Courtois, 1. část: Mourinho v Chelsea slavil Čechovy zákroky, aby mě popíchl

Mužstvo
dnes 9:37
0 Komentářů
Laša

Thibaut Courtois (zdroj: Onda Cero)

Thibaut Courtois poskytl rozhovor pořadu RadioEstadio Noche na stanici Onda Cero. Přinášíme první ze dvou částí překladu hodinového rozhovoru s brankářem Realu Madrid.

Když přijdeš do Valdebebas a každý den kolem sebe vidíš tyhle fotografie [legend a trofejí, které zdobí místnost určenou pro rozhovory], začneš to po čase brát jako samozřejmost? Vidíš 15 evropských pohárů, tolik držitelů Zlatého míče a tolik velkých osobností… Člověk si pak začne říkat, že je to vlastně normální?

„Ne, samozřejmě, že ne. Myslím, že to rozhodně není normální. Za posledních 15 let se tady vyhrálo obrovské množství trofejí a teď máme velkou chuť znovu jich získat co nejvíc. Myslím, že přesně to od vás Real Madrid očekává a právě to si uvědomujeme každý den, když sem přijdeme. A řeknu ti, že pokaždé, když sem přijdu – dokonce i teď, v mé deváté sezoně – se pořád musím štípnout, abych si uvědomil, že jsem opravdu tady, víš?“

Působí na tebe Valdebebas, když sem přijdeš poprvé?

„Je působivé už jen to, jak je celý ten komplex uspořádaný. První tým je tu společně s akademií, což není úplně běžné. Třeba v Londýně to bylo jiné, řekl bych, že všechno bylo mnohem víc oddělené. Je to sice také jeden komplex, ale jednotlivé části jsou od sebe víc rozdělené. Jinak to bylo i v Genku, kde jsem působil, nebo třeba v Atléticu. V Genku teď sice také postavili nové tréninkové centrum prvního týmu a všechno je tam hezky propojené v jedné linii – od stadionu přes akademii až po první tým. Je to krásné, a hlavně pro mladé hráče. Pamatuji si, jak jsem jako kluk trénoval a vždycky přes ulici viděl stadion. Člověk má tehdy v hlavě svůj sen. Je ti osm, devět nebo deset let, díváš se na stadion prvního týmu a říkáš si: ‚Kéž bych si tam jednou mohl zahrát.‘ A teď jsem tady, v Realu Madrid. Takže sny se opravdu plní.“

Když v sobotu odcházíš z tréninku nebo jedeš na stadion a vidíš děti, jak hrají na hřišti číslo 11, 12 nebo 7 – jedenáctileté, devítileté nebo třeba holky – a ony si tě všimnou… Poznáš, že když je mezi nimi nějaký brankář, dívá se na tebe trochu jinak?

„Ano, samozřejmě. Můj syn tady hraje v akademii, takže tady trávím…“

To jsem nevěděl. V jaké kategorii hraje?

„Benjamín A.“

A jak se mu daří?

„Dobře, dobře. Bojuje [smích]. Je zatím trochu menší, takže ještě musí dorůst do výšky svého otce [smích]. Ale všechno má svůj čas. Taková je příroda a nedá se uspěchat. Trávím tady odpoledne spoustu času. Byl jsem tu včera i předevčírem.“

Je brankář?

„Ne, zatím hraje v útoku. Je to spíš takový Mbappé [smích]. Ano, ano. Ale baví ho být i v bráně. Je ale malý, takže zatím budu raději, když bude hrát v poli. Na brankáře má času dost a koneckonců u brankáře hodně záleží i na výšce.“

Myslíš, že časem změní pozici?

