Rodrygo: Měl jsem dohodu s Barcelonou, ale pak zavolal Real Madrid
- Mužstvo
- dnes 6:23
- 0 Komentářů
- Laša
Z Madridu do srdcí fanoušků. Rodrygo Goes v otevřeném rozhovoru s Tomášem Roncerem vzpomíná na dětství, kdy nosil jako malý dres Realu, na poslední chvíli zmařený přestup do Barcelony i magické noci na Bernabéu, kdy dvěma góly v minutě zlomil Manchester City. Mluví o těžkém osobním období minulých měsíců, které ho málem zlomilo, o podpoře Carla Ancelottiho i o tom, jak se znovu nadechl k životu. A především: o touze znovu vítězit — s Realem i s Brazílií.
Je fajn tě zase vidět osobně, i když tentokrát oblékáš dres Brazílie. Po pár měsících se vracíš do nároďáku s novými nadějemi — mistrovství světa klepe na dveře a navíc tě znovu vede Ancelotti. Předpokládám, že jste spolu během té pauzy mluvili?
„Taky mě těší, že jsme spolu, Tomasi. Pro nás je letos největší výzvou právě mistrovství světa. Moc příležitostí k rozhovorům jsme neměli, protože jsem vynechal poslední srazy, ale teď jsme zase spolu — a je radost s ním pracovat.“
Vím ale, že jste spolu jako Brazilci v posledních měsících mluvili i v Madridu, ve Valdebebas. Carlo původně plánoval po odchodu z Realu ukončit trenérskou kariéru, ale jak říká v soukromí: „Brazílie je Real Madrid mezi reprezentacemi.“ Sdílel s vámi tohle nadšení?
„Ano, mluvili jsme spolu, ale vždycky jasně říkal, že dokud vede Real, jeho loajalita patří klubu. Nechtěl udělat nic, co by Realu mohlo uškodit. Když se dohodli Federace, Real i on sám, tehdy nám dal najevo, jak moc se na tu výzvu těší. Je opravdu nadšený — a my s ním.“
Carlo vyhrál v Evropě jako trenér úplně všechno, zatímco Brazílie má za sebou dekádu plnou neúspěchů a zklamání. Mnoho trenérů nedokázalo Canarinhos znovu probudit. Myslíš, že Carletto má sílu a energii vrátit Brazílii mezi světové velmoci, které hrají o všechny trofeje?
„Samozřejmě, že na to má. Cílem je znovu přitáhnout fanoušky na naši stranu. Carlo nám vždycky říkal, že během své kariéry vedl spoustu brazilských hráčů a že miluje pracovat s fotbalisty našeho typu. Jde o to, aby si brazilští fanoušci znovu užívali sledování našich zápasů. Věřím, že všechno půjde správným směrem.“
V Brazílii nosíš desítku — číslo Pelého, Neymara… Cítíš tíhu tohoto legendární dresu?
„Je to velký tlak, protože tenhle dres nosily legendy. Já teprve začínám. Vždycky jasně říkám, že ta desítka pořád patří Neymarovi. Já ji mám jen proto, že se potýká se zraněními. Ale ať už nastoupím s desítkou nebo s jakýmkoli jiným číslem, jsem připraven dát Brazílii úplně všechno.“
Buď realistou. Myslíš, že tahle Brazílie může snít o vítězství na mistrovství světa ve Spojených státech — tak jako Canarinha právě tam triumfovala v roce 1994? Nebo je potřeba jít krok za krokem a ještě si počkat?
„Jsme Brazílie a máme takovou historii, že snít můžeme vždycky. Získali jsme respekt soupeřů. Jsme pětinásobní mistři světa, i když se nám v posledních letech tolik nedařilo. Ale máme skvělé hráče, kteří působí v nejlepších klubech světa. Něco nám ještě chybí — ale ne moc. Potřebujeme, aby všichni táhli za jeden provaz a aby to na hřišti klapalo. S trenérem to půjde líp a věřím, že na mistrovství budeme v mnohem lepší formě, abychom mohli bojovat o titul.“
O ZÁJMU BARCELONY A PŘESTUPU DO REALU MADRID
Změňme téma. Pojďme si popovídat o Realu Madrid. O tvém Madridu. Vím, že doma ve španělské metropoli máš dětskou verzi dresu Realu. Bylo ti tehdy jen šest let a už jsi ho nosil. Jak to celé začalo?
