Mbappé, část 2: Na hřišti můžeš být velký, ale v životě jsi obyčejný člověk se svými zážitky
Jorge Valdano — bývalý hráč, trenér a generální ředitel Realu Madrid — dnes působí jako komentátor a expert v několika španělských médiích. Minulé úterý vedl rozhovor s Kylianem Mbappém v rámci svého pořadu Universo Valdano na stanici Movistar+. Přinášíme druhou část překladu jejich konverzace, která je součástí trojdílné série.
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU
Kdy ti došlo, že nejsi jen „ten současný Mbappé“, podle mě nejlepší hráč světa, ale že jsi jiný? Že máš reálnou šanci splnit si svůj sen?
„Myslím, že to přišlo ve chvíli, kdy jsem přestoupil do Monaka. Když jsem tam ve čtrnácti nebo patnácti nastoupil do akademie, najednou jsem viděl, že o mně všichni mluví jako o někom výjimečném. Do té doby jsem to tak nevnímal. Jasně, lidé o mně mluvili, ale rodiče mě hodně chránili. Věděl jsem, že jsem jiný, ale jako dítě si neuvědomuješ, jestli je to dobře nebo špatně. Nerozumíš tomu, jsi nevinný, nevidíš, co všechno se za tím skrývá. Myslím, že právě v Monaku jsem si poprvé řekl: ‚Jo, budu profesionální fotbalista.‘ A začal jsem věřit, že můžu být opravdu dobrý. Všichni mě v Monaku připravovali na ten moment, kdy se stanu profíkem — v Monaku to bylo něco úplně přirozeného. Tak mě začali formovat pro tuhle kariéru, pro tu cestu, o které všichni říkali, že je dlouhá a náročná. A nakonec si myslím, že právě Monako bylo tím nejlepším místem, kde jsem se naučil, co to znamená být profesionálním hráčem.“
V té době došlo k tomu osudovému spojení – přiletěl jsi do Madridu a Real měl zájem, aby ses připojil k jeho akademii. Když se dějí takové věci, co převáží – rozum, srdce, nebo rodina?
„Trochu od všeho. Ne rodina – rozhodnutí jsem si vždycky dělal sám. To je ta pozitivní stránka toho, když tvoje rodina hrála fotbal – rozumí tomu, že tvoje kariéra je osobní záležitost. Jasně, je to i o rodině, musíš si vyslechnout názory všech. Je důležité naslouchat lidem, které miluješ, ale na konci dne je to tvoje volba. V tom momentě to pro mě bylo velmi jasné. Když jsem odcházel z Monaka, měl jsem jasný cíl – hrát. Bylo mi osmnáct. [Kylian zřejmě špatně pochopil otázku, která se týkala jeho testů ve Valdebebas v roce 2012, kdy mu bylo 13 let – pozn. red.] V Realu tehdy měli Karima, Cristiana a Garetha Balea – a já nechtěl sedět na lavičce [smích]. Měl jsem nabídky od klubů z celé Evropy, které mi říkaly, že u nich budu hrát. Věděl jsem, že v Realu, i když mě respektovali, nebudu hrát každý zápas. Samozřejmě jsem měl sen hrát za Real, ale zároveň jsem cítil, že být v základní sestavě je výsada – a měl jsem šanci zůstat doma v Paříži. Paříž pro mě vždycky byla domovem, jsem Pařížan. Nakonec to byla obrovská příležitost být tam sedm let, které byly neuvěřitelné. Hrdost z toho, že hraješ ve městě, kde ses narodil, je něco výjimečného. A přitom jsem pořád měl ten sen hrát za Real Madrid. Od dětství jsem o tom snil – a nakonec se mi to podařilo splnit minulý rok. Teď jsem opravdu šťastný, že tu jsem.“
Zůstaňme ještě chvíli v Monaku… Jel jsi tam sám? „Ne. První sezónu jsem tam byl s tátou, později přijela i máma, protože měli práci a další povinnosti. Když jsem podepsal profesionální smlouvu, celá rodina se ke mně připojila a byla se mnou. Myslím, že to bylo v té chvíli hodně důležité, protože jsi ještě velmi mladý a do života ti najednou vstupuje spousta nových věcí. Musíš tehdy…“
Jsou věci, které přicházejí, ale i ty, které nepřijdou. Mám na mysli to, že jsi neprožil dospívání jako ostatní kluci.
