Di María: Mastantuono má mnohem větší kvalitu než já a výrazně lepší driblink

Bývalí hráči Realu
dnes 9:10
0 Komentářů
Zbynek H.

Ángel Di María poskytl rozhovor deníku AS před zápasem svých dvou bývalých klubů. Přinášíme kompletní přepis rozhovoru s argentinským fotbalistou.

Vrátil ses do Rosaria, abys uzavřel kruh. Cítíš nostalgii?

„Cítím radost z cesty, kterou jsem prošel, z toho, jaká byla moje kariéra a moje putování po světě.“

Hrál jsi v šesti klubech, odehrál 145 zápasů za reprezentaci, získal 37 trofejí, dával góly a měl klíčové výkony v mnoha finále… Překonala realita tvoje největší sny?

„Bezpochyby. Nikdy jsem si nepředstavoval, že mě potká něco takového. Můj sen končil u hraní za první tým Rosario Central. Všechno, co přišlo potom, bylo výsledkem obětí a využívání příležitostí. Pokaždé, když přijel vlak, naskočil jsem do něj a on mě vezl do dalších koutů světa, které byly úžasné.“

Vrátil ses domů, dal jsi nádherný gól v derby proti největšímu rivalovi Newell’s a získal titul. Cítíš se víc jako hrdina než jako fotbalista?

„Je to čest moci si to užívat se svými lidmi, je to pro mě něco výjimečného. Ne vždy všechno vyjde tak krásně, takže mě nesmírně těší, že jsem mohl dát radost fanouškům i všem, kteří mi věřili. Díky nim jsem se cítil, jako bych nikdy neodešel. Realita předčila moje očekávání. To, že jsem si dokázal užívat každý zápas a bavit se na hřišti, mi umožnilo dosáhnout všeho, co jsem získal. Při tak dlouhé kariéře vždy narazíte na překážky, protože ne všechno je jen krásné. V takových chvílích musíte jít dál, abyste znovu našli štěstí.“

Pocházíš z velmi skromné rodiny a z velmi skromného místa. Jsi na to, co jsi dokázal, obzvlášť hrdý?

„Samozřejmě. Od rodičů jsem se naučil obětavosti, tomu, že se člověk nikdy nemá vzdávat a nikdy neskládat ruce do klína. Mnohokrát jsem narazil do zdi, ale nevzdal jsem to, pokračoval jsem a držel se toho, co mě učili od dětství.“

Tvůj otec pracoval s uhlím a dal ti ultimátum, když ti bylo teprve 16 let…

„Přesně tak. Táta potřeboval, abych mu pomáhal v práci, aby uživil rodinu, a dal mi poslední šanci, protože ho o to požádala máma. Řekla mu, že by mi měl dát ještě jednu možnost hrát fotbal a zkusit se prosadit do prvního týmu. Bylo to v lednu, kdy začínala příprava mládežnických týmů Rosario Central, a na konci téhož roku jsem debutoval v nejvyšší soutěži. Tehdy začala moje fotbalová cesta.“

Co pro tebe znamená ulice Perdriel, kterou máš už dlouho vytetovanou?

„Všechno. Tam jsem si začal fotbal užívat. Odtud pochází moje radost ze hry, z hraní naboso a ze střílení gólů mezi kameny. Právě to odlišuje Argentince od ostatních: touha žít z toho, co miluješ, s duší pouličního hřiště, která z tebe dělá někoho jiného.“

Jako dítě jsi chtěl být brankářem?

„Ano. Moc se mi to líbilo, ale levá noha se ukázala být silnější než ruce, a tak jsem se posunul dopředu na hřiště.“

Z 37 titulů, které jsi získal, který ti přinesl největší štěstí?

„Všechny. Nedokážu si vybrat. Jsou důležitější, jako mistrovství světa, ale každý z nich je odměnou za oběti během celého roku a znamenal, že jsme všechno udělali správně. Proto žádný nemohu podceňovat.“

Vyhrál jsi mistrovství světa, MS do 20 let, olympijské hry, Copa América, Ligu mistrů, domácí ligy… Byl nějaký titul emocionálně výjimečný?

„Copa América 2021. Vyhráli jsme s reprezentací po 28 letech čekání a něco se ve mně uvolnilo, protože v klubech se mi dařilo, ale s národním týmem jsem to nedokázal dotáhnout. Po tom, co jsem tak dlouho nesl těžký batoh, bylo vítězství ve finále proti Brazílii, navíc s mým gólem, jedním z nejkrásnějších momentů mé kariéry.“

Messimu je 38 let, Modrićovi 40, Cristianovi bude 41 a všichni tři pojedou na mistrovství světa. Nenapadlo tě se přidat?

