ANALÝZA: Budování Realu Madrid s Viníciem a Mbappém dohromady: Je to možné?

Po vyřazení Realu Madrid ve čtvrtfinále Ligy mistrů 15. dubna, kdy Bayern Mnichov — možná nejlepší tým současnosti — potvrdil svou kvalitu, zavládl v madridském táboře silný pocit „co kdyby“. Real byl nesmírně blízko, neproměnil řadu velkých šancí a dlouho držel naději, že dvojzápas dovede k úspěšnému konci. Zlom však přišel ve chvíli, kdy nesmyslné vyloučení Eduarda Camavingy po druhé žluté kartě obrátilo vývoj utkání a definitivně zhatilo jejich naděje.

„To je vtip,“ utrousil Jude Bellingham při odchodu ze smíšené zóny.

„Jsme hodně zranění… opravdu hodně,“ uvedl po zápase Arbeloa. „Především kvůli tomu, jakým způsobem se to stalo. Gratuluji Bayernu k jejich skvělému výkonu v dvojzápase, ale přáli bychom si, aby nás porazili jinak. Byla to naprosto nepochopitelná červená karta, nikdo tomu nerozumí. Právě proto cítíme křivdu i vztek. Veškerá práce a úsilí přišly vniveč kvůli rozhodnutí, jaké rozhodčí učinil.“

Ale co tady vlastně řešíme? Není špatně cítit bolest — není špatně odevzdat maximum a přesto podlehnout lepšímu a efektivnějšímu soupeři.

Jenže v polovině dubna už bylo všechno vsazeno na jednu kartu jménem Liga mistrů. Zbytek sezony byl — a bude — spíš jen nutné dohrání, protože jednotlivé zápasy už nic neřeší. Tým si totiž během dosavadního průběhu soutěže nechal utéct příliš mnoho bodů, aby ještě reálně zůstal ve hře o titul v La Lize.

Těžko se pak hledá prostor pro lítost nad „co kdyby“ proti Bayernu, když pravda je taková, že tým nepodává přesvědčivé výkony už dva roky. Co jsme vlastně čekali? Že se mužstvo proti všem předpokladům probudí zrovna na pár velkých večerů proti nejlepším týmům světa jen proto, že začne znít hymna Ligy mistrů?

V jednu chvíli měl Real Madrid v této sezoně na Barcelonu náskok sedmi bodů. V té minulé vedl ligu po osm kol, než se všechno začalo hroutit. Opravdu se nikdo nepozastaví nad touhle nevyrovnaností? Opravdu nikdo nebude řešit, že zápas od zápasu vlastně nevíte, jestli Real Madrid vůbec podá odpovídající výkon?

Kdo za to ponese odpovědnost? Nejjednodušší odpověď je samozřejmě trenér (a je to špatná odpověď). Za poslední dvě sezony se na lavičce vystřídali tři a ani jeden nenašel řešení — protože všichni narážejí na stejný problém: snaží se poskládat stejné dílky do funkčního celku. Bude čtvrtý trenér v pořadí jiný? Možná ano. Ale uspěje jen tehdy, pokud dostane čas hledat řešení — a možná neuspěje vůbec, protože jeho možnosti budou stejně svázané jako u jeho předchůdců.

Možná už nastal čas Carla Ancelottiho a možná Xabi Alonso nebyl tím pravým mužem. Možná by tenhle tým selhal tak jako tak — a rozhodně to není vina Arbeloy. Pokud si s tím nedokázali poradit dva trenéři před ním, jak můžete vinit kouče Castilly, že uprostřed sezony nedokázal zachránit potápějící se loď?

Kdy konečně přijdou zásadní rozhodnutí směrem k hráčskému kádru? Tým je totiž vždy jen tak silný, jak silní jsou jeho lídři — a tomuhle mužstvu lídři jednoduše chybí.

Real Madrid teď vstoupí do třetího roku éry dvojice Vinícius – Mbappé. Dvouletý vzorek by měl stačit k tomu, abychom si přiznali, že tohle spojení nefunguje. Najít přesnou příčinu není jednoduché — důvodů je víc a vina neleží jen na jedné či druhé straně. Ať už jsou ale ty důvody jakékoli (a ještě se k nim dostaneme), těžko se s nimi smiřuje, pokud vedení klubu bude dál trvat na svém a tuhle dvojici udrží pohromadě.