„Táta mi ho přivezl z výletu, který absolvoval se svým týmem v Německu. Když se vrátil, dal mi ho — a od té chvíle jsem se začal s tím klubem ztotožňovat. V týmu tehdy hrálo hodně Brazilců, takže jsem je začal sledovat. Nejvíc ale, když přišel Cristiano. Hltal jsem každý zápas Realu jen kvůli němu. V Brazílii fandím Santosu, ale Real Madrid se mi líbil už od dětství. Byl to můj sen — jednou si tam zahrát, až se vydám do Evropy.“
Ale slyšel jsem, že jsi málem skončil v Barceloně. Vysvětli mi to…
„Než jsem podepsal smlouvu s Realem Madrid, všechno už bylo domluvené a podepsané s Barcelonou. Je to pravda. Ale táta mi řekl, že volal Real — a že se musím rozhodnout. Pro mě to bylo úplně jasné. Věděl jsem, co chci, a znal jsem svůj sen. Ani na vteřinu jsem nezaváhal. A tak jsem tady.“
Kdyby tě tehdy táta neupozornil, dnes bys byl hráčem Barcelony! To je neuvěřitelné…
„[smích] V té době jsem hrál za Santos a začínal jsem se dostávat do formy. Barcelona se o mě začala zajímat a vždycky jsem říkal, že je to velký klub, ke kterému mám obrovský respekt. Ale Real Madrid byl mým snem, takže rozhodnutí bylo jednoduché. Nemohl jsem na Real čekat donekonečna, ale když se naskytla příležitost, udělali jsme, co bylo třeba.“
Odborníci tvrdí, že jedním z tajemství moderního fotbalu je fakt, že dnes už skoro nikdo neumí pořádně driblovat. Hodně fyzické hry, hodně taktické disciplíny, ale málo soubojů jeden na jednoho. Ty se dokážeš prosadit i na malém prostoru. Pomohlo ti, že jsi jako dítě začínal s futsalem, než ses dostal na velké hřiště?
„V mé hře je to hodně vidět — futsal mě formoval. Miloval jsem hru na palubovce. Real často hraje proti týmům, které se stáhnou hluboko, s nízko postavenou obranou, a když se soupeř takhle uzavře, nejlepší řešení je dribling nebo rychlé kombinace na malém prostoru. Právě to učí futsal. Moje dovednosti vycházejí z takového typu hry proti soupeřům, kteří se soustředí kolem vlastní branky. Myslím, že v těchto situacích můžu týmu pomoct. Všichni trenéři, se kterými jsem pracoval, mě žádají, abych takhle hrál proti týmům s nízkým blokem. Dnes je to jediný způsob, jak je překonat. Hrát jen na brejky je těžké. Rád pomáhám týmu tím, co umím.“
O TOM, JAK PRORAZIL V TÝMU LOS BLANCOS
Real Madrid tě získal už v roce 2018, ale ještě rok jsi zůstal na hostování v Santosu. Do Madridu jsi dorazil jako osmnáctiletý v roce 2019 a nejdřív sis odbyl debut v Castille. Vadilo ti, že jsi začínal v rezervě?
„Právě naopak. Pamatuju si svůj první zápas ve Valdebebas za Castillu — dal jsem krásný gól. A pak mě vyloučili za oslavu! Šílené! [úsměv] Věděl jsem, že v té době by bylo těžké dostat se rovnou do áčka, takže jsem to bral jako šanci nabrat fyzickou kondici. Byl to pro mě dobrý start, pomohlo mi to poznat klub od základů, začít v akademii.“
Pak přišel tvůj debut za Real Madrid a hned v prvním ligovém zápase se ti splnil další sen. Nastoupil jsi proti Osasuně a už po 91 sekundách od příchodu na hřiště jsi dal gól… Tlak Bernabéu tě nesemlel — právě tehdy začala tvoje krásná kapitola madridismo.
