KOMENTÁŘ: Pravda stojící za ústupem Realu Madrid od předem ztraceného projektu Superligy

Ostatní soutěže
dnes 7:20
0 Komentářů
Laša

Super liga

Výkonný výbor UEFA měl po svém středečním zasedání už dvacetiminutové zpoždění a někteří netrpělivější účastníci začínali být viditelně podráždění. Důvod se však brzy objasnil. Do místnosti rázně vstoupili prezident UEFA Aleksander Čeferin a předseda European Football Clubs (EFC) Nasser Al‑Khelaïfi. Oznámili, že Real Madrid se vrací mezi členy EFC – tedy lobbistické skupiny evropských klubů, která dříve fungovala pod názvem European Club Association (ECA).

Mnozí to okamžitě interpretovali jako bezprecedentní ústupek Florentina Péreze a definitivní porážku projektu Superligy. Al‑Khelaïfi dokonce cítil potřebu zdůraznit, že pokud si někdo myslí, že Pérez „prohrál“, je „hlupák a vůbec nerozumí fotbalu“. V tom má pravdu. Jediný způsob, jak uvěřit, že Pérez „prohrál“, je vnímat nešťastný projekt Superligy jako jediné, na čem záleželo. Existuje však jiný, podstatnější úhel pohledu, který Superliga pomohla odhalit. Ve skutečnosti byla jen jedním z projevů širší snahy velkých klubů získat větší kontrolu nad klubovým fotbalem. Přesně o to Pérez vždy usiloval. A právě prostřednictvím EFC toho nyní on i další velké kluby dosáhli. Posunulo se celé „okno Overton“. Proč by tedy Real v takové situaci neměl znovu usednout mezi členy?

Jedním z následků oznámení o vzniku Superligy bylo posílení vztahů mezi UEFA a novou ECA vedenou Nasserem Al‑Khelaïfim – organizací, z níž Real Madrid dříve vystoupil. Tento proces nakonec vyústil v partnerství, v jehož rámci UEFA a kluby společně řídí Ligu mistrů a evropské klubové soutěže prostřednictvím nové společnosti UC3. EFC tak získala bezprecedentní postavení v mocenské struktuře fotbalu: dnes je prakticky třetí silou vedle UEFA a FIFA, a někteří dokonce tvrdí, že stojí ještě nad nimi.

Hlavním tématem tohoto týdne na Kongresu UEFA bylo prezentovat jednotnou frontu po měsících vnitřních sporů. Pod povrchem však stále doutná nespokojenost. Řada aktérů evropského fotbalu vnímá současný stav jen jako přizpůsobení se mocenské dynamice, kterou odstartovala Superliga, nikoli jako skutečné řešení. Mluví se o snaze „zkrotit něco, co se už nedá zastavit“. Dokládá to rostoucí členská základna Union of European Clubs i četné zákulisní debaty, které zaznívaly i během samotného Kongresu.

Nový formát Ligy mistrů je v mnoha kruzích považován za institucionalizovanou Superligu – jen s o něco většími ústupky vůči zbytku fotbalového ekosystému. A přestože zástupci EFC rádi poukazují na úspěch Konferenční ligy, alternativní pohled říká, že současný systém pouze dále upevňuje finanční stratifikaci a zároveň izoluje velkou část fotbalového světa.

EFC sehrála klíčovou roli také při vzniku nového Klubového mistrovství světa FIFA, vůči němuž má samotná UEFA značné výhrady – zejména pokud jde o to, jak prize money mohou narušit rovnováhu fotbalového ekosystému. EFC zdůrazňuje, že dokázala vyjednat závazek solidarity ve výši 250 milionů eur pro kluby, které se turnaje nezúčastní, jenže tato částka se rozprostírá na celý světový fotbal. Zdroje z několika klubů navíc uvádějí, že z těchto peněz zatím neviděly ani euro.

Nová struktura evropských klubů je vnímána jako tentýž problém v jiném měřítku – a jeden motiv se pro řadu aktérů stal vysoce symbolickým. Někteří začínají zpochybňovat financování, které UEFA poskytuje EFC, stejně jako způsob, jakým se tato částka stanovuje a zveřejňuje. Roční suma vychází z Memoranda o porozumění mezi oběma institucemi z roku 2008, kdy byl fotbalový svět – včetně tehdejší ECA – v úplně jiné situaci. Podle poslední finanční zprávy tato částka vzrostla na 25 milionů eur. Jde o peníze, které mají pocházet z „přebytku“ příjmů UEFA. Zdůrazňuje se, že nejdou z odměn určených klubům, i když některé zdroje to otevřeně zpochybňují. A přestože 25 milionů eur není v kontextu celkových příjmů EFC nijak ohromující suma, její symbolika je značná.

