Figo, část 1: Pořád jsem napadán za to samé. Kritika mé osoby už by mohla být kreativnější
- Bývalí hráči Realu
- dnes 10:19
- 0 Komentářů
- Laša
Iker Casillas už několik měsíců na svém kanálu YouTube vede sérii pořadů s názvem Bajo los Palos (Mezi tyčemi). Před časem byl hostem bývalého kapitána Realu Madrid Luís Figo. Níže přinášíme první část rozhovoru s Portugalcem.
Vítejte u nového dílu podcastu Bajo los Palos. Dnes tu máme hosta, kterého znají všichni, a myslím, že je to člověk, který změnil spoustu věcí ve fotbale. Milý Luisi Figo, dobrý den. Jak se máš?
„Dobrý den, můj příteli.“
Na začátek ti moc děkuju, že jsi přišel, že jsi vstoupil do té malé pasti, kterou jsem na tebe nastražil. Ale chtěl jsem se s tebou potkat právě v takových podmínkách, promluvit si důvěrně. A vlastně ani nevím, jak tě mám brát – jako fotbalistu, nebo jako…
„No, uvidíme, co řekneš.“
Jako chlapa, který vstoupil do světa módy, ne? Máš vlastní značku oblečení.
„Všeho trochu. Musíš něco vytvářet, víš, jak to chodí.“
Jak to u tebe začalo?
„Všechno v životě se děje díky příležitostem, díky známostem, díky osudu, díky tomu, že se objeví určité okolnosti, které vezmeš jako výzvu. A tohle začalo tak, že jsem přes jednu známou oděvní značku poznal svého budoucího společníka, který tam pracoval, a potkali jsme se na jednom eventu. Navázali jsme dobrý vztah a on mě nasměroval k tomu, abych založil vlastní značku. No… v tu chvíli jsem to považoval za šílenství. A pořád si myslím, že to bylo šílenství.“ (smích) „Ale časem buduješ firmu, buduješ média, investuješ, vytváříš kolekce a bereš to jako výzvu. A zároveň se snažíš udělat z toho globální značku, což je velmi konkurenční a náročný svět.“
Jak ses dostal do Sportingu?
„(smích) No… bylo mi 12 let a hrál jsem v malém klubu v Margem Sul, kde jsem bydlel. Trénovali jsme tam v podstatě na futsalovém hřišti. Neměli jsme normální velké hřiště pro jedenáct hráčů. Hráli jsme, pořád jsme prohrávali, ale byla to radost mezi kamarády. A ten rok klub zavřeli.“
„V té době jsem měl spoustu přátel, kteří hráli v mládežnických kategoriích Sportingu. A navíc se říkalo, že alespoň teoreticky to bylo ve Sportingu jednodušší… No, možná ne jednodušší, ale Benfica si vybírala spíš větší, fyzicky silnější kluky. A já tehdy rozhodně nebyl typ s nějakými výraznými fyzickými parametry.“
„A protože jsem měl ve Sportingu kamarády a zrovna probíhaly zkušební tréninky… Jel jsi tam, odpoledne jsi hrál jedenáct na jedenáct, sledovali to skauti a trenéři. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Ale dohromady jsem na těch trénincích strávil měsíc, víš? Ve dvanácti letech… Dneska by to bylo šílené, kdyby to dvanáctiletý kluk dělal.“
„Bydlel jsem na druhé straně řeky – musel jsem jet MHD k trajektu, pak trajektem přes řeku, pak zase dalším spojem na trénink… A to všechno na šestou večer. Měl jsem trénink a pak stejnou cestou zpátky. Domů jsem se vracel v jedenáct večer. Ve dvanácti letech, představ si to.“
„Dny plynuly a já pořád nic nevěděl. Došel jsem do bodu, kdy už jsem takhle nemohl pokračovat. Tak jsem šel za trenérem a poprosil ho, aby mi něco řekl – ano, nebo ne, sakra. Protože už to trvalo měsíc a moji rodiče platili všechny ty cesty.“
„Nakonec mi řekl, že ano, že promluví s ředitelem, že zůstávám. A že mi zaplatí ‚pas‘, víš? To je taková časová jízdenka na veřejnou dopravu. Navíc jsem mohl normálně jíst v klubovém centru, kde zůstávají děti, které dojíždějí zdaleka. Mohl jsem tam mít oběd, večeři a pak jet domů. A tak to bylo — tak jsem začal ve dvanácti.“
A od dětství byl tvým klubem Sporting? Neměl jsi nějaký jiný oblíbený tým? Třeba jsi nefandil Benfice, a pak když jsi přešel do Sportingu, stal ses fanouškem Sportingu?