„Ne, ne, ale to je tvoje volba. Je to životní rozhodnutí. A když děláš životní rozhodnutí, něco získáš a něco ztratíš. Musíš si najít to, co je pro tebe nejlepší. Pro mě to byla fotbalová kariéra, takže nakonec to rozhodnutí bylo velmi jednoduché.“
Tvůj debut v Ligue 1 přišel rychle. Okamžitě tě začali srovnávat s Henrym nebo Pelém. Cítím z tebe spokojenost, že ses stal fotbalistou, ale nemluvíš o očekáváních, která se kolem tebe vytvořila, a o tom, jak to ovlivnilo tvoji kariéru. Není přece snadné debutovat v Ligue 1 a být hned srovnáván s Pelém nebo Henrym.
„Bylo to vlastně docela snadné, protože jsem měl v hlavě od začátku jasno: nemám úroveň Pelého, nemám úroveň Henryho, jsem šestnáctiletý kluk, který teprve začíná. Pro reklamu nebo reputaci bylo fajn, že mě lidé takhle vnímali, ale člověk si musí říkat pravdu, když se podívá do… jak se tomu říká? Mirror. [Valdano mu napovídá španělské slovo pro zrcadlo] Přesně. Musíš si říkat pravdu, a ta byla taková, že jsem byl jen šestnáctiletý kluk, který zatím ve fotbale nic nedokázal. Musel jsem ukázat svou kvalitu a nejdřív přesvědčit lidi, že mám na to hrát za Monaco. Takže ta srovnání mi nevadila, byl jsem za ně rád, ale nijak mě to nezasáhlo, protože jsem věděl, jak dlouhou cestu mám před sebou a kolik práce mě čeká.“
Vnímal jsi to tak jasně už v šestnácti letech?
„Ano, samozřejmě. Myslím, že můžeš naslouchat všemu, co ti lidé říkají, ale na konci máš svůj vlastní názor a víš, jak věci skutečně vypadají. I když tě to občas bolí, pořád víš, jaká je realita. Já věděl, že v šestnácti musím něco ukázat. Musel jsem to udělat dřív, než začnu přemýšlet o srovnáních, o místě v historii fotbalu nebo o něčem podobném. Musel jsem ukázat svůj potenciál — lidé o něm mluvili, ale potenciál není vidět, ten se jen cítí. Nakonec jsem to musel potvrdit na hřišti. A to jsem udělal. Udělal jsem to v Monaku a udělal jsem to dobře.“
Takže se potvrdilo, že Monako bylo správným místem pro přechod do profesionálního fotbalu.
„Ano, protože je to klub s rodinnou atmosférou. Velký klub, ale zároveň klub-rodina, který své hráče opravdu chrání. Přišel jsem tam jako mladý kluk, který už byl slavný a budil velký zájem. Oni mě před tím vším chránili — před médii i před lidmi zvenčí. Díky tomu jsem mohl jít svou cestou co nejpřirozeněji. Byl jsem v klidu a zůstal nohama na zemi.“
Jaké to bylo, když jsi jako kluk poprvé vstoupil do kabiny a potkal tam velká jména? Pamatuju si, že tam určitě byl Falcao.
