Atlético – Real: století hráčských přesunů
- Přestupy
- dnes 13:18
- 0 Komentářů
- Laša
V průběhu jejich nekonečné rivality se našli hráči z obou klubů, kteří změnili stranu, aby si sportovně polepšili. Tady je několik příkladů…
Rivalita mezi Realem Madrid a Atléticem sahá až k samotným počátkům obou klubů na začátku 20. století (Los Blancos byli založeni v roce 1902, Los Colchoneros o rok později). S postupem času se z ní stal jeden z nejpikantnějších derby zápasů na světě, zejména po dvou finále Ligy mistrů, která oba znepřátelené kluby odehrály v letech 2014 a 2016. A přesto si v průběhu historie mezi sebou několikrát vyměnily hráče. Tady je několik příkladů…
Přestupy hráčů mezi oběma kluby se objevovaly vždy. Někdy dokonce s využitím „mostových“ týmů, což vytvářelo velmi zajímavé situace — například v rodině Grosso–Llorente, kde tři členové této generace působili v obou klubech. Ramón Grosso byl v sezoně 1963–64 zapůjčen Santiagem Bernabéuem do Atlética Madrid, přestože útočník tehdy stále patřil klubu Plus Ultra. Červeno-bílí nutně potřebovali útočníka a volba padla na madridského forvarda. Jeho gól nůžkami proti Murcii v lednu 1964 zachránil Atlético před sestupem do druhé ligy.
Pohyby hráčů mezi oběma kluby tu byly vždy. Někdy k nim docházelo i přes jiné kluby, které sloužily jako jakési mezistanice, což vedlo k opravdu zajímavým situacím — například v rodině Grosso–Llorente, kde tři členové této generace oblékli dres obou týmů. Ramón Grosso byl v sezoně 1963–64 poslán Santiagem Bernabéu na hostování do Atlética Madrid, přestože tehdy stále patřil rezervnímu týmu Plus Ultra. Atlético nutně potřebovalo útočníka a volba padla právě na madridského forvarda. Jeho gól nůžkami proti Murcii v lednu 1964 dokonce zachránil Los Rojiblancos před sestupem do druhé ligy.
Později se jeho dcera María Ángeles Moreno provdala za Paca Llorenteho, který také hrál za oba kluby: nejprve za Atlético (1986–87) a poté za Real Madrid (1987–1994). Jeho přestup tehdy vzbudil velký rozruch — útočník byl prvním hráčem, který využil Dekret 1006 o pracovních vztazích profesionálních sportovců, tedy předpis umožňující jednostranné ukončení smlouvy v 80. letech. V jeho případě šlo o částku kolem 50 milionů peset (zhruba 300 tisíc eur v dnešních hodnotách), která byla stanovena přímo v jeho kontraktu.
O mnoho let později, v roce 2019, byl jeho syn — a zároveň vnuk legendárního Paca Genta — Marcos Llorente tím, kdo se rozhodl opustit Real Madrid a přestoupit do Atlética. Je zatím posledním hráčem, který změnil stranu… alespoň prozatím.
Ale vraťme se na začátek…
Za prvního hráče, který oblékl dres obou klubů, je považován Luisito Belaunde. Tento útočník strávil pět let v tehdejším Athleticu. Když mu bylo dvacet, nastupoval za Atlético (1910) a v roce 1915 odehrál dva pohárové zápasy v barvách Realu Madrid. V jednom z nich vstřelil Barceloně tři góly v prvním opakovaném utkání tehdejšího poháru (6:6).
Belaundeho následovali další, například Joaquín Caruncho, Galicijec, který se po ukončení sportovní kariéry stal šéfem policie. Za Atlético hrál v letech 1913–1915 a za Real Madrid v letech 1916–1918. Dalším hráčem té doby byl José Luis Tovar, velmi svérázná postava: povídalo se o něm, že měnil klub podle toho, jaké měl zrovna vztahy s funkcionáři na jedné či druhé straně, nebo podle toho, kde měl větší šanci dostat se do sestavy…
Ale ten skutečný zlom přišel se Santiagem Bernabéue. Ano, velký prezident Realu 20. století strávil jeden rok v barvách Atlética. Do klubu přišel 1920 a odešel o rok později, kdy zamířil do Realu, jehož barvy na hřišti hájil v letech 1911–1928. Důvody jeho přestupu nejsou úplně jasné: některé zdroje mluví o prudké hádce s jedním ze spoluhráčů či funkcionářů, jiné zase tvrdí, že šlo o prohranou sázku… Jisté je, že podle zápisu ve svazové knize RFEF z 19. února 1921 nastoupil v utkání proti Recreativo Español.