„Můj otec byl benfiquista. Ale kvůli všem těm okolnostem, když jsem přešel do Sportingu, změnil klub i on. Ale můj otec nebyl ten typ, který by mě nějak pravidelně sledoval. Nebylo to jako dnes, kdy dítě vozíš na trénink, čekáš na něj, vozíš ho do školy a tak dál.“ (oba se smějí) „V mých časech jsem prostě musel přežít.“
No, já jsem to zažil taky. A mám jednu historku — pan Luís Figo mi předal cenu v Disneylandu, když mi bylo 14. Pamatuju si to z fotek, tehdy jsi přestoupil do Barçy.
Teď trochu změníme tyhle sentimentální témata.
„Teď se tváříš vážně.“
Chtěl bych se víc dozvědět o tvé schopnosti dávat ostré odpovědi na sociálních sítích.
„A co chceš vědět?“
Mně se to líbí. Myslím, že sociální sítě jsou od toho, aby si tam člověk psal, co chce. Kdo to chce pochopit, ten to pochopí — a mně se to líbí. Ale zajímá mě, jak to u tebe probíhá, že si najednou řekneš: ‚Dobře, proč bych neodpověděl někomu, kdo o mně něco říká a mně se to nelíbí?‘“
„V dnešní době je to nástroj, který jsme dřív nemohli používat.“
A ty ses těm změnám dobře přizpůsobil. Jiní naši bývalí spoluhráči nejdou s touhle dynamikou. A ty — naopak.
„Každý z nás je nějaký. Já jsem takový. Když se někdo montuje do mých věcí…“
Tak se bráníš?
„Je logické, že odpovím. Máme různé způsoby uvažování, různé chování a díváme se na život jinak, ne? Nakonec ne všichni budou hrát napravo, nalevo, uprostřed. Já nejsem z žádné politické frakce, ale mám svůj zdravý rozum.“
„Ale žiju v zahraničí, jsem tady už mnoho let a pořád jsem napadán za to samé. Myslím si ale, že by už mohli být trochu kreativnější a posunout se z téhle fáze dál. A je logické, že když vidím věci, na které bych podle mě měl reagovat, nemám žádný problém to udělat.“
„Nakonec jsme svobodní a já nikoho nepotřebuju a na nikom nejsem závislý, abych mohl žít. To ti dává svobodu být nezávislý.“
Už delší dobu nehraješ fotbal. Já měl to štěstí, že jsem si s tebou mohl zahrát a taky jsem tu éru zažil. Jaké vidíš rozdíly mezi fotbalem před 25 lety a tím dnešním?