„Nevím, to ukáže až čas. Každopádně bych byl raději, kdyby nebyl brankářem, protože srovnávat ho s otcem by pro něj bylo hodně těžké. Vím, jak umějí být lidé zlí. Půjde odehrát zápas a celou dobu může poslouchat: ‚Nejsi tak dobrý jako tvůj táta‘ nebo ‚Nemáš takový talent jako tvůj táta‘. Myslím, že by mu to mohlo ublížit, a proto bych byl raději, kdyby v bráně nebyl. Na druhou stranu oba Ikerovi [Casillasovi] synové jsou brankáři a daří se jim velmi dobře. Také je tady v akademii vídám. Nakonec tedy záleží hlavně na tom, co bude chtít dělat on, a já ho v tom budu podporovat. Chci, aby se všechny moje děti snažily, sportovaly a dělaly to s nadšením. A já je vždycky odvezu tam, kam budou chtít chodit.“

Možná je pro Casillasova syna vzorem Courtois, a ne jeho táta. Třeba svého otce ani pořádně nezažil a celou dobu sledoval tebe.

„[smích] Je to možné, je to možné. Ještě jsem se jich na to neptal. Ale myslím, že je krásné tyhle děti vidět. Tady v akademii jsou třeba i Marcelovi synové a ti zase budou sledovat Marcela.“

Myslím, že v tom musí hrát roli genetika. Něco na tom určitě bude. Tolik synů fotbalistů nebo jiných sportovců se stane profesionály, že v tom musí být něco dědičného.

„Ano, genetika určitě pomáhá. Pak k tomu přichází dobrý příklad a možná i dobré rady. Myslím ale, že se od některých rodičů možná lišíme v tom, že na své děti příliš netlačíme. Dáváme jim čas. Když procházím akademií, vidím spoustu rodičů, kteří už si myslí, že jejich syn bude další Cristiano Ronaldo nebo další Mbappé. Na dítě pak hodně tlačí a podle mě se později, někdy v 15 nebo 16 letech, na fotbal vykašle, protože už je úplně vyčerpané.“

Bavíš se o tom i s ostatními rodiči? Přijde na to někdy řeč?

„Vidím to. Někdy… Ale nechci se do toho příliš míchat, protože každý rodič se rozhoduje, co je podle něj pro jeho dítě nejlepší. Myslím ale, že je dnes opravdu vidět, jak velký tlak je na malé děti vyvíjen. Jsou tu osmileté nebo devítileté děti, které mají vlastní profily na sociálních sítích, videa na Instagramu a snaží se třeba získat novou smlouvu s Adidasem nebo nějakou jinou značkou. Podle mě by všechno mělo být hlavně o tom, aby si dítě sport užívalo. Viděl jsem děti, které se na hřišti vůbec nebaví, a je mi z toho smutno, protože takový tlak podle mě není správný.“

V kolika jazycích bys dokázal vést rozhovor?

„Plynně? Ve čtyřech.“

Ve čtyřech? Tvým mateřským jazykem je nizozemština?

„Ano. S otcem ale mluvím francouzsky. K tomu anglicky a španělsky. Ve škole jsem se učil také německy, takže jsem si tady občas s Rüdigerem, Alabou nebo Kroosem povídal trochu německy, používal nějaká slova nebo rozuměl, když se spolu bavili. A teď už také portugalsky.“

Umíš i portugalsky?

„Ano. A ještě hebrejsky, kvůli manželce.“

A co si říkáš, když vidíš někoho, kdo žije dlouhé roky v zahraničí, ale třeba ani po pěti letech nemluví anglicky, když se přestěhuje do Anglie, nebo španělsky, když přijde do Španělska?

