Španělská škola znovu vyrůstá jako nejlepší model úspěchu v Lize mistrů
- Liga mistrů
- dnes 10:18
- 0 Komentářů
- Zbynek H.
Philipp Lahm, bývalý hráč Bayernu Mnichov, píše sloupky pro anglický deník The Guardian. Přinášíme plný překlad textu, který zveřejnil v pondělí 6. dubna, ještě před zápasem svého bývalého klubu s Realem Madrid.
V Německu trenéři kdysi říkávali: „Sleduj soupeře klidně až na toaletu!“ Tak se popisovalo osobní bránění. Obránci tedy nemuseli příliš přemýšlet. Tento taktický návrat do minulosti se nečekaně vrátil do módy poté, co Atalanta v roce 2024 vyhrála Evropskou ligu právě díky této metodě.
Proti týmu, který má výrazně vyšší individuální kvalitu, osobní bránění ze své podstaty nedává velké šance. Atalanta se o tom bolestivě přesvědčila v osmifinále Ligy mistrů. Bayern měl absurdně mnoho volného prostoru a vstřelil 10 gólů. Jen málokdy byl zápas vyřazovací fáze tak jednostranný.
Doufám, že se z toho v Německu vyvodí správné závěry, protože v Bundeslize opět stále častěji vidím osobní bránění. Přitom může sloužit nanejvýš jako krátkodobý prostředek, pokud chcete soupeře překvapit a vyvinout na něj tlak – podobně jako v házené těsně před závěrečnou sirénou. Není to však strategie na celý zápas. Fotbalové hřiště je na to jednoduše příliš velké.
Španělé se proto drží jiné myšlenky, kterou přijali: obrany orientované na míč, jasně definovaných pozic a rolí a organizované kombinační hry, která posouvá akci na soupeřovu polovinu. Z kognitivního hlediska to vyžaduje víc než 90 minut soubojů jeden na jednoho. Hráči musí spolupracovat, správně se pohybovat a ve správný moment – vedení pohybem celé skupiny – vstupovat do individuálních duelů. Protože právě ty stále tvoří jádro nejvyšší kvality.
Takto funguje celý národ; pro Španěly je to otázka identity. Mají také všechny důkazy na to, že zvolili správný směr. Jejich kluby získaly v tomto století dohromady 24 trofejí ve třech evropských soutěžích. Za nimi je Anglie s 11 tituly, následovaná Itálií a Německem – s pěti a čtyřmi.
Na těchto úspěších pracovalo šest různých španělských klubů; z Bundesligy to byly ve stejném období jen dva. V sedmi z posledních dvanácti let putovala Liga mistrů do La Ligy; v této sezóně má znovu nejvíce čtvrtfinalistů – Real, Barcelonu a Atlético.
Tato trojice nemusí být letos favority; za ty je třeba považovat nejlepší týmy ligové fáze a obhájce trofeje. I ty však v sobě mají španělské prvky – jejich trenéři jsou produkty barcelonské školy a do jisté míry zůstávají pod vlivem Pepa Guardioly. Mikel Arteta z Arsenalu a Luis Enrique z PSG mají tento styl v krvi, i když každý ho interpretuje po svém.
Španělští trenéři dominují Evropě; v osmifinále všech tří soutěží jich bylo jedenáct – více než dvojnásobek oproti zemi, která byla druhá. Ve čtvrtfinále jsou tři – více než z jakéhokoli jiného státu. Právě Španělé znovu a znovu vzbuzují senzaci. Xabi Alonso ukončil dominanci Bayernu s Bayerem Leverkusen. Unai Emery neustále posouvá do popředí kluby druhého sledu, aktuálně Aston Villu. Cesc Fàbregas otřásá Serii A s Comem a mění italský fotbal.
Dlouhá série vítězství Guardioly v Premier League skončila v minulé sezóně. Jeho tým ztratil inspiraci. Nedá se donekonečna každý den pracovat na tom samém. Teď v Manchesteru buduje něco nového, dál se vyvíjí a sází na jiný profil hráčů než dříve. Letos vypadl z Ligy mistrů, vyřazen svým krajanem Álvarem Arbelou, ale v Anglii mu to stále stačí k boji o titul a vítězstvím v domácích pohárech.
A je tu ještě Luis de la Fuente. V rámci Španělské fotbalové federace pracuje už více než deset let, vyhrál mistrovství Evropy s různými mládežnickými výběry a v roce 2024 také se seniorskou reprezentací. Tři z posledních pěti titulů mistrů Evropy získalo Španělsko. Ani Němcům se nepodařilo dosáhnout takové dominance v 70. a 80. letech. Právě na tuto éru narážel Gary Lineker, když říkal, že na konci vždy vyhrávají Němci. Ne, dnes je to Španělsko. Na letošním mistrovství světa bude tým De la Fuente samozřejmě jedním z favoritů na celkový triumf.
Španělská škola nahradila italskou jako nejlepší model. Itálie stále produkuje trenéry pro mezinárodní trh, i po éře Carla Ancelottiho. Jenže jejich týmy už nevyhrávají. Před rokem jsem napsal ve sloupku, že italskému fotbalu chybí intenzita, nasazení, dynamika, atletičnost a iniciativa, a proto už nemá hráče světové třídy. V reakci na to mě Süddeutsche Zeitung, noviny z mého rodného Mnichova, obvinily z opakování „frází“.
V letošních čtvrtfinále Ligy mistrů není ani jeden italský klub; a jen málo chybělo, aby poprvé v historii nebyl v osmifinále žádný, kdyby Atalanta na poslední chvíli nevyřadila Borussii Dortmund. A národní reprezentace už potřetí za sebou nepostoupila na mistrovství světa. Před čtyrmi roky byla nad její sily Severní Makedonie , tentokrát Bosna.
Itálie zůstala pozadu. Pokud se Německo vydá podobnou cestou, může ho potkat totéž. Překvapuje mě, že tolik obránců v Bundeslize znovu běhá za svými soupeři téměř až na toaletu. Bayern to dělá také; Vincent Kompany občas sází na osobní bránění. V Bundeslize, kde nemá konkurenci, nejsou chyby trestány. A svou hrou v ligové fázi překvapil obhájce trofeje z PSG. V tu chvíli byla Evropa ohromená.
O několik týdnů později byl však Arsenal už dobře připravený. Aby trenér dosáhl velkých cílů, potřebuje jasně definovaný styl. Kompany, Guardiolaův chráněnec, působí dojmem, jako by se pokoušel přejít od obrany založené na držení míče k osobnímu bránění. Zvládnout takovou změnu bez ztráty kontroly by bylo něčím naprosto výjimečným. Dosud se to nepodařilo žádnému trenérovi. Ani ti nejlepší se o to neodvážili pokusit.
Zbyněk je redaktorem webu Bilybalet.cz. Realu Madrid fandí 20 let, od střídání a skvělého výkonu San Ikera ve finále LM. Specializuje se na články o financích Los Blancos a Castillu. Je také otcem ligového dorostence a má tak blízko k mládežnickému fotbalu.
Zdroj: theguardian.com