„No, já vždycky říkám, že zvenku se to hodnotí snadno. Protože nakonec to všechno nevidíš na vlastní oči a není to totéž jako to, co se opravdu děje na hřišti, ne? Je pro mě jednoduché podívat se na to zvenčí a říct: ‚Sakra, ten nešel do kličky, tamten tohle neudělal.‘ Ale ty sám dobře víš, jak to na hřišti funguje.“
„Možná obecně vidím dnešní fotbal jako víc zmechanizovaný. V tom smyslu, že je málo hráčů — třeba záložníků — kteří jdou do obejití soupeře, a místo toho je to jen přihrávka, přihrávka, přihrávka. Možná jsme kvůli evoluci fotbalu ztratili kreativitu, nebo se prostě nechává méně prostoru, aby ji hráči mohli na hřišti ukázat.“
„Místo toho musí dodržovat instrukce, aby nedělali chyby nebo neriskovali. Je to mnohem přímočařejší fotbal. To je ten rozdíl, který vidím oproti tomu, jak to bylo dřív. Máš fyzický aspekt, technologický aspekt, možnosti trénovat specifickým způsobem.“
„Ale nejsem úplně v obraze, pokud jde o tréninkové metody. Jen si představuju, že s celou tou evolucí se vyvinul i individuální trénink. Dřív nebylo možné připravit trénink pro jednoho nebo dva hráče. Teď je to v tomhle směru úplně jiné.“
Na základě toho, co teď říkáš, dá se předpokládat, že kdybychom dnes měli Luíse Figa, neměli bychom to štěstí vidět Luíse, jak jde do kličky, zkouší finty, proniká do vápna, že? Protože zhruba na to narážíš. Že dnešní hráč nemá takovou kreativitu.
„Myslím, že máme hráče s takovou charakteristikou, ale dřív jich podle mě bylo mnohem víc. A ten rozdíl… nevím, záleží to i na jednotlivých generacích — koho ‚produkujeme‘ a koho ne.“
„Ale třeba před 15–20 lety jsi měl… dám příklad — seznam potenciálních kandidátů na individuální ceny měl 10, 15 hráčů, kteří to mohli vyhrát. Dnes je ten seznam hodně omezený. Samozřejmě je spousta hráčů, ale pokud jde o top charisma a prestiž, je jich mnohem méně. Ale to také závisí na generacích a na tom, co současný fotbal vytváří.“
Zeptám se tě teď na něco, co mi vypadlo z hlavy, ale teď jsem si vzpomněl. Když se podíváš na současný Real Madrid, který by mohl být jakousi pokračující verzí galácticos, kterými jste byli vy… Myslíš, že se to dá srovnávat? Já myslím, že ne, protože tehdy, když jsem to zažil, i když jsme nakonec nevyhráli tolik titulů… Ale myslím, že ty dva tři roky od tvého příchodu do roku 2003 byly úžasné a vždycky jsme byli nahoře, ne?
„Já si myslím, že srovnání jsou vždycky špatná, protože jedna strana na tom vždycky prodělá. Každá éra je od toho, aby se prožila a aby se na ni vzpomínalo.“
„A srovnání… nemůžeš porovnávat styly, hráče ani herní filozofie, protože nakonec jsme všichni úplně jiní hráči, ne? Proto se jednotlivé generace nedají porovnávat. A po každé generaci zůstane to, jestli jsi vyhrával, nebo nevyhrával, a kdo byl součástí toho týmu nebo těch týmů.“
Nějaké „ale“ k té etapě?
„Nějaké co?“
„Ale“. Něco jako: ‚Sakra, škoda, že jsme nedosáhli víc, třeba od chvíle, kdy přišel i David.‘
„Po sportovní stránce ano. Možná jsme byli v momentu, kdy jsme v jedné sezóně mohli vyhrát všechno — a nakonec jsme během jednoho týdne prohráli úplně všechno. Fotbal je v tomhle ohledu taky brutální.“
„Ale když na to teď vzpomínám, bylo to opravdu krásné období. A to navzdory všemu tomu okolnímu hluku, všem těm řečem, šíření lží… Jednoho dne jsem viděl video toho Pedredola… On se jmenuje Pedredol, že?“
Josep Pedrerol.
„Ano, ten. Díval jsem se na jeho video a říkal jsem si: ‚Jak může ten chlap vypouštět tolik lží?‘ Vyprávěl, že mu někdo z Realu Madrid řekl, že já nepřihrávám Zidanovi, a že za mnou přišel prezident a řekl mi: ‚Proč nepřihráváš Zidanovi?‘ To bylo v tom pořadu… Jak se jmenuje?“
V tom nočním? El Chiringuito.