„Byla by to škoda. Třeba moje manželka… Jsme spolu skoro pět a půl roku a teď už mluví španělsky perfektně. Už od prvního roku, co tady žila, se snažila jazyk učit a mluvit jím. Mám i další kamarády, kteří tady se mnou žili nebo tu prostě nějaký čas pobývali, a španělsky tak dobře nemluví. Dokonce i někteří spoluhráči jsou tady už řadu let a pořád španělsky neumějí tak dobře. Záleží ale na situaci. V Atléticu jsem kolem sebe moc lidí, kteří mluvili anglicky, neměl. Byl tam Filipe Luís, Tiago… Arda na začátku také anglicky moc neuměl. A ještě Mario Suárez. Byli jsme tři a všichni ostatní mluvili španělsky. Pokoj jsem sdílel s Kokem, který mluvil pouze španělsky, takže jazykem v kabině byla jednoznačně španělština. Neměl jsem tam přítelkyni ani nikoho blízkého, ale spoluhráči mě brali na večeře nebo do města. Takže jsem zkrátka musel mluvit španělsky, protože jsem neměl s kým mluvit anglicky. Teď je to třeba v naší kabině jiné – hodně se mluví anglicky, hodně francouzsky. Samozřejmě také španělsky a trenér všechno vede ve španělštině. Nemáš takovou potřebu naučit se španělsky tak rychle.“

Na mistrovství světa jsi mi v mixzóně říkal, že se musíš zamyslet nad svou budoucností v reprezentaci. Mluvil jsi potom s trenérem Van Bommelem?

„Ano, ano, bavili jsme se. A když už mluvíme o našem tehdejším rozhovoru, správně jsem tipnul favorita, ne? Říkal jsem, že favoritem je Španělsko. Pamatuji si, že mě za to někteří lidé z Argentiny nebo Anglie kritizovali, ale nakonec jsem se trefil.“

Měl jsi pocit, že Španělsko bylo nejlepším národním týmem?

„Ano. Pro mě to byla Francie, nebo Španělsko. A ano, mluvil jsem i s Van Bommelem. Byl za mnou tady a pochopil mě.“

Přijel za tebou do Madridu?

„Ano, bavili jsme se. Už předtím jsme ale měli během dovolené dobrý rozhovor přes FaceTime. Zavolal mi, všechno jsem mu vysvětlil a on řekl: ‚Dobře, přijedu do Madridu a promluvíme si.‘ Řekl jsem mu: ‚Poslouchej, chápu, že to pro trenéra, který teprve přišel a čekají ho zápasy Ligy národů, není příjemné slyšet.‘ Vysvětlil jsem mu ale, jak nad tím přemýšlím. Měl jsem smůlu v tom, že jsem rok a půl neměl žádné zranění a zrovna teď jsem se zranil proti City. Dobře jsem se vrátil, odehrál mistrovství světa, ale po tolika dlouhých odkopech se noha znovu přetížila a začala mě zase bolet. Říkal jsem si proto: v září je spousta zápasů. Teď hrajeme ligu, Ligu mistrů, ligu, Ligu mistrů. A v reprezentaci jsou také velmi těžké zápasy – Itálie, Francie, Turecko, Francie. Pak se vrátíš a čeká tě Villarreal, proti kterému se mi hraje vždycky těžko, potom náročný výjezd do Říma a následně Sevilla, proti které je to vždycky těžké. Pak myslím Lipsko, pokud se nepletu, a El Clásico. Člověk se prakticky nezastaví. Mám pocit, samozřejmě s veškerým respektem, že Liga národů je soutěž, ve které jsou sice dobré zápasy, ale třeba Zidane proti Belgii postavil druhou sestavu. Klopp také rozdělil tým na dvě skupiny. Spousta trenérů rotuje a myslím, že ani oni nechtějí, aby z toho byl turnaj, ve kterém musíš pokaždé nasadit to nejsilnější. Chápu, že se rozhodlo, že se nikomu nechce dívat na nějaký slabý přátelský zápas reprezentace. Ale kdy pak má trenér něco vyzkoušet? Kdy si může otestovat hráče? Teď musíš vždycky vyhrát, protože když nevyhraješ a sestoupíš do nižší divize Ligy národů, zkomplikuješ si tím další věci. V přátelských zápasech můžeš zkoušet jiné hráče, dát odpočinout těm nejlepším a říct jim: ‚Poslouchej, nastoupíš v jednom ze dvou zápasů a pak můžeš odjet.‘ Nebo můžeš postavit hráče, které chceš vidět, protože jsi je ještě nikdy neviděl v reprezentaci a chceš zjistit, jak si povedou v jiném prostředí. Takže jsme si o tom promluvili, představil jsem mu svoje argumenty a on řekl, že takhle to bude lepší a že si odpočinu. Samozřejmě mi nemůže zaručit místo, až se vrátím, ale nikdy jsem nepovažoval své místo za jisté. O něj bojuješ každý týden na hřišti a musíš ukazovat, že jsi nejlepší.“

