil jsem tam třináct let, vím, o čem mluvím. Zeptal jsem se ho: ‚A co když se Madrid neozve?‘ A on odpověděl: ‚Ano, ale je to jediný klub, kam bych tě pustil.‘ A já souhlasil.“
„Pak přišlo Euro a soustředění v Rovinji. Ještě před odjezdem mi volali, že o mě Real stojí. Zůstal jsem jako paralyzovaný. Kontakt začal už v květnu, na konci sezóny, když jsme byli na soustředění. Věděl jsem o zájmu Madridu, mluvil jsem s trenérem… ale odejít tam nebylo vůbec snadné. Přestože mi řekl všechno tohle, jednání byla nesmírně tvrdá a dlouhá – a všichni vědí, jak jsem se tehdy choval, že mě stálo obrovské úsilí ten krok udělat… ale měl jsem slib. Dal mi své slovo a já čekal, že ho dodrží. Chápu, že jsou jednání složitá, ale bylo to opravdu těžké a zdlouhavé. A já už byl rozhodnutý: byl jsem připravený i na to, že tam už nikdy nenastoupím.“
Prohlášení o vzpouře
„Je to pravda. Bylo to pro mě nesmírně těžké – kvůli mé historii s klubem i vztahu s fanoušky. Není to v mé povaze. Ale neviděl jsem jinou cestu a musel jsem to udělat.“
Rozloučení s Realem Madrid
„Upřímně, nebylo to snadné. V jednom klubu a jednom městě jsem strávil téměř polovinu života – a byla to jedna z nejkrásnějších etap mé kariéry. Do Madridu jsem přišel ve 27 letech, možná trochu pozdě, ale přesně v pravý čas. Čtyři roky v Anglii mě připravily na všechno, co mě pak čekalo. A to, co jsem v Madridu prožil a dokázal, mi dodnes připadá jako sen. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že si mohu sepsat všechna přání a cíle, bál bych se napsat tolik, kolik jsem nakonec skutečně dosáhl.“
„Nejde jen o trofeje a vítězství, ale o to, že jsem v takovém klubu vydržel třináct let. Přišel jsem ve 27 a odcházel téměř ve 40 – to je něco neuvěřitelného. Každý ví, co znamená Real Madrid: klub, kde se netoleruje průměrnost. A už jen to, že jsem si dokázal udržet úroveň po tolik let, je pro mě největší úspěch ze všech. Když jsem přicházel, myslel jsem si, že pět nebo šest let bude skvělé. Věřil jsem, že kariéra trvá do 33 či 34 let, a i já považoval za velký úspěch dožít se 35. Ale ten limit jsem překonal – a až dodnes si držím svou úroveň.“
Touha ukončit kariéru v bílém dresu
„Vždycky jsem to říkal: nebyla to prázdná slova ani lichotky fanouškům, klubu či komukoli jinému – mým nejupřímnějším přáním bylo ukončit kariéru v Madridu. Ale všechno má svůj začátek i konec. Někdy se věci nevyvíjejí tak, jak bys chtěl, a přesto jsem dosáhl toho, o čem jsem si nikdy nemyslel, že je možné. Stalo se, co se stát mělo, a ničeho nelituji.“
„Když vidím, jaké rozloučení jsem měl, nečekal bych to ani v těch nejdivočejších snech. Bylo to dokonalé, nesmírně emotivní… jsem velmi citlivý člověk, ale většinou to nedávám najevo, skrývám to. Ty poslední dny v Madridu pro mě ale byly nesmírně silné. Láska fanoušků, klubu a všech lidí spojených s Madridem je něco, co zůstane navždy. Je to neuvěřitelné a nemám slov, jak poděkovat fanouškům i lidem z klubu za jejich chování během těchto třinácti let… a bylo to tak od prvního dne. Nezačalo to až po desátém či druhém triumfu v Lize mistrů, ale hned od začátku, kdy jsem přišel navzdory všem obtížím. Od prvního dne jsem cítil tuhle lásku a oddanost fanoušků, kteří věřili, že jsem ten pravý – a to mě inspirovalo a motivovalo, abych jim to vracel tím nejlepším způsobem.“
Bez Madridu… Milán
„Po Realu je každý krok jinam krokem dolů. To je nepopiratelné a potvrdí to každý hráč. Myslím si ale, že jsem přišel do klubu, který svou historií a renomé stojí velmi blízko Realu Madrid – a pro mě je to ta nejideálnější situace, která mohla nastat. Obzvlášť proto, že jsem vyrůstal vedle italského fotbalu; Milán byl mým oblíbeným klubem…“
Rozhodnutí odejít do Milána
„Zvone (Zvonimir Boban) tam udělal velkou kariéru a byl kapitánem chorvatské reprezentace. Já si pořád držím velmi vysokou úroveň; italská liga patří k nejkonkurenceschopnějším v Evropě, s mnoha kluby na podobné úrovni. Hrát tam je těžké – právě proto pro mě bylo rozhodnutí velmi snadné, zvlášť když mi v klubu představili svůj projekt. Byla to dokonalá kombinace – pro mě i pro Milán, protože toužili po hráči, který jim dodá ambice, charisma a motivaci, a to všechno ze mě vyzařovalo. Ano, souhlasím. Chci ještě dodat, že když jsem někdy přemýšlel o tom, že jednou třeba nebudu v Realu – i když jsem tomu nevěřil – a představoval si, kde bych chtěl hrát, Milan byl vždy na prvním místě hned po Realu.“
Srovnání LaLigy, Premier League a Serie A
„V Itálii je liga hodně založená na taktice a technice – především na taktice. Týmy jsou výborně organizované; je těžké prorazit jejich obranu a vytvářet šance. Hraje se velmi náročný fotbal, protože proti každému soupeři se musíš obrovsky snažit, abys měl příležitosti a vyhrál zápas. To je rozdíl oproti španělské a anglické lize. Ve Španělsku se hraje také hodně technicky, s více přechody, zvlášť v Realu. V Anglii by se dalo říct, že je to styl ‚run and gun‘: fyzický a rychlý, všechno se děje strašně rychle, zatímco hraješ. V Realu se navíc vždycky očekává podívaná: pokud neútočíš, fanoušci tě vypískají – i když vedeš 2:0, že?“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: AS