„Jo, to bylo něco výjimečného. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy si mě Zidane zavolal a řekl mi, že nastoupím poprvé na Bernabéu. Nečekal jsem, že to přijde tak brzy. Snil jsem o tom celý život, ale když ten moment opravdu nastane, teprve tehdy začneš být nervózní. Pamatuju si, že mi nahrál Casemiro, dobře jsem si míč zpracoval, udělal dribling a poslal ho do sítě. Skvělé zakončení. Ideální debut.“
Zůstaňme u tvých šťastných debutů. Tvůj první zápas v Lize mistrů byl proti Galatasarayi na Bernabéu — a skončil hattrickem. Dokonalým hattrickem: pravá noha, levá noha, hlavička. Jen Raúl byl v době svého prvního hattricku mladší než ty. Právě tehdy se zrodila tvoje láska k Lize mistrů, která ti později přinesla spoustu krásných momentů…
„Přesně tak. Hned jsem cítil, že mezi mnou a těmi večery v Champions League vznikne zvláštní pouto. Ligu mistrů jsem vždycky miloval. Perfektní hattrick před našimi fanoušky — to bylo něco neuvěřitelného. Debutovat tímhle způsobem, to je sen.“
Pověz mi něco o Zidanovi. Jaké to je, mít za trenéra takovou fotbalovou legendu? Zizou patřil k největším, i když ty jsi v době jeho slávy byl ještě hodně mladý.
„Byl úplně normální člověk, ale přesto na mě dělal obrovský dojem. Díval jsem se na něj a říkal si: ‚Zidane mluví se mnou…‘ Bylo mi osmnáct, všechno bylo nové a všechno mě fascinovalo. Trvalo mi chvíli, než jsem si zvykl na myšlenku, že je to prostě můj trenér. A nic víc. Hodně se mnou mluvil, pomáhal mi — a toho času, který jsme spolu strávili, si opravdu vážím.“
O MAGICKÝCH VEČERECH LIGY MISTRŮ NA BERNABÉU
A pak přišel další velikán — zvlášť pokud jde o trenéry — Carlo Ancelotti. Pod jeho vedením jste dozráli, a nakonec přišel 14. Pohár mistrů, který bude těžké kdykoli zopakovat. Pověz mi, jak jsi prožíval ty magické noci na Bernabéu. Děly se tehdy věci téměř z jiného světa. A ty jsi v tom sehrál velkou roli…
„Ach! Pamatuju si, že jsme ve skupině prohráli na Bernabéu se Sheriffem — velmi skromným týmem z Moldavska. To v nás vyvolalo pochybnosti o naší práci, o formě… Ale pak začalo to šílenství. Klíčový byl dvojzápas s PSG. V Paříži jsme hráli špatně a prohráli 0:1 po gólu Kyliana v závěru. Byl to tvrdý úder. Ten výsledek zněl v našich hlavách jako rozsudek. Vypadalo to, že jsme venku. Cesta zpátky byla hodně napjatá. Ale během týdne se v nás začala obnovovat víra, zlepšila se atmosféra na tréninku. Drželi jsme se víry v Bernabéu… A uvěřili jsme. A přitom to byl znovu Kylian, kdo dal první gól. Ale ve druhé půli začalo šílenství — hattrick Karima.“
Ve čtvrtfinále s Chelsea jsi nás zachránil před dramatem.
„Chelsea vedla 3:0 a byla jednoznačně lepší. Upřímně — neviděl jsem šanci, že je vyřadíme. Carletto si mě v druhé půli zavolal a řekl mi, ať jdu najít zázrak. A pak mi Modrić nahrál tím svým výjimečným způsobem. Ani nevím, jak mě našel, ale povedla se mi skvělá střela — nádherný gól. Další výjimečná noc.“
A pak jsi dosáhl nebe v zápase s Guardiolovým City…
„To byl nejtěžší zápas. Nejlepší den mého života. A spousta madridistas mi dodnes píše, děkují za ty dva góly během dvou minut. Bylo to šílenství.“
Skóroval jsi těsně před 90. minutou a chyběl už jen jeden gól. A co vás nakoplo? … hlasatel! „Přesně tak. Za stavu 1:1 hlasatel oznámil šest minut nastavení — a pro nás to bylo jako gól. Bernabéu explodovalo, slavilo, jako by padla branka. To Manchester vyděsilo. V tu chvíli jsem si řekl: ‚Můžu dát ještě jeden.‘ A dal jsem ho hlavou! A pozor — mohl jsem dát ještě jeden gól před prodloužením! Ederson mi ho chytil. To by byl nejlepší hattrick v historii. Den předtím jsem tátovi řekl, že dám tři góly, vážně! Měl jsem to v hlavě. To by bylo úplné šílenství.“
Za stavu 2:1 jsi skóroval čistě hlavou, i když Marco Asensio předtím míč lehce líznul. Jak je možné, že tě to nevyvedlo z míry?