Jedním z velkých španělských fotbalistů 20. let byl Monchín Triana. Tento útočník, který byl v roce 1936 zavražděn ve věznici Cárcel Modelo v Madridu, přestoupil v roce 1928 z Atlética do Realu kvůli vážné institucionální krizi v klubu Los Colchoneros. O rok později jeho kroky následovali i další spoluhráči — Luis Olaso a Cosme Vázquez.
Velmi výrazný byl také případ Gaspara Rubia, přezdívaného Král bolavého kotníku. Přezdívku získal kvůli neustálým stížnostem na bolesti, potíže a zranění v malé kůstce v kotníku. Rubio jako hráč Realu Madrid utekl do Ameriky, vyhlásil vůči klubu rebelii a zamířil na Kubu a do Mexika, kde hrál za nemalé peníze. Do Madridu se sice vrátil, ale protože už ztratil svůj střelecký instinkt, stal se součástí výměny — Real ho poslal do Atlética výměnou za Ordóñeze, portorického záložníka, a finanční kompenzaci.
Výměna hráčů mezi oběma kluby pokračovala i po občanské válce. Příkladem je Juan Antonio Ipiña, který přišel do Realu Madrid společně s Luisem Marínem poté, co Atlético sestoupilo do druhé ligy. Ipiña pak v bílém dresu strávil dlouhou kariéru a stal se prvním velkým kapitánem Realu po skončení konfliktu. Salvador Pacheco, brankář Atlética v letech 1932–1936, byl zase povolán z fotbalového důchodu, když měl Real Madrid zraněné všechny gólmany — v sezoně 1941–42 za něj odchytal pět ligových zápasů.
Velký rozruch vyvolal případ José Luise Péreze-Payá. Po třech sezonách v Atléticu, během nichž mu klub ani neudělal hráčskou registraci, se rozhodl odejít do Realu Madrid jako volný hráč. A odcházel stylově — vzal si s sebou auto, které mu daroval markýz de la Florida jako poděkování za to, že hrál bez výplaty. V bílém dresu pak vyhrál dvě ligové trofeje a dva Poháry mistrů evropských zemí.
V 60. letech byl dalším hráčem, který oblékl dres obou klubů, rodák z Prahy Yanko Daučík. V 70. letech to byl Juanito — i on nosil barvy Atlética i Realu Madrid, i když před příchodem na La Castellanu ještě působil v Burgosu. Podobnou cestu měl i Miquel Soler, který hrál za oba madridské kluby po angažmá v Barceloně a Seville. A pak Hugo Sánchez, jehož přestup se zapsal do historie: odešel z Atlética do Realu Madrid, ale jen díky „mezizastávce“ v Mexiku. Vicente Calderón totiž odmítal přímý prodej, a tak se dohodl transfer do UNAM, odkud byl Sánchez následně prodán do Realu Madrid za 240 milionů peset (asi 1,6 milionu eur).
Dalším případem byl Joaquín Parra, který poté co se 31. srpna 1989 stal volným hráčem, zamířil do Realu Madrid, kde strávil dvě sezony.
V 90. letech následovali další hráči. Bernd Schuster, který se rozčílil kvůli povinné letní tour Realu Madrid v Mexiku a odmítl na ni odcestovat, nakonec podepsal smlouvu s Atléticem. Pomstil se stylově — ve finále Španělského poháru v roce 1992 vstřelil fantastický gól z přímého kopu.
Podobně Sebastián Losada vyměnil Bernabéu za Calderón, a Juan Eduardo Esnaider, který měl za sebou dvě nepovedená angažmá v Realu Madrid, zakotvil na Calderónu v sezoně 1996/97, kde nastřílel 21 gólů.
Nejdůležitější přestup ale představoval Raúl González. Poté, co Jesús Gil prakticky zlikvidoval mládež Atlética, zamířil Raúl do Realu Madrid, kde se stal symbolem několika generací hráčů od svého debutu v roce 1994 (do klubu přišel v roce 1992).
Později následovali další — například Thibaut Courtois, který nejprve chytal za Atlético jako hráč na hostování z Chelsea a od roku 2018 se v dresu Realu Madrid zařadil mezi nejlepší brankáře světa.
A příběh bude pokračovat… Dalším jménem je totiž Jesús Fortea, který barvy Los Colchoneros vyměnil za Real ještě v mládežnickém věku.
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: AS