„Nejde o to, že bych nechtěl, ale mám pocit, že jsem jednu etapu uzavřel. Získal jsem všechno, po čem jsem toužil, a za námi přichází mladá generace, takže jsem uznal, že je správný čas odejít. Po mistrovství světa v Kataru už bylo rozhodnuto, kluci mě ještě přemluvili na poslední Copu América. Dopadlo to jako ve filmu – stali jsme se mistry a byl to můj moment. Teď je řada na jiných.“

Přijel jsi do Lisabonu s rodinou a o tři roky později jsi podepsal smlouvu s Realem Madrid. Byla to jedna z největších výzev tvého života?

„Žil jsem den po dni, až jsem ve třetím roce v Portugalsku explodoval formou a začaly přicházet nabídky od evropských gigantů. Když se objevil Real Madrid, bylo jasné, že nemohu říct „ne“. Je to největší klub na světě a možnost odejít tam byla privilegiem. Čekala mě krásná výzva, protože jsem se dostal na absolutní vrchol toho, čeho může fotbalista na klubové úrovni dosáhnout.“

Do klubu jsi přišel ve stejnou dobu jako Mourinho. Co to pro tebe znamenalo?

„Všechno. Mou je číslo jedna, daleko před ostatními, jako člověk i jako trenér, za to, co dává hráči, týmu i klubu. Pro mě udělal všechno a vždy mu za to budu vděčný. Zastal se mě, aby mě Real Madrid přivedl po mistrovství světa v roce 2010, které se mi osobně nepovedlo, ale on mě podporoval a chtěl mě mít po svém boku.“

Jaká vzpomínka ti zůstala na ty intenzivní a velmi vypjaté zápasy s Barcelonou?

„Nádherné. Pokaždé, když jsme hráli El Clásico, bylo to něco výjimečného. Po finále mistrovství světa je zápas Real Madrid – Barça nejsledovanější událostí na světě. Takové zápasy mám rád, před očima celého světa, tehdy se cítím komfortně. Rivalita byla ostrá, dělo se všechno možné, ale vždy jsem hrál s láskou a radostí, že se mohu účastnit tak krásných utkání.“

Všichni mluví o Ramosově gólu v La Décimě, ale málokdo si pamatuje, že MVP toho zápasu jsi byl ty…

(smích) „Tak to bylo. Ve fotbale se nejvíc počítají góly a asistence, a to je normální. Mně to bylo jedno, jsem velmi hrdý na to, že jsem měl podíl na tom vítězství, které bylo pro klub tak důležité. Pak přišly další triumfy v Lize mistrů, ale ten první byl výjimečný tím, jak dlouho jsme na něj čekali.“

Carlo Ancelotti ti změnil pozici, posunul tě z křídla do středu…

„Je to skvělý trenér a úžasný člověk. Mám k němu obrovský respekt a citový vztah. Nikdy jsem neslyšel nikoho mluvit o Carlovi špatně. Podpořil mě i v kritickém momentu, kdy kolovaly spekulace o mém odchodu, o kterých jsem ani nevěděl. Řekl mi, že mi najde místo na hřišti, abych mohl hrát.“

A našel…

„V zápase s Osasunou mě postavil do středu, dal jsem gól a všechno se změnilo. Několikrát jsme to zopakovali a já dával další branky. Carlo mi projevil hodně důvěry a já se mu to snažil vrátit na hřišti.“

Hrál jsi v jednom týmu s Xabim Alonsem. Překvapilo tě, že odešel?

„Ano. Mbappé už říkal, že to nebylo selhání, protože prohrál jen finále Superpoháru s Barcelonou a situace nevypadala tak špatně. Problém je v tom, že tlak v Realu Madrid je obrovský. V tak velkém klubu bývá málo trpělivosti a všichni chtějí rychlé výsledky, přitom on je skvělý trenér.“

Nahradil ho jiný bývalý spoluhráč, Arbeloa. Vidíš v něm mladší verzi Mourinha, se kterým se hodně ztotožňuješ?

„Nevím, jaký je jako trenér. Jako kluk byl skvělý, měl jsem ho rád a měli jsme dobrý vztah. Začátek nebyl dobrý, pak srovnal kurz a vypadá to, že by to s ním mohlo jít správným směrem.“

Teď se v Lize mistrů střetávají mistr a žák. Táhne tě srdce víc k červené, nebo k bílé?

„Tentokrát zůstanu uprostřed (smích). Real Madrid má téměř jistý postup, Benfica to má těžší, ale nedokážu si vybrat. Na obou místech jsem byl velmi šťastný. Ať se stane, co Bůh dá.“

Udělal na tebe dojem Cristiánův pracovní étos?