Takže ti vlastně nechává otevřené dveře. Kdybys řekl: „Teď se chci vrátit,“ může to pak posoudit čistě z fotbalového hlediska…

„Ne, ne, není to tak, že bych řekl, že končím v reprezentaci. Jen jsme se teď společně dohodli: ‚V Lize národů hrát nebudeš a vrátíš se na kvalifikaci mistrovství Evropy.‘ Ale kdyby se třeba v listopadu nebo v březnu něco změnilo a on mi řekl: ‚Thibaut, potřebuju, abys přijel,‘ tak si o tom promluvíme.“

Děláš to i kvůli Realu Madrid? Abys šetřil síly a mohl být tady v lepší formě?

„Ano, samozřejmě. Myslím, že v období před zápasem s City jsem byl osobně v nejlepší formě za celou sezonu. O to víc mě zranění mrzelo. Nejde o to, že bych se o sebe nestaral. Dělám toho opravdu hodně – hlídám si jídelníček, mám osobního trenéra, vlastního fyzioterapeuta a dělám všechno pro to, abych byl v co nejlepší kondici. I tady se o mě zdravotnický tým vždycky dobře stará. Někdy ale tělo po tolika zápasech zkrátka řekne dost. Stalo se mi to i během toho zápasu, protože už při rozcvičce jsem něco cítil a potom se to během utkání ozvalo při nějakém banálním pohybu. Řekl jsem si proto: ‚Musím se o sebe starat, protože mi platí Real Madrid.‘ Reprezentaci miluju, je to moje země a především mistrovství světa a Evropy jsou nádherné turnaje. Ale koneckonců za všechno vděčím Realu Madrid a myslím, že právě tady ze mě musí být nejlepší možný Thibaut Courtois. Nechci se příští týden vrátit z reprezentace unavený a kvůli tomu pak podat horší výkon proti Villarrealu. Chci být v dobré formě a právě proto se o sebe starám. Je to také výraz respektu, který k Realu Madrid chovám.“

Pochopil to?

„Ano, ano, bez problémů. Sám byl fotbalistou a myslím, že člověk, který si tím prošel, podobné věci snáz pochopí.“

Mourinho to nejspíš také ocenil.

„Ano… Moc jsme o tom nemluvili, protože ani on se do těchto věcí neplete. Podle mě je to rozhodnutí hráče a reprezentace. Myslím, že trenér do toho nijak nezasahuje.“

Jaký Mourinho je? Jaký je ten Mourinho?

„Pro mě je jako trenér stejně dobrý jako ten, kterého jsem poznal v Chelsea. Možná má jiné představy, protože mluvíme o době před dvanácti lety. To je dlouhá doba, fotbal se mezitím změnil, takže i on se jako trenér posunul. Myslím, že je možná v každodenním životě trochu klidnější. A také směrem k médiím, což je asi zvenčí vidět [smích].“

Zvenčí je jasně vidět, že je klidnější.

„Uvnitř možná také trochu. Na hřišti je ale pořád hodně náročný, stejně tak na taktických poradách a pořád vám všechno řekne přímo do očí, stejně jako to dělal vždycky. Jen navenek je asi o něco vyzrálejší a klidnější, má ještě víc zkušeností a možná je také trochu méně impulzivní.“

Kdysi jsem v jednom pořadu říkal, že mám pocit, že je Mourinho vděčný za další šanci, kterou mu Real Madrid dává. Když přicházel v roce 2010, měl už za sebou vítězství v Lize mistrů s Portem a Interem. Byl, jak sám říkal, „The Special One“. Teď mu po tolika letech znovu otevírá dveře klub, který sám považuje za nejlepší na světě. Možná to také hraje určitou roli.