„Velká jména a velcí hráči. S obrovskou kvalitou a světovou třídou. V té době byl projekt Monaka jasně nastavený — spojit zkušené hráče světové úrovně s mladými talenty. Měl jsem štěstí, že jsem mohl hrát s takovými fotbalisty jako Falcao, Ricardo Carvalho, João Moutinho, ale i s hráči jiného typu jako Subašić, Valère Germain, Dirar nebo Kamil Glik. Všichni to byli borci s bohatými zkušenostmi z nejvyšší úrovně. Dávali mi spoustu rad a pomáhali mi na té cestě. Já jsem byl ten, kdo přidával takovou malou extra věc, která nám pomáhala vyhrávat zápasy. Byli to skvělí lidé a dodnes jsme v kontaktu, takže to pro mě bylo opravdu něco výjimečného.“
Tohle je hodně zajímavé téma. Objevil se Lamine Yamal, kluk zhruba ve stejném věku — 16, 17 let. Vyvolal celosvětový rozruch. Je něco, co bys mu chtěl říct? Něco, co bylo řečeno tobě a co by se dalo aplikovat i na něj? Nebo je tím nejlepším řešením to, co jsi už zmínil — nesledovat, co se děje venku, a soustředit se na to, co je tvoje…
„Myslím, že je to jiná doba. Jsou to jiné okolnosti, protože on hraje v klubu, který je mediálně a celkově mnohem větší než ten můj. Při vší úctě k Monaku — Barça je prostě obrovská. On už zažil spoustu věcí… Nemyslím si, že existuje jedno univerzální řešení. Ani si nemyslím, že jsem člověk, který ví všechno o fotbale. Já měl svoje zkušenosti, on bude mít svoje. Myslím si jen tolik, že je vidět, jak moc miluje fotbal — a to je to jediné, co by nikdy neměl ztratit. Tu vášeň. Zbytek je jeho život. Lidé hodně mluví o jeho soukromí a dalších věcech, ale podle mě by mu měli dát pokoj. Měli by přijmout, že ve fotbale může být výjimečný, ale v životě je to osmnáctiletý kluk. V tomhle věku každý dělá chyby. Každý udělá něco dobrého a něco špatného. Nakonec si projde svými vlastními zkušenostmi. Zjistí, co je pro něj dobré a co ne. A my bychom se měli dívat jen na to, co předvádí na hřišti. Zbytek není důležitý, pokud nejde o nic vážného. To je jediné téma. Je to hráč s obrovským talentem a doufám, že si vybuduje takovou cestu, jakou si přeje. Přeju mu hodně štěstí.“
Jaký vztah jsi měl a máš k sociálním sítím?
„Normální. Myslím, že než se pustíš do sociálních sítí, musíš něco přijmout. Musíš přijmout, že lidé mohou být vůči tobě brutální. Brutální vůči tvé rodině, tvému okolí nebo klubu. Pokud to všechno přijmeš, můžeš se na to dívat. Pokud to nedokážeš přijmout, pak se na to prostě nedíváš. Nakonec je to jednoduché. Myslím, že máme spoustu věcí, které bychom měli dělat dřív, než začneme řešit sociální sítě. Ale někteří se tím motivují, chtějí to sledovat, chtějí o tom vědět — a to je taky v pořádku. Myslím, že neexistuje jeden správný způsob, jak to dělat. Je spousta možností a každá ti může dát pocit štěstí a naplnění, abys na hřišti ukázal svou nejlepší verzi.“
To je působivé. Vypadá to, jako by ses srazil s vlakem slávy — a vyšel z toho bez šrámu.
„Ne bez šrámu…“
Máš velmi osobní pohled na věci a nevypadá to, že by tě ovlivňovalo všechno, co přichází zvenčí.
„Myslím, že mám štěstí, že jsem toho zažil opravdu hodně. Jsem velmi známý fotbalista, který během kariéry poznal spoustu věcí — a z každé jsem si něco odnesl, ať už to bylo dobré nebo špatné. To ti pomáhá na cestě. Všechny ty chyby, protože jsem jich udělal hodně. Jsem na ně hrdý. Nebyly vážné, ale pomohly mi stát se tím, kým jsem dnes. Nakonec je to všechno o cestě, o zkušenostech, o životě… Na hřišti můžeš být [ukazuje rukou vysoko], ale v životě jsi obyčejný člověk se svými zážitky, štěstím, chvílemi smutku, věcmi, které umíš, a těmi, které neumíš… Zbývá jen naslouchat tomu, co ti říká tvoje cesta a tvoje zkušenost — abys nedělal pořád ty samé chyby.“
Tyhle rozhovory děláme už deset let a profil fotbalisty se výrazně proměnil. Stejně tak i samotný fotbal — stal se mnohem větším, než býval.