Realu Madrid se jen těžko vyčítá, že v danou chvíli sáhl po Mbappém. Šlo o hráče, který byl bez nadsázky považován za nejlepšího na světě, krátce po jednom z nejlepších výkonů v historii finále mistrovství světa, a dlouhodobě představoval hrozbu pro každý velký evropský klub — včetně samotného Realu. Navíc tým stále hledal náhradu za roli, kterou zastával Karim Benzema. Nečekaně ji částečně převzal Jude Bellingham, jenž se proměnil v univerzálního hráče na pomezí falešné devítky, desítky i osmičky.

Přesto tu pořád byl pocit, že Real může být ještě lepší — a to i navzdory triumfu v Lize mistrů, který přišel doslova „s odřenýma ušima“, podpořený hrdinskými výkony Andrije Lunina a Thibauta Courtoise i výjimečnou formou hráčů jako Toni Kroos, Dani Carvajal, Vinícius, Fede Valverde nebo Bellingham.

Mbappé měl být tím, kdo rozšíří prostor pro chybu — hráčem, který posune ofenzivu na úplně jinou úroveň.

Na první pohled svou roli splnil: za poslední dvě sezony nastřílel 85 gólů, a to navzdory pomalejšímu rozjezdu v Realu i sedmi vynechaným zápasům v této sezoně kvůli problémům s kolenem.

Jeho góly ale měly svou cenu. Defenzivní organizace týmu šla výrazně dolů a herní struktura se s ním na hřišti opakovaně rozpadala. Vinícius, jinak pracovitý křídelník směrem dozadu, v jeho přítomnosti polevil v defenzivě (zatímco bez něj tomu tak nebylo). Nabízí se jednoduché vysvětlení: „Když tenhle nebrání, proč bych měl já?“ Defenzivně tým působil kompaktněji, když Vinícius nastupoval po boku Gonzala Garcíi nebo Brahima Díaze.

Paradoxně, přestože Mbappé vstřelil téměř 60 % gólů Realu, jeho absence v některých zápasech nepůsobila jako zásadní problém. Například během čtyř utkání bez něj tým soupeře přestřílel v poměru 14:5 — a tři z těchto zápasů byly proti Manchesteru City (dvakrát) a Atléticu Madrid. I když je Real s Mbappém na hřišti na jeho gólech závislý, bez něj působil ofenzivně sebevědoměji, mimo jiné proto, že Valverde měl výrazně větší volnost směrem dopředu. V Mnichově byl ale spíš neviditelný — částečně i proto, že ho Arbeloa musel stáhnout hlouběji a zatížit defenzivními úkoly, aby vyvážil přítomnost Mbappého, Bellinghama a Vinícia ve vyšších patrech hřiště.

Otázka zní: Jak tohle všechno dává smysl? Real Madrid přivedl Kyliana Mbappého do týmu, který vyhrál Ligu mistrů — a výkonnost šla dolů.

Část odpovědi je taktická, část psychologická. Mbappé není lídrem v tom smyslu, jakým byl Karim Benzema. Soustředí se především na svou hru a dělá to, v čem je nejlepší. Benzema byl oproti tomu vůdčí osobností — hráčem, který dokázal strhnout tým, uklidnit ho v těžkých chvílích a dodat spoluhráčům jistotu ve stylu „mám to pod kontrolou, zvládneme to“. Dirigoval hru a ostatní ho přirozeně následovali.

Taktická rovina je přitom poměrně zřejmá. Mbappé potřebuje volnost pohybu a často si chodí pro míče do prostorů, kde se cítí nejkomfortněji — typicky do levého half-space nebo hlouběji pod hrot, tedy do zón, kde operuje i Vinícius na levém křídle. V tomhle směru se jeho pohyb částečně podobá Benzemovi. Ten ale navíc dokázal fungovat jako klasický zakončovatel v pokutovém území, když to tým potřeboval, a zároveň byl extrémně pracovitý bez míče — šel příkladem i v defenzivě a celkové týmové práci.