„Možná, možná. Ale říkám ti, každý člověk se s věkem mění. Ani já už nejsem stejný Courtois jako před dvanácti nebo třinácti lety. Jsem mnohem klidnější. Pamatuji si, že mě dřív dokázaly naštvat věci, které by mě dnes vůbec nerozhodily.“

Třeba na trénincích?

„Ano. Třeba jsem měl pocit, že na nějakém tréninku nedělám dost, že chci trénovat víc a víc. Nebo při nějakém cvičení, případně když někdo něco nedělal správně, jsem se hodně zlobil. Dnes už se předtím, než se opravdu naštvu, trochu víc zamyslím. Třeba minulý rok, který byl trochu náročnější… Obvykle se moc nezlobím, ale když už se naštvu, myslím, že si všichni automaticky řeknou: ‚Uf…‘“

Když se Courtois naštve, tak se něco děje.

„Přesně. Myslím, že právě o to jde. Nemůžeš pořád jen křičet, křičet a křičet, protože pak to jedním uchem jde dovnitř a druhým ven.“

Vždycky ses vyjadřoval velmi otevřeně a jasně. Často jsme říkali, že když přijdeš do mixzóny, odložíš stranou všechny naučené fráze a nabídneš vlastní pohled na zápas. Je působivé, že hned po skončení utkání dokážeš říct něco, na co jsme my sami ještě nepřišli. Přichází ti to přirozeně? Souvisí to s tím, že se na zápas díváš z branky?

„Možná.“

Prostě jsi vždycky velmi upřímný, mluvíš konkrétně a většinou se trefíš.

„Ano. Vždycky jsem Llopisovi [trenérovi brankářů] říkal, že v Belgii se říká, že věci se mají nazývat pravými jmény. Prostě je to tak, jak to je. Samozřejmě jsou věci, které je potřeba nechat uvnitř kabiny. Myslím ale, že když přijdu do mixzóny, nikoho ze spoluhráčů ani celý tým tím přece nezabíjím. Jen řeknu něco o tom, jaký zápas podle mě byl, nic víc. Možná je to tím, jak se na zápasy dívám, i když se samozřejmě někdy také mýlím. Pamatuji si semifinále proti Francii, kdy jsme prohráli 0:1 a Kylian se v posledních deseti minutách u postranní čáry pošťuchoval s protihráči, aby trochu natahoval čas.“

V roce 2018.

„Ano. Tehdy jsem se pořádně vytočil, šel jsem za novináři a zrovna tam byli francouzští novináři. Říkal jsem: ‚Proboha, co to bylo za antifotbal‘ a podobně. Byl jsem hodně naštvaný a dodnes si z toho ve Francii dělají legraci [smích].“

Připomněl ti to někdy?

„Občas jsme se o tom zápase bavili. Ale je to přece normální – když vedete 1:0 v semifinále mistrovství světa, samozřejmě uděláte všechno pro to, abyste hru zpomalili a ukrajovali čas. Jenže když prohraješ semifinále, emoce pracují a frustrace je obrovská… Tehdy mi bylo 26 let, byl jsem mladší. Vyjdeš do mixzóny, nebo vlastně ani ne do mixzóny, byl to jen rychlý rozhovor po zápase, a emoce v tobě pořád vřou. Snažím se ale říkat věci tak, jak jsou. Myslím, že člověk by měl být především kritický sám k sobě. Když udělám chybu, jsem první, kdo to přizná a nemá problém o ní mluvit. Protože když jsi upřímný sám k sobě, můžeš být upřímný i k ostatním.“

Je přiznání chyby podle tebe známkou slabosti, nebo tě naopak dělá silnějším?