„Ano. Pokud jde o profesionalitu, Cris je číslo jedna, daleko před ostatními. Způsob, jakým pracoval, jak o sebe dbal a jak se vždy snažil být nejlepší, soupeře s Leem, si zaslouží obrovský respekt – jenže narazil na éru Messiho, a to mu jeho cíl hodně ztížilo…“

Ty jsi vždy stavěl Messiho výš…

„Cris byl „vytvořený“ z práce a úsilí, z touhy být číslo jedna, zatímco Messi si v šatně pil maté, vyšel na hřiště a ukazoval dar od Boha, díky kterému byl nejlepší.“

Menotti tě postavil na úroveň Messiho a Maradony…

„Tehdy jsem Césarovi za ta slova moc poděkoval, ale ani zdaleka jsem jim nebyl blízko, protože oba patřili do jiné reality. Byl to krásný kompliment a Menottiho jsem tehdy osobně neznal. Když jsem se s ním později setkal, poděkoval jsem mu osobně, ale vím, že to není pravda a že mezi mnou a nimi je propast.“

Diego tě měl pod svou ochranou jako reprezentační trenér. Co ses od něj naučil?

„Spoustu věcí, ale nejvíc mi utkvělo poselství hrát jako na dvorku a dostat ze sebe to nejlepší. Vždy opakoval, že hřiště je jako domácí zahrada, a to mě uklidňovalo a umožňovalo mi užívat si hru.“

Teď je v Realu Madrid mladý argentinský křídelník. Co si myslíš o Mastantuonovi a kam až může dojít?

„Přirovnávali ho ke mně, ale má mnohem větší kvalitu než já a výrazně lepší driblink. Je to hráč absolutní špičky. I jeho kritizovali a odepisovali, když se nedařilo, stejně jako Xabiho, ale má před sebou celou kariéru. Teď vypadá lépe, začal víc hrát a udělá obrovský progres – a to je snazší, když máš vedle sebe ty nejlepší.“

Bolel tě odchod z Realu Madrid?

„Ano, protože jsem odejít nechtěl. Říkalo se, že chci vydělávat tolik co Cristiano, což byla hloupost. Jak bych mohl požadovat tolik jako někdo, kdo vyhrál několik Zlatých míčů? Byl jsem velmi šťastný, vyhrál jsem Ligu mistrů, Carlo Ancelotti také nechtěl, abych odcházel, ale přišel James a já byl ten, koho bylo možné prodat.“

Proti tvé vůli?

„Snažil jsem se zůstat až do posledního dne. Chtěl jsem dál trénovat. Hrál jsem v prvním zápase Superpoháru proti Atlétiku, ale do odvety mě ani nepovolali, protože klub už byl domluvený s Manchesterem United, o čemž jsem neměl tušení. Musel jsem se doma dívat, jak Atlético získává trofej. My jsme s rodinou byli velmi šťastní, ale někdy se takové věci stávají a potkalo to i mě.“

Odjel jsi na rok do Manchesteru, potom do PSG, kde jsi hrál s Mbappém. Považuješ ho dnes za nejlepšího?

„Ano. Kylian je už řadu let mezi nejlepšími na světě. Na individuální ocenění pak mají velký vliv týmové trofeje, ale on každý den dokazuje, že patří do absolutní špičky a dnes je nejlepší. Když našel svůj herní styl, stal se hráčem, který rozhoduje zápasy.“

Brzy dojde na zápas Španělsko – Argentina ve Finalissimě…

„Jsou to dvě nejlepší reprezentace světa, ale věřím ve vítězství Argentiny. Čeká nás fantastické finále, protože oba týmy hrají podobně a podobně také přemýšlejí o fotbale. Bude to boj o to, kdo si déle udrží míč, protože oba chtějí hrát v podstatě totéž.“

Je nějaký mladý fotbalista, který tě okouzluje?

„Kromě Mastantuona mě zaujímá Nico Paz, má obrovský potenciál. Sleduji ho často a podává velmi vysoké výkony. Vypadá skvěle a dává najevo, že se bude dál zlepšovat a přinese Argentině spoustu radosti.“

Je to hráč pro Real Madrid?

„Ano, rozhodně. Problém je v tom, že v Realu Madrid je spousta skvělých hráčů a přivést ho jen proto, aby seděl na lavičce, nedává smysl. Pobyt v Comu mu velmi prospívá, má sebevědomí, vypadá dokonce lépe než v minulé sezoně a mám z toho velkou radost. Jeho chvíle přijde, aby se dostal do velkého klubu.“

Vidíš svou budoucnost jako trenér, v tandemu s přítelem Paredesem?

„Určitě ano. Až ukončím kariéru, začnu se vzdělávat a počkám, až i on přestane hrát, protože jemu pravděpodobně zbývá o pár let víc než mně. V klidu, bez spěchu.“

Bude tvým vzorem Mourinho?

„Budu se snažit být sám sebou, stejně jako jsem byl jako hráč. Jako fotbalista jsem nikdy nechtěl být jako někdo jiný a jako trenér to bude stejné. Nechci se v nikom zhlížet, chtěl bych, aby můj tým dělal to, co vychází ze mě.“

Zbynek H.

Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.