Řešení z taktického hlediska, pokud mají oba hráči hrát, je vlastně poměrně přímočaré — a zároveň se o něm mluví méně, než by mělo, i když v praxi je výrazně složitější než ho jen popsat. Real Madrid musí jako celek průběžně, „za pochodu“, vyhodnocovat, jaký typ náběhu zrovna potřebuje, a neustále přizpůsobovat pozici Mbappého. V posledních dvou měsících v tomhle ohledu udělali pokrok. Mbappé ve velkém množství situací začal dělat správné náběhy, které se od něj očekávají, a když tam nebyl on, zastoupil ho Valverde nebo Thiago Pitarch náběhem do středu útoku, takže si tým zachoval plynulost a variabilitu. Naposledy proti Realu Betis plnil roli cílového hráče Jude Bellingham.

Druhý taktický problém je ale podstatně složitější: defenzivní fáze hry. Pokud má Real Madrid vytvářet více šancí, aniž by tím oslabil obrannou strukturu, musí být mimořádně kvalitní v proti-pressingu — což je aspekt, ve kterém je Mbappé paradoxně lepší než v situaci, kdy je po něm vyžadováno postavení v středním bloku, kde už samotná jeho přítomnost narušuje první obrannou linii. Snadnost, s jakou soupeři procházejí středem hřiště, pramení z početní převahy, kterou získávají ve chvíli, kdy překonají první vlnu presinku. Najednou musí záložníci i obránci bránit situace, kde jsou v přesile, a hra se pro ně mění v neustálé „hašení požárů“ proti více soupeřům najednou.

Právě tady začíná být hledání správného trenéra skutečně složité, protože taktická dilemata, kterým bude tým čelit, nezmizí. Každý trenér chce, aby jeho hráči pracovali, běhali, presovali a dělali správné náběhy. Jenže s tímhle kádrem to bude vždy náročný úkol — a právě proto by se vedení mělo zaměřit nejen na trenéry, které přivádí, ale i na odpovědnost samotných hráčů.

Ještě na začátku sezony se pod Xabim Alonsem rýsoval slibný vysoký pressing, ale z důvodů, o nichž se už napsalo dost, tenhle projekt rychle zanikl a Alonso byl odvolán. Arbeloův výsledek je zatím ještě horší. Hlavní rozdíl mezi ním a Alonsem ale spočívá v tom, že hráči i vedení mají Arbelou rádi — přestože je v podstatě „mrtvým mužem na odchodu“. Část důvodu, proč ho vedení preferuje, je i to, že říká to, co od něj chce slyšet, což samo o sobě není zdravé nastavení. Alonso byl méně diplomatický a více autoritativní. Mnozí cítili, že přesně tohle tým potřeboval po předchozí sezoně.

Najít člověka, který to všechno dokáže vyvážit, je ale nesmírně obtížné. Jürgen Klopp je například legenda. Zásadní otázka, která bude směřovat na jakéhokoliv trenéra Realu Madrid: „Jak chcete presovat s útočníkem, který nepresuje?“

Svádět všechno na Mbappého je jednoduché, ale právě proto zavádějící. Lidé mají tendenci sklouzávat k extrémům — a stejně tak je příliš snadné přičítat Viníciusovu slabší formu jen jeho příchodu. Jenže realita je mnohem složitější a zahrnuje řadu okolností, které se téměř „náhodou“ sešly právě s jeho příchodem: odchody klíčových lídrů včetně Toniho Kroose, ztrátu opor jednu po druhé, vážná zranění jako přetržené zkřížené vazy, hráče nastupující se sebezapřením přes bolest, i stále větší spoléhání na mladé a nezkušené fotbalisty, kteří procházeli přirozeným výkonnostním výkyvem. K tomu se přidala i trenérská nestabilita a proměny herní identity. Ve výsledku jde o dvouletý dokonalý bouřkový systém.

Vinícius navíc rozhodně není bez viny, pokud mluvíme o nefungující spolupráci s Mbappém. Veřejná debata se často redukuje na otázku, kdo za to může víc, ale realita není černobílá ani o „vinících a nevinných“. Oba hráči mají svůj podíl — každý jiným způsobem — a je fér kritizovat oba, protože oba v určitých aspektech nenaplnili očekávání, která na ně byla kladena.

Je důležité připomenout jeden zásadní moment této sezony, na který se bude s odstupem let pravděpodobně vzpomínat při hodnocení ročníku 2025/26:

Když Xabi Alonso přišel do Realu Madrid, chtěl do týmové identity vnést něco odlišného — svěží přístup. Vnímal taktické problémy, které se objevovaly už v předchozí sezoně pod Carlo Ancelottim. Jeho cílem bylo zrychlit hru, snížit počet doteků, hrát přímočařeji a zároveň hledat kreativnější způsoby, jak se dostávat do šancí, než jen opakované hody míče na Vinícia na levé straně a následné zpomalení celé ofenzivy.