„Byl jsem tak soustředěný na to, že míč letí ke mně, že mě Marcův dotek vůbec nezmátl. Myslím si ale, že právě to jeho lehké líznutí bylo klíčové — jinak by stoper City míč odvrátil. Já měl v hlavě jen jedno: zakončit a poslat zápas do prodloužení. Tyhle situace často trénuju a góly hlavou dávám pravidelně.“
Pak přišel 14. Pohár mistrů v Paříži a následně 15. po neuvěřitelném penaltovém dramatu na Etihadu a dvou nádherných gólech Joselua proti Bayernu — ještě před finále ve Wembley. Řekni mi, co má Bernabéu v těch magických večerech Ligy mistrů, co jiné stadiony nemají? U nás se říká, že se tam otevře blázinec, který už nikdo nezastaví.
„Pořád se sám sebe ptám, co to vlastně je — a neumím na to odpovědět. Nedá se to vysvětlit. To může cítit jen ten, kdo je přímo uprostřed toho dění: my jako hráči a fanoušci. Neexistují slova, která by vystihla, co se na Bernabéu v takových večerech odehrává. Říkáme si: ‚Budeme bojovat až do konce, dokud rozhodčí nezapíská. Nic není nemožné.‘ Vždycky věříme, že dokážeme otočit výsledek. V tom je ten klíč. A pak se dějí magické věci, které se stávají jen na Bernabéu.“
Nezáříš jen v Evropě. Ve finále Copa del Rey na stadionu La Cartuja v roce 2023 jsi byl hrdinou díky dvěma rozhodujícím gólům proti Osasuně. To bylo definitivní potvrzení tvé pozice v týmu po několika letech.
„Tu noc jsem se cítil důležitý. Když vidíš, že tvé dva góly přinesou týmu trofej, je to nádherný pocit.“
O ŠPATNÉM OBDOBÍ
A pak přišla poslední sezóna. Po kouzelném roce s pěti trofejemi to byl rok, na který byste nejraději zapomněli. Zranění, vyřazení s Arsenalem, debakly od Barcelony… Špatná bilance. Do března ses držel dobře, dal jsi krásný gól Atléticu na Bernabéu v Lize mistrů. Ale od té chvíle přišel citelný pokles formy, jako bys přestal být sám sebou. Někdy zapomínáme, že za fotbalistou stojí člověk. Nevypadal jsi dobře. Pamatuju si tvou první půli ve finále Copa del Rey proti Barceloně v Seville. Říkal jsem si: „Co se děje s Rodrym?“ To jsi nebyl ty. Co se tehdy dělo — v období, které je naštěstí už za tebou?
„Pravda je, že jsem procházel velmi těžkým osobním obdobím. Dlouho jsem s nikým nemluvil. Nikdo nevěděl, co se děje. Bylo to opravdu náročné. Necítil jsem se dobře — ani fyzicky, ani psychicky. Stálo mě to hodně sil. Nejprve Bůh, pak moje rodina… a trenér Ancelotti mi pomohli se z toho dostat. Carlo mi opravdu hodně pomohl. Každý den viděl, že nejsem v pohodě, že nejsem připravený hrát, že nemůžu týmu pomoct. Ale nebyl čas se úplně zastavit, protože jsme hráli každé tři dny — a tehdy si nemůžeš dovolit pauzu na řešení problémů. On viděl, že jsem člověk, že opravdu něco prožívám. Pochopil, v jaké jsem situaci. Řekl mi: ‚Zůstaň v klidu, teď nejsi připravený hrát.‘ Děkoval jsem mu a prosil, ať mě nechá nastoupit. Ale on věděl, že nejdřív je potřeba postarat se o člověka — až pak o hráče. Nejdůležitější bylo, aby bylo všechno v pořádku v hlavě. Bylo to velmi těžké období mého života, ale teď jsem to překonal, je to za mnou. Vždycky, když můžu, děkuju Carlettovi, jeho synovi Davidemu a celému realizačnímu týmu. Všichni mi pomohli — samozřejmě i moje rodina. Teď cítím jen radost, jsem šťastný a maximálně motivovaný, abych měl skvělou sezónu.“
To tě posunulo dál. V životě — i když jsi pořád mladý — je důležité přijmout, že někdy musíš projít bolestí, abys dokázal ocenit chvíle, kdy se všechno daří. Z tvého úsměvu je vidět, že se teď cítíš svobodně a chceš si znovu naplno užívat fotbal.
„Je pravda, že teď jsem úplně jiný člověk. Vycházím na hřiště s jiným nastavením, s novou nadějí a větší vyzrálostí. Cítím se skvěle a jsem si jistý, že tahle sezóna bude lepší pro všechny — pro tým i pro mě.“
Pojďme si popovídat o tom, co se dělo v létě. Mnozí byli přesvědčeni, že odejdeš. Fanoušci se ptali, do jakého klubu zamíříš. Ale ty jsi nikdy neotevřel dveře k odchodu. Chtěl jsi zůstat. A zůstal jsi. Máš smlouvu do roku 2028…
„Každé léto je to u mě stejné. Že odejdu, že mám nabídky z toho či onoho klubu. Kdybych bral vážně všechno, co se píše, byl bych každý týden v jiném týmu. Jasně, nabídky jsou vždycky — nebudu lhát. Ale vždycky jsem klubu jasně řekl, že tu chci dál vítězit, ještě víc než dosud. Dvě Ligy mistrů v mém věku jsou hodně, ale teď chci další trofeje v tomhle dresu. Vždycky jsem říkal: ‚Dokud mě Real chce, budu tady.‘ Až jednou Real řekne: ‚Rodry, hledej si klub,‘ odpovím: ‚Dobře.‘ Ale to se nestalo. Klub mi vždycky dával najevo, že se mnou počítá. A když jsem měl problém, stál při mně. Lidé spekulovali, protože jsem mlčel. Ale já věděl, že tuhle sezónu odehraju v Realu a že se soustředím na to, abych ukázal svou nejlepší verzi. Nijak mě to nerozčilovalo. Byl jsem v klidu — a tady mě máte… jako vždycky. Už je to moje sedmá sezóna.“
O SOUČASNOSTI
Teď je ti 24 let. Víš, kdo přišel do Realu právě v tomhle věku a pak si vybudoval nezapomenutelnou kariéru? Cristiano Ronaldo.
„Jasně, to je ideální věk na další rozvoj. Někdy bereme jako samozřejmost věci, které vůbec samozřejmé nejsou. V Realu jsem už vyhrál 13 trofejí, i když jsem pořád mladý. Získal jsem všechna možná ocenění. V Realu je obrovský tlak — musíš neustále vítězit. A to mám rád, protože tě to nutí růst a nezastavit se. Díky tomu myslíš jen na to, jak se zlepšovat. Ale to, čeho jsme dosáhli za ty roky, není normální. Tohle je Real. Musíme znovu vítězit.“
Je vidět, že se usmíváš, i když zatím máš jen dva starty v základní sestavě. Ale naplno využíváš minuty, které ti dává Xabi Alonso. Bylo to vidět třeba v Kazachstánu, kde jsi odehrál skvělých dvacet minut. Ale hraješ výhradně na své přirozené straně — tedy na levé. Jak jsi přesvědčil trenéra, aby tě nasazoval tam, kde nejlépe rozvíjíš svůj talent a hru?
„Když trenér přišel, zavolal mi, aby si popovídal, a řekl: ‚Vím, že rád hraješ vlevo, ale budu tě potřebovat i na jiných pozicích.‘ Odpověděl jsem: ‚Dobře, trenére, jsem připravený pomáhat týmu.‘ Všichni vědí, že preferuju levou stranu a že tam jsem mnohem silnější, ale vždycky jsem k dispozici týmu — ať už napravo, nebo jako devítka. Přesně to jsem mu řekl. Pravda je, že teď mě staví výhradně vlevo a líbí se mi, kolik minut dostávám. Daří se mi, i když samozřejmě chci hrát víc. Jsem v procesu růstu a každým dnem je to lepší. Cítím se šťastný. S každým zápasem se zlepšuju.“
Nejlepší na tom je, že jdeš na hřiště s chutí, bez špatné nálady.
