Courtois, 1. část: Umím kritizovat tým, ale také dokážu přiznat, že jsme prohráli finále poháru mojí vinou
Thibaut Courtois poskytl rozhovor pořadu El Partidazo v rádiu COPE. Přinášíme první část vyjádření brankáře Realu Madrid z této konverzace.
[Juanma Castaño] Je to privilegium moci si popovídat s takovým fotbalistou nejvyšší úrovně. A bezpochyby s nejlepším brankářem na světě. Má někdo o tom pochybnosti? Vítám tě, Thibaute. Myslíš si, že jsi nejlepší na světě?
„No, určitě patřím mezi nejlepší [smích]. Nakonec to záleží na preferencích každého člověka, každý má svůj názor. Já musím pomáhat svému klubu a svému týmu, a pak si každý udělá vlastní úsudek.“
Tvoje top3 brankářů.
„Sebe vynechám, ano? Má to být aktuálně?“
Ano.
„Myslím, že v této sezóně skvělou formu předvádí Oblak. Moc se mi líbí Alisson, i když je teď zraněný. A také se mi hodně líbí David Raya. Není to seřazené podle pořadí, prostě vybírám tuhle trojici.“
Jak se cítíš? Budeš moci nastoupit o víkendu?
„Ano, na víkend budu připravený. Bylo to jen drobné zranění. Potřeboval jsem odpočívat, zregenerovat se a vyléčit. Dnes už jsem trochu pracoval na hřišti, zítra přidám víc a postupně se dostanu na 100 %. V minulé sezóně jsem měl dvě zranění přitahovače. V zápasech dělám hodně odkopů, a proto jsem teď chtěl sval trochu ochránit bez rizika, protože přicházejí důležité měsíce a nechtěl jsem vypadnout na 5–6 týdnů. Proto mě trochu překvapilo, že se v Belgii objevilo tolik řečí, že se schválně vyhýbám reprezentaci. Vůbec to tak nebylo, navíc ani nevím, jak dlouho ještě budu v národním týmu hrát, a každý zápas v něm je pro mě něčím krásným. Někdy je ale tělo důležitější.“
Teď se při každé nominaci objevuje velký rozruch: lékařské zprávy, zmatky, někdo nehraje v reprezentaci, ale nastoupí hned v prvním zápase za klub… Tak to bude i ve tvém případě. Padají podezření, že se šetříte.
„Ne, tak to není. Jde o to, že já bych v zápase uprostřed týdne nemohl nastoupit. Nemohl jsem hrát. Nebylo to tak, že bych byl připravený. Po utkání s Rayem jsem cítil, že s přitahovačem není něco v pořádku. Udělali jsme rezonanci a ukázala malé zranění. Je drobné, ale hrozilo riziko jeho zhoršení. Nemohl jsem hrát ani uprostřed týdne, ani o víkendu. Chápu, že to není vždy snadné pro trenéry reprezentace ani pro kluby, protože každý chce chránit sám sebe, a totéž platí pro hráče. Není to jednoduché, ale opakuji, že je to závěr mé reprezentační kariéry a nechci přicházet o zápasy. Pro mě je ale stejně důležitá dobrá forma po celý rok, pravidelná hra v každém utkání za Real a pak krásné mistrovství světa.“
Myslíš si, že Real prožívá menší výkyv? Krizový moment? Pokles výsledků i hry?