Tento ofenzivní model byl postavený na zisku míče díky agresivním a okamžitým návratům do presinku, vysokému napadání soupeře a dvou klíčových hráčích: Ardovi Gülerovi a Mbappém. Güler měl vzít jeden dotek a druhým okamžitě poslat průnikovou přihrávku na Mbappého. Ten pak potřeboval jeden až dva doteky na zakončení. Fungovalo to jako systém: Güler sbíral asistence, Mbappé góly a Real Madrid vítězství. Jedinou porážku až do listopadu tým utrpěl venku na Atléticu Madrid — v zápase, kde byl Bellingham nasazen zpět do základní sestavy hned po návratu po operaci ramene. Nebyl ještě připravený.

Postupně ale Alonso Bellinghama do systému začlenil a před El Clásicem v říjnu už sám Bellingham posílal Mbappému průnikové přihrávky, lépe se vymanil z tlaku a aktivně presoval soupeře.

V celém tomhle procesu ale začal ustupovat do pozadí Vinícius. Alonso mu jen zřídka dopřál plných 90 minut — buď nenastupoval v základu, nebo byl střídán v průběhu druhé půle. Když už se dostal k míči, požadoval po něm Alonso rychlejší rozhodování, snahu hledat spoluhráče dřív, než se obrana stihne zformovat, a omezení zbytečných kliček.

Byla to dvojsečná zbraň. Vinícius nebyl spokojený a frustrace v něm postupně rostla. A právě tady se tenhle příběh uzavírá: Alonso ho v říjnovém El Clásicu stáhl ve druhém poločase. Vinícius reagoval velmi podrážděně. Tým se následně sesypal a už nikdy nebyl úplně stejný. To, co mělo být vlnou momentum na začátku sezony a potvrzením role lídra ligy, se proměnilo v období, které z mužstva doslova vyprázdnilo energii.

Moralita toho příběhu ale nespočívá ani tak ve vztahu Viníciuse a Alonsa, jako spíš v tom, jak Real Madrid funguje jako klub. Vyhrávají víc než kdokoli jiný v historii fotbalu, ale mezi těmito úspěchy se pravidelně objevují frustrující období — fáze stagnace — kdy je zjevné, že by šlo věci dělat lépe.

Alonsův případ tak může být zajímavou studií pro budoucí trenéry. Ti se budou muset rozhodnout: buď Real Madrid úplně odmítnou, protože vědí, že jakékoli taktické rozhodnutí, které „utlumí“ jednu ze hvězd, může mít vážné následky; nebo do toho půjdou s tím, že musí být od začátku výrazně nekompromisnější a pevnější v tom, co chtějí zavést.

Alonsovou chybou byla jeho postupná poddajnost vůči tlaku zvenčí — tlaku vedení, agentů, okolí hráčů i samotných hvězd. Po říjnovém El Clásicu byl Alonso v Realu Madrid už jen fyzicky přítomný, ne však mentálně ani ideově. Přestal být tím Xabim Alonsem, kterého si klub původně přivedl, a stal se spíše trenérem smíření a rezignace. Jeho zásadní problém spočíval v tom, že nebyl dostatečně tvrdohlavý a neprosadil si své principy. Tím postupně ztrácel respekt v kabině.

Florentino Pérez tak nyní stojí před rozhodnutím: buď prodá jednoho z klíčových hráčů, nebo — pokud bude trvat na zachování dvojice Vinícius–Mbappé — dá budoucímu trenérovi plnou autoritu a jasné pravomoci, aby mohl prosazovat svůj systém bez ohledu na jména v sestavě, i kdyby to znamenalo méně minut pro velké hvězdy ve prospěch taktického balancu.

Tady není snadná cesta. To, co bylo, už nezměníme — a posun dál bude bolet tak či tak. Na Viníciuse je navázaná silná emocionální vazba: hráč, kterého klub i fanoušci sledovali od jeho příchodu jako teenagera, přes růst až do statusu jedné z největších hvězd, a který si zároveň prošel i bezprecedentní vlnou verbálních i rasistických útoků napříč celou zemí. Jeho odchod by byl bolestivý, ale zároveň by sám o sobě nezaručil zlepšení — ostatně ani v omezených minutách bez něj tým nepůsobil výrazně lépe.