„Pro mě to není slabost. Když udělám chybu, ty ji vidíš a já ji také vidím. Třeba před dvěma sezonami ve finále Copa del Rey jsem špatně vyběhl z brány, soupeř vyrovnal a dost možná jsme právě kvůli mé chybě přišli o trofej. Musíš za to převzít odpovědnost. Ty jsi to viděl, já jsem to viděl a nemá smysl hledat výmluvy. Někdy můžeš vysvětlit, proč jsi udělal určité rozhodnutí a proč to nevyšlo. Ale někdy je to zkrátka jen chyba. Brankáři za ně platí mnohem vyšší cenu než útočníci.“

Nevím, jestli si lidé pamatují tvůj první příběh s Mourinhem. Mourinho odchází z Realu Madrid a v sezoně 2013/14 přichází do Chelsea. Chelsea se dostane do semifinále Ligy mistrů a ty jsi tehdy brankářem Atlética Madrid na hostování z Chelsea. Máš v tom semifinále nastoupit, ale Mourinho se ve snaze hájit zájmy Chelsea snaží zařídit, abys nemohl hrát. Říká: „Jak je možné, aby brankář Chelsea stál v bráně soupeře v semifinále Ligy mistrů?“ Ty chceš nastoupit. Po zásahu UEFA dostane Atlético Madrid za pravdu a ty můžeš hrát. Chelsea vypadne a Mourinho nikdy nedokázal pochopit, že brankář Chelsea nastoupil proti ní za Atlético Madrid. Později se ještě v létě vracíš do Londýna. On samozřejmě tehdy hájil zájmy Chelsea a chtěl se dostat do finále. Sám jsi před chvílí mluvil o své frustraci po semifinále proti Francii, takže on v Chelsea nejspíš cítil něco podobného. V dokumentu pro Amazon Prime jsi vyprávěl, že se s tebou po zápase ani nepozdravil a vůbec jste se nepotkali. Promluvili jste si až později v létě.

„Ano. Odjel jsem na mistrovství světa a myslím, že jsme si v určitém momentu také telefonovali, i když si tím nejsem stoprocentně jistý. Chelsea mě samozřejmě chtěla zpátky a po mistrovství světa jsem se musel začít připravovat na sezonu v Nizozemsku. Tam jsme si promluvili. Byl tam i můj otec a Mourinho řekl: ‚Pojďte, promluvíme si.‘ Byli jsme tam tři – on, já a můj otec. Řekl mi: ‚Když budeš dobře trénovat a budeš podávat dobré výkony, budeš chytat.‘ Samozřejmě pro mě bylo také důležité dál chytat. Ne za každou cenu, protože místo v sestavě si musíš zasloužit.“

Vždyť jsi tehdy nesoutěžil s někým ledajakým, ale s Petrem Čechem. Nemohl sis říct: „Když bude Mourinho mstivý, nechá mě rok sedět na lavičce a řekne si: Tak teď poznáš, co znamená hrát.“

„Ne… Samozřejmě to mohli udělat. Ale myslím, že po té sezoně mi ještě zbýval rok smlouvy, takže jsem měl určitou… Neřekl bych, že mi to dávalo sílu, ale věděl jsem, že v nejhorším případě, kdyby to nevyšlo, můžu za rok odejít. Samozřejmě mým snem bylo v Chelsea chytat a vyhrát Premier League. O to jsem bojoval.“

A vyhrál jsi ji.

„Ano, dvakrát. Petr Čech mi také hodně pomohl. Pod Mourinhem jsem v mnoha ohledech zesílil. Když jsem tehdy chytal za Atlético, bylo mi 22 let, když jsem nastoupil v tom finále… tedy semifinále. Tehdy nad tím člověk tolik nepřemýšlí, ale když se na to podíváš z pohledu toho druhého, řekneš si: ‚No jasně, jak je možné, aby hráč mého týmu nastoupil proti mně…‘“

Jasně. Při jeho vítězné mentalitě je těžké si představit, že by to vnímal jinak.