„Víš, když remizujeme nebo prohrajeme, hned se mluví o krizi. Ale ten hluk je vždy větší venku než uvnitř. To je pro mě jasné. Zápas s Liverpoolem nebyl dobrý, prohráli jsme zaslouženě. Ale utkání s Rayem nebylo tak špatné. Hřiště Rayo vždy způsobí, že se tam hraje těžce. V první půli jsme měli dvě až tři šance, ale nedali jsme gól, a ve druhé části nám chyběla kreativita. Takové zápasy s Rayem bývají. V posledních letech nás tenhle výjezd stál hodně. Před dvěma lety jsme tam také nevyhráli, ale nakonec jsme získali titul i Ligu mistrů. Jsou to těžké zápasy, ale víme, že se musíme zlepšit. Teď nás čeká náročný měsíc s mnoha venkovními utkáními a zvládneme to dobře. Musíme se vrátit k vítězstvím proti Elche.“
Myslím, že lidé lépe chápou zápas s Rayem než s Liverpoolem. To byl tvůj fantastický výkon. Bez tebe by to byl debakl. Xabi Alonso ale řekl, že zápas rozhodly detaily, že souboj byl docela vyrovnaný. Lidé odpovídali: detailem byl Courtois. Fanoušci byli překvapeni slovy trenéra.
„Ano, ale nakonec to můžeš vnímat jinak před televizí než my na hřišti. Já cítil, že v první půli jsme měli docela velkou kontrolu a jejich šance byly hlavně střely z dálky, což se může stát, nebo vznikly ze špatného odkopu – tak vznikla ta akce Wirtze se Szoboszlaiem. Ve druhé půli jejich příležitosti pocházely ze standardních situací. Nemusel jsem dělat mnoho zákroků po akcích ze hry. Vnímal jsem, že v první půli jsme se prezentovali lépe a hráli docela dobře, zatímco ve druhé nás stálo hodně sil vytvořit nebezpečí. Tak to bylo i s Rayem. V tom se můžeme zlepšit. Slova, že zápas s Liverpoolem rozhodly detaily, mohou znít bláznivě, ale vůbec to tak není. Na hřišti jsme to cítili stejně. V první půli to bylo docela vyrovnané, zatímco ve druhé byli oni lepší jak v útoku, tak v obraně.“
Objevily se informace, že Xabimu se trochu vymyká šatna z kontroly. Že někteří nejsou úplně spokojení. Že dochází k přetahování mezi některými hráči a trenérem. Máš ty uvnitř skutečnou autoritu, abys dokázal věci narovnat, když se něco vymyká kontrole?
„Já necítím, že by vztahy nebyly dobré. Trénujeme dobře, máme dobrou relaci s trenérem, a nakonec se v kabině vždy najde někdo, kdo není spokojený, že nehraje tolik, nebo že hraje jinak. To se může stát, ale u nás si vždy všechno řekneme přímo na týmových setkáních a není žádný problém. Myslím si, že ve 33 letech, když je třeba nastolit pořádek, jsem jedním z těch, kdo to může udělat, a bude to přijato [smích]. Ale není to něco, co bychom potřebovali. Všichni vědí, že táhneme za jeden provaz, a podle mě žádný problém není. Někdy mám pocit, že informace zvenku jsou šílené. Čtu něco a říkám si: to není pravda, takhle to nevypadá. Ale vytváří to hluk – a tak to v Realu Madrid chodí.“
Pro tebe je situace Viníciuse z El Clásica už dobře uzavřená? Je to zahojené?
„Ano, je to uzavřené. Omluvil se a tím to skončilo, šli jsme dál. Nebyl tam žádný problém a nakonec jsme všichni jen lidé. V zápase s vysokým pulsem a adrenalinem můžeš zareagovat způsobem, kterého pak lituješ. To se stalo mně i jiným. Nakonec se omluvil celé kabině i celému realizačnímu týmu. Tam to bylo uzavřené pro celý tým.“
Zajímá mě, jestli tu řekneš pravdu. Prakticky vždy jsi připravený dát rozhovor po zápase, ať už skončí dobře, nebo špatně. Někdy kritizuješ tým. Říkáš přímo, že takhle nemůžete bránit nebo dělat takové fauly. Býváš někdy ostrý vůči mužstvu. Způsobilo ti to někdy problémy s kolegy? Řekli ti, že některé komentáře by sis mohl odpustit? Řekni pravdu.