„Je důležité respektovat rozhodnutí trenéra. Když nastoupíš od první minuty, musíš ze sebe vydat 100 %, ale když jdeš na hřiště z lavičky, je to stejné. Tak to vnímám. Když hraju dvacet minut, dávám do toho všechno. Má to dobrý vliv na můj obraz i na tým. Snažím se využít každou minutu, kterou strávím v tomhle dresu.“
Teď se soustředíš na dva zápasy s Brazílií — proti Jižní Koreji a Japonsku. Ale nedá se zapomenout, že po reprezentační pauze nás čeká El Clásico na Bernabéu. Loni jsme od Barcelony schytali čtyři tvrdé porážky. Bude odveta za ty zápasy? Fanoušci se bojí, protože proti velkým soupeřům se tým už dlouho neukázal v nejlepší formě.
„Na minulou sezónu je lepší zapomenout. Víme, že jsme nebyli na správné úrovni, zvlášť v každém El Clásicu. Necítili jsme se proti nim komfortně. Je pravda, že rok předtím to bylo naopak — vyhráli jsme čtyři Clásica. Ale musíme uznat, že teď jsou oni lepší, mají silnější tým a větší sebevědomí. My ale taky máme skvělý tým. Bude to těžký zápas, ale hrajeme na Bernabéu, před našimi fanoušky, a musíme ukázat, kdo jsme. Musíme všechno dobře naplánovat a udělat maximum, abychom je porazili. Budeme doma.“
Dokážeš si představit, že 26. října dáš gól Barceloně?
„Když někdo podepíše smlouvu s Realem, hned si představuje, že vyhraje Ligu mistrů a dá rozhodující gól proti Barceloně. Tak snad se to splní.“
Shodneme se, že to, co se stalo v derby na Metropolitanu, se nesmí opakovat.
„Všichni se na tom shodneme. To se nesmí opakovat — a určitě se to nestane znovu. Byl to hrozný den pro nás všechny, ale už se to nebude opakovat. Prohráli jsme 2:5, nejsem hloupý, nemáme k tomu co říct.“
Teď máte v týmu něco jako atomovou bombu v kopačkách — Mbappého. Teď už je to ten ničivý Kylian, který vyhrál mistrovství světa s Francií. Začíná připomínat Cristiana. Je opravdu tak dobrý, jak se říká?
„Ano, je to pravda. Na hřišti si skvěle rozumíme a je opravdu výjimečný. Moc rád s ním hraju. Má neuvěřitelnou rychlost. Každým dnem je ještě rychlejší a přesnější v zakončení. Je to fotbalový fenomén. Je radost mít ho v našem týmu.“
On sní — kromě Ligy mistrů, kterou ty už máš dvakrát a můžeš mu vysvětlit, jak se vyhrává — o Zlatém míči. Může ho získat v roce 2026?
„Samozřejmě, že může — pokud bude hrát takhle a dá tolik gólů. Důležité by měly být i týmové trofeje. Je potřeba chápat kritéria, protože někdy se berou v potaz, a jindy ne.“
Loni si ho zasloužil Vini, letos ho získa Dembélé. Není úplně jasné, která kritéria vlastně rozhodují.
„Těžko se o té ceně mluví a upřímně — moc rád o ní nediskutuju. Pokud jde o to, kdo měl nejlepší sezónu, tak letos to bylo spravedlivé. I já bych hlasoval pro Dembélého.“
Pověz mi něco o svém „otci“. A nemyslím Erika, který je mimochodem skvělý táta. Mám na mysli Luku Modriće, kterého jsi tak nazýval z úcty a kvůli poutu, které jste si vytvořili na hřišti i mimo něj. Dnes má 40 let a slaví úspěchy v Miláně.
„Je neuvěřitelné, jakou má Luka mentalitu. Ty roky po jeho boku pro mě byly výjimečné — mohl jsem se od něj učit a užívat si hru vedle hráče jeho formátu. Vždycky jsem ho rád sledoval, ale když jsem s ním sdílel šatnu, udělal na mě ještě větší dojem. Je opravdu skvělý. Dělá všechno správně. Má 40 let a pořád hraje na špičkové úrovni — to je opravdu obdivuhodné.“
Končíme, příteli. Je ti 24 let a určitě máš v hlavě nové sny a výzvy. Co očekáváš od roku 2026?
„Chci znovu všechno vyhrát s Realem. Další triumf v Lize mistrů by byl fantastický. A samozřejmě sním o tom, že s Brazílií vyhrajeme mistrovství světa.“
Hodně štěstí a ať ti fotbal znovu přináší radost, pane.
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: AS