Real Madrid potřebuje obměnit část kádru, aby vytvořil prostor pro novou generaci hráčů, kteří by mohli posunout úroveň současného týmu. Jenže i to je komplikované. Hráči nechtějí odcházet a každá úvaha o rozchodu s Viníciusem se velmi pravděpodobně posouvá až k létu 2027 — mimo jiné proto, že je pro něj finančně nevýhodné smlouvu předčasně ukončovat nebo souhlasit s přestupem. Pokud Florentino Pérez ustoupí jeho požadavkům, hráč „vyhrává“ okamžitě. Pokud ne, Vinícius může stále „vyhrát“ tím, že počká na podpisový bonus při odchodu do jiného klubu v následující sezoně.

Pokud by k tomu skutečně došlo, znamenalo by to ještě jeden rok plný rušivých vlivů, mediálního tlaku a neustálých spekulací, než se celá situace definitivně vyřeší. A právě tady nastupuje realita: je zcela reálné, že obě strany nakonec ustoupí a dojdou ke kompromisu. Sám Florentino Pérez si uvědomuje, že nechat tuhle situaci příliš dlouho „hnít“ by mohlo mít nepříjemné následky.

Ve výsledku se tak vše může uzavřít návratem na začátek: Vinícius a Mbappé zůstanou společně v týmu i na další roky. Pokud se to stane, bude nutné zásadně přehodnotit zbytek sestavy, roli trenéra i celkové nastavení systému tak, aby tým dokázal z této dvojice vytěžit maximum. Zároveň to ale nepůjde bez toho, aby oba hráči sami přijali určité ústupky ve prospěch kolektivu.

Na tom všem bude do značné míry záviset nejen závěr Florentinovy éry v klubu, ale i bezprostřední sportovní úspěch největší fotbalové instituce na světě.

Budování cesty s Viníciem a Mbappém v čele útoku vyžaduje mnohem lepší plánování kádru, skutečné posily, nižší toleranci vůči hráčům s podprůměrnými výkony a vizionářského trenéra, který dostane plnou pravomoc. Takový kouč musí nejen sladit ega v kabině, ale zároveň je i držet odpovědné a jasně jim udávat směr. Tým potřebuje určitou míru pevnosti, která vyváží přirozenou volnost a někdy až přehnanou fluiditu, jíž Real Madrid v útoku dlouhodobě operuje. Klíčová je také výrazně lepší rozhodovací fáze v ofenzivě, což se odvíjí jak od trenérských instrukcí, tak od toho, zda je hráči skutečně přijmou. Pokud ne, neměli by mít automaticky jisté místo v sestavě bez ohledu na jméno.

Real Madrid zároveň musí být nekompromisní i při práci s hráči na okraji kádru, kteří týmu nepřinášejí dostatečný přínos, aby uvolnil prostor pro několik zásadních profilů: hluboko hrajícího tvůrce hry, posily napříč defenzivní linií a návrat dvou hráčů, kteří mohou výrazně zvednout úroveň pravé strany – Endricka a Nica Paze.

To všechno nebude jednoduché, ale bude to nutné. A mělo by to proběhnout v úzké spolupráci s trenérem, kterému bude dovoleno prosadit vlastní vizi. Vyžádá si to trpělivost (v tomto klubu upřímně téměř nereálnou) a také sebereflexi vedení, že samo nese podíl na předchozích chybách. Čím dříve klub jasně určí trenéra a dá mu prostor, tím lépe. Přestavba kádru bude trvat. A vytvořit pro ni podmínky ještě před začátkem příští sezony je naprosto zásadní, aby tým měl skutečný časový prostor na adaptaci.

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.

• Laša

  https://www.bilybalet.cz/author/lasa/

  SER: Real zatím žádného trenéra nekontaktoval. Mourinho je jedním z těch, o kterých se uvažuje
• Laša

  https://www.bilybalet.cz/author/lasa/

  Generální tajemník AFE: Podívejte se na počet zranění, je to důsledek únavy. Real trpí absencí přípravy
• Laša

  https://www.bilybalet.cz/author/lasa/

  Trentův skok
• Laša

  https://www.bilybalet.cz/author/lasa/

  The Athletic: Real Madrid jedná s Kroosem o jeho návratu do klubu