„Ano, přesně o to šlo. Říkal, že to nedokázal pochopit. Ale já byl na hostování a UEFA to také jasně stanovila: měl jsem hrát a nemohl jsem říct, že jsem zraněný, pokud bych skutečně zraněný nebyl. Nakonec jsem nastoupil a dopadlo to, jak to dopadlo.“

Pracovalo se ti s ním v Londýně dobře? Co ses od tehdejšího Mourinha naučil? Před chvílí jsem se tě ptal, v čem se podle tebe změnil. Jakého Mourinha jsi poznal, když jsi přišel do Londýna?

„Byl velmi přímý. Byl to člověk, který chtěl vyhrávat. Vítěz. Zároveň tě dokázal trochu popíchnout a když viděl, že polevuješ, klidně tě posadil na lavičku. V některých zápasech mě nechal sedět. Čech předvedl skvělý zákrok a Mourinho za ním šel slavit, jen aby do mě trochu rýpnul [smích]. V dalším zápase pak nastoupíš, předvedeš šest parádních zákroků, vyhraješ 1:0 venku proti West Hamu a všichni jsou spokojení. Přesně o tom to je. Myslím, že takový fotbal má být – o konkurenci. Právě vnitřní konkurence způsobuje, že nikdy nemáš jistotu svého místa a nemůžeš si říct: ‚V pohodě, stejně budu hrát.‘ Ne. Podle mě přesně o tom fotbal je. Musíš vědět, že o své místo můžeš každý den přijít, pokud nebudeš svou práci odvádět dobře. Myslím, že právě takové nároky potřebujeme i tady, pokud chceme dál vyhrávat trofeje.“

Byl Čech dobrým náhradníkem?

„Ano, velmi dobrým.“

Kdyby ti někdy v 35 letech někdo začal šlapat na paty a ohrožoval tvé místo v brance, zachoval by ses stejně jako Čech? Myslíš, že bys to dokázal?

„Určitě ano. I když jeho situace byla trochu jiná, protože Čech je o deset let starší než já, takže mu tehdy bylo 32. To je samozřejmě něco jiného. Kdybys ale před dvěma lety řekl tehdejšímu Thibautovi, že možná přivedou jiného dobrého brankáře… Vlastně ne přivedou, ale vrátí se jiný dobrý brankář, musel bys nejdřív vidět, jak to dopadne. Čech byl připravený bojovat o místo, ale zároveň chápal, že Chelsea jako klub trochu víc sází na mě – samozřejmě za předpokladu, že si udržím odpovídající výkonnost. Pokud ji budu mít, trenér mě bude stavět. On to také chápal. Nikdy ale nebyl na mě naštvaný. Hodně mi pomáhal – radami, na trénincích, ale také mě motivoval k práci, protože když dobře trénoval on, musel jsem dobře trénovat i já. Někdy mě také chránil. Po špatném zápase nebo po chybě byl při mně, aby mi pomohl. Bylo to od něj opravdu krásné a hodně jsem se díky tomu naučil. Pokud jednou taková chvíle přijde nebo klub přivede jiného brankáře a dva z nás budou bojovat o jedno místo, vždycky se budu ke spoluhráči chovat dobře. Ostatně i v sezoně, kdy jsem si zranil koleno, platilo, že kdybych se nedokázal vrátit v dobré formě a ve finále Ligy mistrů by chytal Lunin, podporoval bych ho. Nikdy bych se netvářil kysele ani se nechoval ošklivě, protože za to spoluhráč nemůže. Pokud se chceš na někoho zlobit, tak na trenéra nebo na klub [úsměv]. Hráč za to nakonec nemůže. Takhle jsem vždycky vnímal přímou konkurenci mezi brankáři. Stejné to bylo i v reprezentaci s Mignoletem nebo dalšími brankáři. Vždycky jsem měl za to, že vztah mezi brankáři je posvátný, protože spolu trénujeme ve dvou, ve třech nebo ve čtyřech.“

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.