„[úsměv] Ne, já vždy říkám pravdu a nemám s tím problém. Nikdo mi nikdy nic takového neřekl a není to ani žádné útočení na spoluhráče. Prostě říkám, jak to je – jinak, k čemu by ty rozhovory byly? Samozřejmě nemůžeš všechno vynášet ven, ale někdy jsou věci tak očividné, že je třeba je zmínit. Pokud by s tím někdo v klubu měl problém, může mi to říct. Není to tak, že bych mířil na konkrétní osobu.“
Takže ti nikdy žádný kolega neřekl: proč to říkáš?
„Ne… V Realu ne, v reprezentaci se to stalo [smích]. Ale nemám s tím problém, vysvětlil jsem mu, co jsem tím myslel. Chápu, že některé věci je lepší říkat uvnitř, a to také mezi sebou děláme. Pokud ale něco řeknu ven, řeknu to i uvnitř. Není s tím žádný problém a můžu se každému podívat do očí, nemluvím za zády. Nemám s tím žádný problém. Nemám ani problém s tím, že i já dělám chyby. Ve finále poháru jsem udělal chybu při stavu 2:2, přijal jsem ji, omluvil se týmu a šli jsme dál. Někdo občas řekne, že jsem tehdy nešel omluvit se veřejně, ale obecně nikdo z našeho týmu ven nešel. Kdybych šel k médiím, přijal bych tu chybu a řekl, že jsme prohráli mojí vinou. Nemám s tím žádný problém.“
Ty máš rád americké sporty. Podle mě je vždy potřeba vyjít k médiím – ať už vyhraješ, nebo prohraješ. Ve sportu je mlčení po porážce špatnou lekcí pro mládež. Prohra je součástí sportu a její vysvětlení má stejnou hodnotu jako popis vítězství, možná i větší.
„Ano, s tím naprosto souhlasím, ale na konci je můj názor takový… A nechci vás tím urazit, ale myslím si, že ve fotbale se víc hledá kontroverze, chytlavý titulek, než je tomu třeba v americkém fotbale. Představ si, že v NBA mohou novináři vstupovat přímo do šatny. Myslím, že kdyby fotbalová média – nemluvím jen o španělských, ale obecně – měla přístup do naší kabiny, nehledala by rozhovor s námi, ale spíš něco jiného, z čeho by udělala zprávu, která nemá nic společného s fotbalem. Třeba že měl někdo špinavé trenýrky nebo udělal nějaký gest [smích moderátora]. Často se pak mluví o věcech, které s fotbalem ani zápasem nesouvisejí. A my se pak urážíme, protože… Jasně, vy máte právo na vlastní názor, já to respektuji, a můj blízký přítel Héctor Fernández pracoval v rádiu, takže vím, jak to funguje. Ale někdy to může být rušivé a bere nám to chuť se vyjadřovat. Proto, pokud to není povinné, hráč často raději nic neřekne. Já tu odpovědnost přijímám, protože vím, že když jsem jedním z kapitánů, je důležité, aby fanoušci dostali vysvětlení od hráče, který byl na hřišti. Proto vyjdu ven, ať hraju dobře, špatně, vyhrajeme nebo prohrajeme. Považuji to za naši povinnost, ale zároveň chápu, proč to někdy bývá jinak. V NFL nebo NBA je trochu víc respektu, i když i tam existuje spousta pořadů, které hledají jakoukoli informaci. Není to snadné, ale vím, že média jsou potřeba a pomáhají tomu, aby fotbal byl tím, čím je dnes – nejvíce sledovaným sportem na světě. A to se děje i díky médiím a televizi.“
Rozumím ti a líbí se mi, že můžeme slyšet něco takového od tak významné osoby. Na příklad – zmatek kolem Lamineho před El Clásicem. Kdo ho vlastně vytvořil? Média? Lamine? Kings League, kde se vyjadřoval?
„[úsměv] Myslím, že když jsme v důvěrném prostředí, můžeme se trochu nechat unést a říct něco, co jsme původně říct nechtěli. Pro mě je Lamine velký hráč. Podle mě to bude fotbalista, který v Barceloně označí celou éru. Nakonec se vyjádřil tak, že trochu přiživil atmosféru před zápasem, a samozřejmě se k tomu přidala média.“
Promiň, ale média se přidala – a vy také. Po zápase jsi to byl ty, kdo se pustil do Lamineho, ne já, který jen citoval jeho slova. To ty jsi na něj vyrazil a křičel: tak si to řekni teď.
„[smích] Ano, protože jsem viděl, že mluvil s Carvou a začalo se tam něco tvořit, tak jsem mu taky něco řekl. Ale to všechno proto, že když jsme na vysokém pulsu, s velkou dávkou adrenalinu, někdy řekneš věci, o kterých později sám uznáš, že nebyly nutné. Ale takové je El Clásico. Někdy potřebujeme tuhle atmosféru a myslím, že po minulé sezóně, kdy jsme čtyřikrát prohráli, jsme potřebovali i ten oheň ve stylu „tohle je nepřítel a musíme na něj vyrazit“. Protože když vyhrávali oni, také nás nerespektovali. Myslím tedy, že šlo trochu o tohle. Ale jsem přesvědčený, že zítra Carva nebo Dean budou na reprezentaci a nebude žádný problém s Laminem. To jsou věci, které zůstávají na hřišti a mimo něj neexistují. Kdybych zítra potkal Lamineho v restauraci, pozdravil bych ho. Mezi mnou a Laminen není žádný problém. To jsou fotbalové záležitosti. V létě si s přáteli zahraju na pláži volejbal, fotbal nebo nohejbal a taky se proti nim vyhecuju. To zůstává na hřišti. Nebo když hraju padel – dokázal jsem se pohádat i s jedním ze svých nejlepších přátel. To jsou prostě herní střety, které mimo hřiště neexistují.“
Ok, ale říkáš, že Lamine byl trochu jako dolití benzínu. Vám to také pomohlo se namotivovat na Clásico.
„Poslouchej, Clásico samo o sobě motivuje, ale někdy taková slova motivují ještě víc. Pokud jsi vítěz a chceš vyhrát, tak tě podobné výroky dokážou vybičovat ještě silněji. Ale to jsou osobní věci každého jednotlivce.“
Jak říkáš, když jsi v uvolněné atmosféře, třeba na streamu na Twitchi, cítíš se pohodlně a povídáš si, jako bys mluvil s kamarádem – a ta slova jsou pak citována všude. To je hodně nebezpečné.
„Samozřejmě. Občas zapomínáme, že jsme na kanále na Twitchi, který sleduje 200 nebo 100 tisíc lidí. Nakonec nám to pomáhá přiblížit se fanouškům a mně se moc líbilo období covidu, kdy jsme byli jedni z prvních na Twitchi s Ibaiem. Já mám rád, když se můžu přiblížit lidem a fanouškům. Ale co se pak děje? To, co je dnes ve fotbale a sportu hodně vidět – celá ta toxicita na sociálních sítích. Přijde někdo z Barcelony nebo Atleti, začne tě urážet a bere ti to chuť do té konverzace. A to je velká škoda pro tisíce lidí, kteří s tebou mluví s respektem. Ale vždycky to tak bude, protože sociální sítě vypadají hodně špatně. A pak se to přenáší i na stadiony. Sleduješ zápas NBA a jasně, tam je atmosféra jiná. Líbí se mi prostředí, kde jsou fanoušci obou týmů dohromady, ale pokud tam někoho urážíš, okamžitě tě vyhodí z haly. Jsi vykázán. Ve fotbale to možná není nutné, ale někdy mě překvapí, když děti ve věku 10, 11 nebo 12 let ukazují prostředníček a nadávají nám do všeho možného. To mě bolí i jako otce, protože nechci, aby takoví byli můj syn nebo dcera.“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: El Partidazo
1 Komentářů
[…] PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU ZDE […]