Téma nabývá na významu i proto, že plná členská práva v EFC má méně než 150 klubů. Některé zdroje proto popisují současný stav jako „povinný příspěvek na lobbistickou skupinu“, kterou nemohou ovlivnit a která podporuje model fotbalu, s nímž mnozí nesouhlasí. Už samotné otevření této otázky vyvolalo v UEFA znepokojení.

The Independent se UEFA zeptal, jak se vlastně stanovuje částka oněch 25 milionů eur a zda existuje veřejně dostupný vzorec. Odpověď zněla: „Výše financování se nepočítá, ale každoročně ji navrhuje EFC a schvaluje její představenstvo a valná hromada.“

Podle dostupných zdrojů tato částka není předkládána Výkonnému výboru UEFA. Je třeba připomenout, že UEFA je v teorii pouze sdružením národních svazů.

EFC naopak zdůrazňuje, že jejich financování „není žádným tajemstvím“. Tvrdí také, že klubům poskytuje výraznou „hodnotu za peníze“, zejména díky navýšené solidaritě, formálním dohodám o mezinárodním zastoupení a dalším kompenzačním a příjmovým mechanismům, které před pěti lety vůbec neexistovaly. Jinými slovy: celkový balík se podle nich zvětšil pro všechny.

Kritika však přetrvává. Poukazuje se na to, že růst financování se kryje s expanzí samotné EFC, která rychle nabývá na velikosti i vlivu – a to v prostředí, kde stále více moci i peněz končí u těch samých velkých klubů.

Zároveň se zdůrazňuje, že skutečnost, že financování „není tajné“, ještě neznamená, že jsou jasně vysvětleny klíčové otázky: jak se každoroční částka stanovuje, kolik přispívá každý klub a zda si kluby bez členství či bez hlasovacích práv vůbec uvědomují, že se na financování podílejí.

Jádrem problému – jako u tolika jiných témat současného fotbalu – je transparentnost. Kritici v tom vidí také odraz širších mocenských posunů. I těch 25 milionů eur by přece mohlo směřovat do menších klubů nebo dokonce do amatérských projektů. Místo toho putují do subjektu, který se z původní lobbistické skupiny proměnil v organizátora soutěží a převzal část kontroly nad klubovým fotbalem.

Objevuje se dokonce argument, že samotné partnerství s UC3 znamená, že se vzdává část toho, co by jinak připadalo národním svazům v rámci evropských klubových soutěží – a to bez jakékoli kompenzace. V této věci The Independent požádal o vyjádření Anglickou fotbalovou asociaci.

To vše se odehrává v době, kdy je fotbalová elita stále častěji vnímána jako síla, která oslabuje většinu domácích lig – přesně tím způsobem, za jaký byla kritizována Superliga. Jak dodává jeden ze zdrojů, zapadá to do trendu postupného „přebírání“ UEFA a FIFA vlivnějšími aktéry.

V konečném důsledku dnes největší moc v klubovém fotbale drží majitelé klubů a klíčoví manažeři, především fondy napojené na státy, vysocí funkcionáři a americké finanční instituce. A nikdo z nich se momentálně nezdá být tak silný jako Pérez a Al‑Khelaïfi.

Daleko od jakékoli „porážky“ může prezident Realu dnes spíše bilancovat nad tím, jak různé právní bitvy kolem Superligy nakonec přivedly klub do situace, kdy stojí velmi blízko vrcholu mocenské struktury jak v UEFA, tak ve FIFA.

Pokud je tedy někdejší hlavní agitátor nyní tak spokojený, vyvolává to otázku, co to znamená pro cyklus po roce 2030. Jak do tohoto rámce zapadne Klubové mistrovství světa FIFA? A může být Liga mistrů ještě dál rozšířena – třeba i rozdělením do dvou konferencí?

Mnoho zdrojů je přesvědčeno, že Real „musí cítit, že se něco chystá“. Je to jen další oblast, v níž by evropský fotbal potřeboval větší transparentnost – a to nejen pokud jde o to, kde přesně leží moc mezi UEFA a EFC.

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.