„A za deset let bude ještě větší!“
Přesně tak. A fotbalisté budou ještě většími hrdiny. Mě překvapuje… Tebe překvapuje úplně všechno, ale…
[smích]
Překvapuje mě, že z našich posledních deseti hostů všichni prošli terapií [Valdano mluví o Fede Valverdem, Fabiánu Ruizovi, Antonym, Olmovi, Nicu Williamsovi, Marcelovi, Lautarovi, De Paulovi, Brahimovi a Carvajalovi]. Je to zvláštní. Mám pocit, že to souvisí se sociálními sítěmi — že člověk musí vyhledat odbornou pomoc, protože se cítí doslova napadený brutalitou online prostoru, obzvlášť v tak emotivním prostředí, jako je fotbal.
„Myslím, že je to téma, ke kterému musíme přistupovat vážně. Protože je tu spousta mladých lidí, kteří mají kvůli sociálním sítím problémy. Potřebují pomoc — a my jim musíme naslouchat. Nemůžeme odvracet zrak. Musíme být nablízku a pomáhat. My jako fotbalisté víme, jaké to je být kritizovaný a poslouchat věci, které nejsou příjemné. Ale je to součást naší práce. Neříkám, že je to správné nebo logické — ale je to realita. Když podepisujeme smlouvu a stáváme se fotbalisty nebo veřejně známými osobnostmi, víme, že tohle může přijít. Problém je, že se to dotýká i lidí, kteří žádnou takovou smlouvu nepodepsali. Musíme těmto lidem pomáhat a chránit je. Jak říkám — je to téma obrovského významu, které dnes působí ve světě velké škody.“
Mluvíš o pomoci a vzdělávání, sám máš nadaci, záleží ti na osudu dětí. O to víc mě překvapuje, že poskytuješ tak málo rozhovorů, když mluvíš o tak hodnotných věcech. Říkáš opravdu zajímavé věci.
„Pravda je taková, že raději mluvím činy než tím, že někde sedím a promuju se slovy. Myslím, že to nejdůležitější a nejlepší, co můžu dělat, je jednat. A s nadací děláme spoustu takových věcí.“
Ale i slovo je čin. Zpráva od Mbappého nemá stejnou váhu jako zpráva od kohokoliv jiného.
„Jasně, samozřejmě. Právě proto bys neměl mluvit všude — protože někdy má tvoje zpráva takovou sílu, že ji nemusíš opakovat čtyřicetkrát. Nakonec si myslím, že činy budou vždycky nejdůležitější. Někdy je poselství opravdu důležité a pošlu ho, když můžu, ale většinu času přemýšlím o tom, jak pomáhat. Myslím, že je to součást mé výchovy — od táty, ale i z prostředí, odkud pocházím. Tam se vždycky mluvilo o pomoci blízkým, o tom, že máš pomáhat lidem kolem sebe. O tom, že máš dávat, abys jednou mohl dostat — ale přitom nemyslíš na to, že něco dostaneš. Dáváš, protože pomáhat je radost.“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: Universo Valdano
2 Komentářů
[…] DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU […]
Kylian je podľa všetkého nohami na zemi a preto mu dvojnásobne prajem aby Real dotiahol k trofejám v LL aj LM a splnil si svoje sny. Jeden asi najväčší si minulý rok splnil, na rade sú ďalšie. Lebo ak je niekto kto dokáže ísť v šľapajách CR verím, že je to práve Kylian. Ako sám viackrát povedal s CR je v kontakte, pomáha mu a radí tak verím, že z neho bude ešte väčšie zviera. Začiatok sezóny má naozaj skvelý takže musíme dúfať, že mu to vydrží čo najdlhšie.
A Kylian 26.10. na teba všetci spoliehame :pray: