Figo, část 2: Kdybych mohl znovu odehrát jeden zápas, bylo by to finále Ligy mistrů v Glasgow
- Bývalí hráči Realu
- včera 7:30
- 0 Komentářů
- Laša
Iker Casillas už několik měsíců na svém kanálu YouTube vede pořad s názvem Bajo los Palos (Mezi tyčemi). Před časem byl hostem bývalého kapitána Realu Madrid Luís Figo. Níže přinášíme druhou část rozhovoru s Portugalcem.
Jakým směrem se chceš teď ubírat, když už jsi před nějakou dobou ukončil fotbalovou kariéru? Jakou cestou chceš jít?
„No, teď ve fotbale… Jak víš, jsem v UEFA. Vždycky jsem měl jasno v tom, že nechci být závislý na… Že až ukončím kariéru, nechci projít tím typickým přechodovým obdobím mezi hráčem a trenérem, hráčem a sportovním ředitelem nebo něčím podobným. Chci mít víc možností, víc cest, abych si mohl vybírat. A protože jsem to nikdy neměl rád, nebo jsem z toho byl prostě unavený, vyhořelý — nazvi to, jak chceš — když jsem skončil s profesionálním fotbalem, nechtěl jsem do toho znovu vstupovat jako trenér. A protože mě víc baví ta administrativní, manažerská část fotbalu, právě tomu se chci věnovat. A tomu se věnuji teď a chci se tomu věnovat i v blízké budoucnosti.“
Trochu změním téma, ale vždycky se objeví jedna otázka. Když se vrátíme trochu k tvým začátkům… Ne, to vlastně nebyly začátky, ale celé to období přestupu z Barçy do Realu Madrid. Mohli jsme to vidět ve tvém dokumentu, který se mi opravdu líbil. Chtěl bych se tě zeptat, jak ses cítil v těch prvních dnech, v těch prvních týdnech, kdy…
„Kdy?“
Kdy ses měl přestěhovat do Madridu.
„Aha, do Madridu.“
Když docházelo ke všem těm změnám, jak ses cítil jako člověk? Protože odchod z Barcelony znamenal změnu domova, změnu situace, změnu přátel, změnu lidí, bylo potřeba přesunout celou rodinu… Jak ses v tom cítil a jak jsi zvládal ty první týdny?
„No, v prvních týdnech jsem se hodně opíral o lidi, které jsem už dříve znal. Nejvíc o Fernanda, o Raúla, o tebe…“
Ne, na mě až tak ne. Já byl tehdy ještě mladý. (smích)
„Na tebe spíš v tom smyslu, že jsem tě znal. Víš, potkávali jsme se na reprezentačních zápasech… My jsme proti sobě v reprezentaci nikdy nehráli, že? Ty jsi byl opravdu mladý.“
Začal jsem opravdu brzy, ano.
„Ale ano, byli tam lidé, které jsem znal nejlépe – Fernando, Raúl… Po sportovní stránce to bylo jednodušší. Jenže já přišel i v období, které bylo pro klub celkově složité… Možná ne složité, ale přechodné. Měnilo se vedení, v klubových strukturách se vyměnila spousta lidí. Všechno bylo takové nejisté. Přicházel jsem z klubu, kde jsem znal úplně všechny a kde byla struktura stabilní. A tady jsem neměl nikoho, kdo by mě třeba jen odvezl na trénink.“
„Pamatuju si, že člověk, který mi hledal hotel, kde jsem měl na začátku bydlet, byl Pirri. A právě Pirri mě vozil na tréninky a zase zpátky do hotelu.“
„Takže všechny ty okolnosti – přijdeš jako nový hráč, musíš se adaptovat na úplně jinou realitu, a do toho vše, co provázelo samotný přestup… Nebylo to jednoduché. Neměl jsem dům, dlouho jsem žádný nemohl najít, tři měsíce jsem bydlel v hotelu.“
„Ale myslím, že pokud jde o adaptaci jako celek, snažil jsem se soustředit na svou práci. Nebylo to snadné, ale krok za krokem se všechno začalo skládat dohromady.“
Když sem přijdeš ve své první sezóně v Realu Madrid a v rozpisu vidíš, že v říjnu musíš zpátky na Camp Nou – co ti proběhne hlavou? Řekneš si: ještě pár měsíců času (smích Figa), uvidíme, jak mě přijmou, uvidíme, jak to bude vypadat… nebo jsi o tom vůbec nepřemýšlel a bral to tak, že co má být, to bude?
„Jsem člověk, kterému – díky Bohu – tlak vždycky pomáhal. Udržoval mě v chodu a soustředěného na to, co mám dělat. Jasně, věděl jsem, že se tam budu muset vrátit, a věděl jsem i to, jak mě přijmou. Při té mediální bouři bylo naprosto jasné, co se tam stane. Je jednodušší, když víš, že tě čeká nepřátelské prostředí, než když hraješ doma a pískají na tebe vlastní fanoušci. To je mnohem horší. Když tam jedeš, víš, že tě budou chtít ‚zabít‘ a budou tě častovat tím nejhorším. Nemyslím, že by mě to nějak zvlášť znepokojovalo, ale bylo jasné, že to přijde.“
Využiju toho, že jsme u tohoto tématu, a chtěl bych ti pustit otázku, kterou nahrál můj host z předchozího dílu. Uvidíme, jestli budeš mít chuť a radost na ni odpovědět. (bere tablet a otáčí ho směrem k Figovi)
„Kdo to je? Ach, Gerard.“
Gerard Piqué: Byl jsi někdy v nějakém období svého života culé?
„Ano, samozřejmě. Myslím, že… Byl strašně vážný, že?“
Tak, on je vždycky vážný. Vždycky je vážný.
„Vždycky je vážný, ale když pokládal tu otázku, vypadal, jako by šel na mši.“ (smích Casillase) „Ano, samozřejmě. Myslím, že když jsem přišel do Barcelony, hodně jsem se s klubem ztotožnil – s herní filozofií, s lidmi. Takže si myslím, že když jsem byl v Barceloně, dal jsem do toho úplně všechno, abych pomohl klubu růst a samozřejmě vyhrávat. Je tedy logické, že jsem se cítil jako jeden z nich. A možná právě proto… možná právě proto, když do toho dáš všechno a máš pocit, že to není doceněné, naštve tě to mnohem víc.“
„Ale moje odpověď zní: ano. Maximálně jsem se s klubem identifikoval a je logické, že jsem tam prožil fantastické roky. A vždycky jsem to říkal. Nikdy se nebudu zříkat své minulosti, protože taková prostě byla. Hodně jsem se naučil, vyrostl jsem, dospěl, vyhrával tituly, získal prestiž a další věci, které s fotbalem přímo nesouvisí, ale dodnes patří k nejdůležitějším v mém životě.“
Doufám, že teď bude mít Piqué jasno a že si z toho něco odnese, až ten podcast uvidí.
„Jiná věc je, jestli tomu uvěří, že?“
Ano, to je jiný příběh, to je jasné.
„To už není na mně.“
Začal jsi mluvit o trofejích a něco mě napadlo. Jak všichni vědí – a pokud někdo neví, tak to hned řeknu – máme tady držitele Zlatého míče. Chtěl bych se tě zeptat jako jeho držitele a člena toho uzavřeného klubu vítězů této ceny… Mám na tebe dvě otázky. První: co si myslíš o Zlatém míči za rok 2024? Byla velká polemika mezi Viníciusem a Rodrim…
„Myslím, že je to jednoduché: ten, kdo vyhraje, je vždycky šťastný, a ten, kdo nevyhraje, je vždycky zklamaný. Když jsi nominovaný, přemýšlíš o tom, že bys mohl vyhrát, a když to nakonec nevyjde, je to zklamání. Mně se to stalo v několika letech, kdy jsem nevyhrál. Myslel jsem si, že bych mohl, ale dopadlo to jinak. Myslím, že ten, kdo vyhraje, si to zaslouží. A jestli jeden udělal víc než druhý? To už záleží na těch, kteří hlasují, a na tom, jak to vidí.“
„Pokud se ptáš mě, tak podle mě samotné vítězství na EURO je dostatečný argument. A to, co předváděl v posledních letech, si ocenění zaslouží. Ale Vinícius… ten si to zasloužil taky.“
To byla moje druhá otázka, kterou jsem ti chtěl položit.
„Vinícius vyhrál Ligu mistrů, měl výjimečnou sezónu, a tak to prostě je. Ale často se objeví i jiný pohled: ‚Dobře, dáme tu cenu nejen za jeden konkrétní rok, ale za to, co ten hráč předváděl v posledních letech.‘ A proto je to těžké. Nevím. Nehlasoval jsem, takže neznám přesná kritéria.“
To měla být moje druhá otázka. Kdybys byl dnes kapitánem portugalské reprezentace, pro koho bys hlasoval?
„Pro Rodriga bych hlasoval rok předtím, protože tehdy vyhrál Ligu mistrů s Manchesterem City.“
Rodriga, tedy Rodriho, ano?
„Rodriho, Rodriho. A je možné, že v dalším roce právě pro Viníciuse. Ale nevím…“
Chtěl bych se tě zeptat, když už odcházíme od tématu klubů — vaše portugalská reprezentace mě vždycky fascinovala. Podle mě jste měli skvělý tým: Rui Costa, Figo, Conceição, Nuno Gomes…
„João Pinto.“
João Pinto, Vítor Baía… Nemáš takový pocit hořkosti, že se vám nepodařilo dosáhnout víc? Zvlášť na EURO 2000, kdy byl odpískán ten pokutový kop, ze kterého Zidane dal zlatý gól, nebo ve finále EURO 2004 v Portugalsku.
„Ano, ale dnes, s odstupem, se na to dívám z té pozitivní stránky. Je jasné, že bych strašně rád té generaci přinesl nějaký titul, ale myslím, že fotbal ti někdy bere, ale nakonec ti i vrací.“
„Když se podívám na celou svou reprezentační kariéru — a to bylo od mládežnických kategorií vlastně celé moje fotbalové dětství — pamatuju si, že když jsem přišel do áčka, Portugalsko tehdy vůbec nemělo ambice vyhrávat EURO nebo mistrovství světa. V té době jsme ani pravidelně nejezdili na ty největší turnaje.“
„Proto jsme tehdy trpěli a jezdili do zahraničí, abychom zjistili, jestli jsme schopní dosáhnout něčeho velkého. A myslím, že od chvíle, kdy se začali objevovat hráči, kteří odcházeli do zahraničí a získávali mezinárodní zkušenosti, začala transformace. To nám umožnilo vybudovat respekt, vytvořit určitý obraz, určitý směr reprezentace — a to všechno přetrvalo dodnes.“
„Takže je logické, že jsem chtěl nějaký titul, sakra, a myslím, že jsme si ho zasloužili. Ale ve fotbale vyhrává jen málo reprezentací. Když se podíváš na historii EURO, jsou tam týmy, které mají víc titulů než ostatní — Francie, Španělsko, Německo… Vyhrát není jednoduché.“
„Myslím, že my jsme tu šanci měli, ale nevyšlo to — ani v roce 2000, ani v roce 2004. Ale takový je fotbal. Nevyhráli jsme, a o pár let později jsme měli to štěstí a radost, že Portugalsko konečně trofej získalo. Všechno, co se budovalo předtím, přineslo ovoce. Bohužel ne naší generaci, ale nakonec jsme se toho dočkali.“
Jak vnímáš portugalský fotbal? Jak vidíš portugalskou ligu, soutěže a celý ten ekosystém?
„Portugalské soutěže nemohou konkurovat španělským — kvůli televizním právům, kvůli penězům, které se objevují ve Španělsku nebo v Anglii. Ale zároveň vidím ligu, která produkuje obrovské množství talentů. Je to soutěž, která ti umožní růst jako hráči, kde se můžeš ukázat, když ještě nejsi v Evropě příliš známý, nebo když přicházíš z jiných zemí.“
„Je to liga, která neustále exportuje hráče, protože kluby si je samy vychovávají — je to logické, protože finančně nemohou soupeřit s největšími kluby na světě. Proto musí sázet na akademie a na výchovu mladých.“
Mám na tebe takovou otázku — máš nějakou historku, kterou bys teď mohl vyprávět? Stalo se ti něco… nevím… na ulici, v autě, při odjezdu ze sportovního centra? Pamatuju si jednu situaci s Ivánem Zamoranem, když mu někdo skočil před kapotu.
„Měl jsem jednu situaci v Madridu. Jel jsem autem… Velmi často… Nebudu říkat značku, to není důležité.“
Jestli chceš, můžeš ji říct.
„Ne, ne, ne. Stalo se mi, že jsem zaparkoval auto před restaurací a když jsem se vracel, strčil jsem klíčky do zapalování — a nic. Nemohl jsem nastartovat. Úplně se mi vybila baterie.“
Opotřebovala se?
„Nevím, asi ne. Spíš šlo o to, že jsem to auto používal jen zřídka. Nechtělo nastartovat. Neměl jsem kabely ani nic podobného. Takže jsem musel poprosit o pomoc někoho, kdo zrovna večeřel v té restauraci. Naštěstí měl startovací kabely a podařilo se nám auto nastartovat.“
Zajímavé… Na neštěstí pro všechny se dostáváme k posledním otázkám, jsme na konci našeho rozhovoru. Mluvili jsme trochu o nostalgii, takže mám otázku s tím spojenou — kdybys mohl znovu odehrát nějaký zápas, který by sis vybral? Nevím, třeba…
„Finále Ligy mistrů.“
To z Glasgow?
„Ano, protože tehdy jsem byl úplně vyřízený, hrál jsem napůl zraněný.“
Co se tehdy dělo?
„Měl jsem problémy s kotníkem. Zranil jsem se ještě před finále Copa del Rey, které jsme tady na Bernabéu prohráli, pamatuješ? Půl sezony jsem byl rozbitý, protože jsem musel hrát s bolestí, na injekcích a prášcích proti bolesti. Pak přišlo finále Ligy mistrů a ve stejném roce i mistrovství světa v Koreji a Japonsku. Takže možná šlo o volbu: buď Liga mistrů, nebo být stoprocentně připravený na mistrovství světa.“
Počkej, tím jsi mě teď navedl na další otázku, protože my jsme tam tehdy taky byli a ten zápas jsme viděli. Řekněme tomu „krádež na Portugalsku“ na tom mistrovství. (úsměv) Co jsi v tu chvíli chtěl udělat, co jsi cítil?
„Co cítíš… Pocit nespravedlnosti.“
Bezradnost.
„Bezradnost. Nevím, sakra, cítíš se okradený.“ (oba se smějí)
Ano, ano. Pamatuju si, že nejdřív jste byli vy. Pak Itálie. A pak my.
„Víš, často říkám, že některé situace na hřišti vidíš v emocích, reaguješ impulzivně, a pak se na to podíváš s odstupem a říkáš si: ‚Do háje, co to dělám? Jaký obraz o sobě vytvářím?‘ Nedávno jsem připravoval něco pro UEFA, pro rozhodčí… Nebyl to podcast, spíš takový rozhovor s Rosettim a Cambiassem. A oni mi pustili záznam, jak protestuju u rozhodčího. A já si říkal: ‚Sakra, to je ostuda.‘“
„Dnes je to trochu jiné, protože se hodně změnilo, pokud jde o ochranu rozhodčích. Zavedli jsme pravidlo, že s rozhodčím může mluvit jen kapitán. To pomáhá nejen samotným arbitrům, ale i celkovému obrazu, který ukazuješ fanouškům. Protože když máš pocit nespravedlnosti nebo si myslíš, že rozhodčí píská proti tobě, reaguješ určitým způsobem… A pak se na to podíváš a řekneš si: ‚Kámo, tohle jsi dělat neměl.‘“
No a jaké to bylo?
„To je už konec?“
Ne, ne, ještě můžeme mluvit. Nechtěl bych, aby ses nudil. Ale chtěl bych vědět, jaké to bylo, líbilo se ti?
„Bylo to dobré, ano. Jsem klidný.“
Jo?
„S tebou jsem klidný.“
Víš, možná prostě nebyly otázky na nějaké divné věci…
„Ale když chci, umím být politicky korektní.“
Jak myslíš… Které výroky z tohohle rozhovoru lidi vytáhnou? Jaký bude titulek?
„Co si lidi vyberou, jo? Ach, lidi. Lidi obecně rádi vidí, když jsi naštvaný. (smích Casillase) Žijí z neštěstí druhých. Ale tak by to být nemělo, že?“
Ano, trochu tím zakrývají své vlastní problémy, dívají se jinam a když je na tom někdo hůř, tím líp.
„Ne, jde také o to, že si lidé vytvářejí nějaký názor na tebe na základě toho, co vidí během pěti nebo deseti minut.“
Luísi, chtěl bych ti poděkovat, že ses objevil v tomhle podcastu, že ses zúčastnil tohohle rozhovoru.
„Rádo se stalo. Víš, že kdybys cokoli potřeboval, jsem ti vždycky k dispozici.“
Dobře jsme se bavili a moc se mi líbilo to, co jsi říkal. Děkuju, doufám, že se ti to líbilo a že lidé budou mít podobné pocity po tomhle malém rozhovoru, po tom našem společném setkání.
„Děkuju, příteli.“
Děkuju a mám pro tebe malý dárek. Doufám, že se ti bude líbit a že si ho necháš. (předává krabici s rukavicemi)
„Hezké. Podepíšeš mi je, že?“
Jasně, podepíšu. Asi jsi nikdy neměl moje rukavice.
„Tyhle jsou oficiální?“
Ano, samozřejmě. Na památku.
„Půjdou do mého muzea.“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: realmadryt.pl