„El Chiringuito. Že prý nepřihrávám a že musel přijít Florentino, aby mě donutil přihrávat. A že jsem v dalším zápase přihrál a udělal nějaké gesto směrem k prezidentské lóži.“ (Casillas se směje) „Ale chlape… Kam tím míříš? Kam tím míříš? Opravdu. Myslíš si, že jsou lidé tak hloupí, že věří tomu, co říkáš? Dobře, část lidí, kteří nemají vlastní názor, ano — ale to jsou takové nesmysly, co vypouštíš.“
„To může ovlivnit jen lidi, kteří nemají vlastní názor, a pak přijdou o víkendu na stadion a začnou řvát, že ten hajzl… nepřihrává tamtomu. Ale my, kteří hrajeme fotbal celý život… Položím ti otázku: Myslíš si, že máš na hřišti čas přemýšlet, jestli přihrát tomu, protože je to Zidane, nebo tomu, protože je to Raúl? Myslíš, že na to máš čas? Pokud na to máš čas, tak jen proto, že jsi nikdy nehrál profesionálně.“
„Protože když se zastavíš a začneš přemýšlet: ‚Aha, to je Zidane, tomu nepřihrávám‘, tak ti už obránce dávno vzal míč. Chci tím říct, že vždycky existují situace, které někdo využije k tomu, aby vytvořil špatnou atmosféru.“
„Ale já si myslím, a říkám to úplně upřímně, že jedno z největších štěstí, které jsme měli — bez ohledu na to, jestli vyhráváš, nebo nevyhráváš — byl respekt, který jsme mezi sebou měli. A dokazuje to fakt, že dodnes máme všichni dobré vztahy. Udržujeme přátelství, kdykoli se vidíme, je to radost.“
„Možná se nevídáme tak často, protože každý má svůj život, ale všechny ty roky jsme měli skvělou atmosféru. Jedna věc je, jestli vyhráváš, nebo nevyhráváš — ale pro mě je víc než trofej to, jaká přátelství během kariéry navážeš a že se všichni navzájem respektujete. Nejde jen o tituly, rozumíš?“
„Vždycky říkám, že jsem vyhrál spoustu trofejí, ale to, že jsem nikdy neměl problém s žádným spoluhráčem, že se respektujeme, že když se potkáme, smějeme se — to je víc než trofej.“
Souhlasím.
„Takže i já si toho vážím, protože přestože jsme měli spoustu lidí se slavnými jmény a velkým egem, v kabině jsme vždycky měli velmi dobré vztahy.“
Ano, i já to s odstupem času vidím.
A jak se obecně díváš na současný fotbal? Kdybys byl dnes prezidentem, viceprezidentem, poradcem prezidenta… jak vidíš dnešní fotbal a jak bys ho chtěl změnit nebo zlepšit?
„To je velmi široká otázka. Nakonec je fotbal obrovský průmysl, že? Myslím, že největší výzvou je dál z něj dělat atraktivní sport pro nové generace. Považuji fotbal za sport číslo jedna na světě, je to odvětví, které nikdy neskončí, ale pokud jde o atraktivitu pro mladé lidi při té obrovské konkurenci všech platforem a forem zábavy, tak to je největší výzva do budoucna.“
„A také je potřeba najít rovnováhu mezi domácími soutěžemi, mezinárodními soutěžemi a reprezentačními zápasy, protože nakonec je to jako sněhová koule, víš? Ve výsledku jde o to, kdo chce hrát co nejvíc zápasů. A je logické, že když nebude víc zápasů, kluby nedostanou víc peněz. A ty peníze potřebují, aby měli nejlepší hráče a aby jim seděly rozpočty. Když nebude víc zápasů, nebudou k tomu podmínky.“
„A pro hráče je to stejné. Když nebude víc zápasů, nebudou tak vysoké smlouvy. A zeptej se hráče: „Chceš víc zápasů a víc vydělávat, nebo míň zápasů a míň vydělávat.“ Nakonec jde o rovnováhu, kterou je potřeba najít. A už není moc volných termínů, aby se dalo hrát víc zápasů a víc soutěží.“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: realmadryt.pl
