Modrić, část 1: Byl jsem přesvědčený, že kariéru zakončím v Realu Madrid
- Bývalí hráči Realu
- dnes 15:02
- 0 Komentářů
- Laša
Záložník AC Milán poskytl obsáhlý rozhovor italskému deníku Corriere della Sera. V něm se vrací ke svým letům v Realu Madrid, k válečnému dětství v Jugoslávii, k trenérům, kteří ho formovali, a dotýká se i velmi osobních témat. Přinášíme první část přeloženého rozhovoru, který vedli Aldo Cazzullo a Carlos Passerini.
Luko, je pravda, že jsi v dětství fandil AC Milán?
„Ano, je to tak. Fandil jsem Milánu kvůli svému hrdinovi z dětství — Zvonimiru Bobanovi, kapitánovi chorvatské reprezentace, která byla na mistrovství světa 1998 ve Francii jen krůček od finále.“
Chorvatsko tehdy zažilo velkou nespravedlnost: v semifinále Thuram vyrovnal po jasném faulu.
„Pro nás to i tak bylo něco neuvěřitelného. Malá země, která se teprve vzpamatovávala z ničivé války, se dokázala postavit celému světu. Byli jsme nesmírně hrdí. Nebylo mi ještě ani třináct a táta mi tehdy koupil teplákovou soupravu Milána.“
A dnes trénuješ v tréninkovém centru AC Milán.
„Život umí překvapit. Dějí se věci, které by tě nikdy nenapadly. Byl jsem přesvědčený, že kariéru zakončím v Realu Madrid, ale nakonec… Každopádně jsem vždycky říkal: kdybych měl někdy hrát jinde, byl by to Milán. Jsem tady, abych vyhrával.“
Může AC Milán vyhrát titul?
„V Miláně musíte vždycky hrát s jediným cílem — vyhrát. Jen vyhrát.“
Už v této sezoně?
„Je to možné, ale čeká nás dlouhá cesta. Ve fotbale musíš myslet zápas od zápasu. Když začneš plánovat měsíce dopředu, ztratíš se v tom.“
Jaké je tajemství tvé sportovní dlouhověkosti?
„Láska. Láska k fotbalu, přemýšlení o fotbale, život pro fotbal. Fotbal je — hned po rodině — to nejdůležitější, co mám. Tajemstvím je vášeň. Strava a trénink jsou až na druhém místě. Aby ses udržel dlouho na vrcholu, potřebuješ srdce. Jsem stejně šťastný na tréninku jako tehdy, když jsem hrával jako dítě.“
Jsi jedním z nejlepších fotbalistů světa, ale působíš jako úplně normální člověk.
„To sedí. Miluju normálnost. Normální rodinu, normální život, ty malé věci. Necítím se výjimečný. Nikdy v životě jsem si ani na vteřinu nepomyslel, že jsem lepší než kdokoli jiný. Kdybych nebyl fotbalistou, chtěl bych být číšníkem.“
Číšníkem?
„Byl jsem v tom docela dobrý a bavilo mě to. Studoval jsem na hotelové škole v Boriku. V prvním ročníku jsme měli praxi v restauraci Marina v Zadaru, kde se pořádaly svatby. Byl jsem dobrý v servírování drinků — a na chorvatských svatbách se pije hodně. Jediné, co jsem neměl rád, bylo mytí nádobí.“
Ale tvůj životní příběh rozhodně není obyčejný.
„Nebyl jednoduchý, ale moji rodiče, Stipe a Radojka, mi vštípili důležité hodnoty: respekt ke všem a pokoru. Táta pracoval jako dělník, máma byla švadlena. Pokora pomáhá — na hřišti i v životě. Velmi důležitý pro mě byl také strýc Željko. On a můj táta jsou jednovaječná dvojčata, vyrůstali v naprosté symbióze, volají si desetkrát denně, a protože strýc nemá děti, máme mezi sebou zvláštní pouto.“
Důležitý pro tebe byl i dědeček Luka.
„S hrdostí nosím jeho jméno. Jako dítě jsem nechodil do školky — pořád jsem plakal, tak mě vzali k němu do ‚horního domu‘ na úpatí Velebitu v Dalmácii. Byl to domek výhybkáře, o to se dědeček staral. Od ‚dolního domu‘, kde bydleli moji rodiče, to bylo půl hodiny cesty. Dědeček mě naučil odhrnovat sníh, skládat seno a vyhánět stádo na pastvu. Vyrůstal jsem mezi zvířaty; rád jsem tahal kozy za ocasy; myslím, že právě tam jsem se naučil hrát fotbal — mezi ovcemi a kameny.“
Tvého dědečka zavraždili srbští četnici.
„Nerad o tom mluvím. Otevíráte tím znovu strašlivou ránu.“
Omlouvám se.
(Po chvíli ticha) „Byl prosinec 1991, bylo mi šest let. Jednoho večera se dědeček nevrátil domů. Vyrazili ho hledat. Našli ho zastřeleného u krajnice. Bylo mu šestašedesát. Nikomu nikdy neublížil. Pamatuju si pohřeb. Táta mě vzal k rakvi a řekl mi, abych dal dědečkovi pusu. Dodnes si kladu otázku: jak může někdo zabít dobrého, spravedlivého člověka? Proč?“
Proč ho zabili?
„Protože byla válka. Můj otec se přihlásil jako dobrovolník. Museli jsme ze dne na den opustit úplně všechno. Přátele, blízké, majetek. Nejprve jsme našli útočiště v Makarské, v uprchlickém sirotčinci. Pak v Zadaru.“
Hotel Kolovare — začátek nového života.
„Dostali jsme pokoj v přízemí: táta, když byl doma, máma, moje sestra Jasmina a já jsme spali na jedné posteli. Venku, na hotelovém parkovišti, jsme hráli fotbal od rána do večera. Běhal jsem v teplákové soupravě Milána a snil o tom, že jednou budu fotbalistou. Dokonce i moje boty byly italské značky.“
Pamatuješ si je?
„Byly černé a zelené, příliš velké na moje nohy. Nejkrásnější boty v mém životě.“
Jaký byl tehdejší život?
„Řeknu vám pravdu: nebýt granátů, které padaly často a nutily nás při každém poplachu utíkat do podzemních krytů, mohl bych říct, že to bylo normální dětství. Nebo spíš znormalizované — v tom smyslu, že fotbal nám pomáhal žít tak, jak by děti v tom věku žít měly. Byli jsme děti, ale hráli jsme i s dospělými: tam jsem pochopil, že na hřišti ti nikdo nic nedá zadarmo. Ty roky mě formovaly jako člověka.“
Dnes války neskončily.
„Je to šílenství. Nechápal jsem ty tehdejší a nechápu ani ty dnešní. Život je nádherný. Válka všechno ničí — bezdůvodně.“
Chorvatsko má necelé čtyři miliony obyvatel. Přesto patří ke sportovním velmocím, zejména ve fotbale. V Rusku 2018 i v Kataru 2022 Italové vůbec nebyli, zatímco vy jste skončili druzí a třetí. Jaké je tajemství?
„Mentalita. Schopnost snášet bolest, nikdy se nevzdáváme. Naučili nás, že pokud chceš něco dosáhnout, musíš bojovat. A pak to musíš umět bránit. Talent je důležitý, ale nestačí. Myslím, že válečná zkušenost ovlivnila celé moje pokolení.“
Na druhé straně — italský fotbal je v obrovských problémech. Je to otázka mentality?
„Možná ano. Ale doufám, že vás znovu uvidím na mistrovství světa. Vyrůstal jsem na legendách italského fotbalu.“
Mnozí tě přirovnávají k Pirlovi.
„Děkuju jim, takové srovnání je pro mě poctou. Pirlo je o šest let starší a prošlapal mi cestu. Ale mým idolem — vedle Bobana — byl Francesco Totti. V Serii A jste měli úžasné fotbalisty. Díval jsem se na ně a říkal si: takový fotbal chci hrát.“
Postoupí Itálie na mistrovství světa 2026?
„Nebude to jednoduché. Baráž jsou dva zápasy — nejdřív proti Severnímu Irsku a pak, pokud Italové vyhrají, proti Walesu nebo Bosně. Věřím ale, že se kvalifikujete.“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: Corriere dello Sport
