Thiago Pitarch: Z prvního tréninku s áčkem Realu Madrid jsem byl strachy bez sebe

Thiago Pitarch poskytl obsáhlý rozhovor v pořadu Radioestadio Noche na stanici Onda Cero. Mladý záložník vyprávěl o svých začátcích v Atlétiku, cestě do Realu Madrid, prvních trénincích po boku největších hvězd, debutu v Lize mistrů i spolupráci s Josém Mourinhem. Přinášíme překlad celého rozhovoru.

Thiago, především tě rád poznávám. Několikrát jsem tě už viděl, ale nikdy jsme neměli příležitost si popovídat. Musím říct, že jsem o tobě slyšel spoustu dobrého.

„To rád slyším.“

To ti asi říká každý.

„No, i když se určitě najdou i jiné názory [smích].“

To ale znamená, že na lidi děláš dobrý dojem. Jak se máš?

„Velmi dobře. Jsem opravdu šťastný, že tady můžu být.“

Je to tvoje první reprezentační sraz s výběrem Španělska do 21 let. Je to velká změna?

„Myslím, že všechny reprezentační srazy jsou si podobné. Poznáváš nové spoluhráče, se kterými jsi předtím neměl možnost hrát. To je fajn. Přijali mě tady opravdu skvěle.“

Musel už jsi absolvovat nějaký uvítací rituál? Zazpívat písničku, zatančit nebo udělat něco podobného?

„Zatím ne.“

Ale to tě nejspíš nemine. Už víš, co zazpíváš?

„Uvidíme. Možná přemluvím některého z dalších nováčků, aby do toho šel se mnou. Bude to o něco méně trapné.“

Můžeš si to předem nacvičit na pokoji.

„Tady to nacvičovat nebudu, ale později možná opravdu něco připravím [smích].“

V reprezentaci do 19 let, kde jste hráli společně s ročníkem 2007, pro tebe bylo asi všechno známější, že?

„Ano, protože jsme už měli za sebou několik společných srazů a celé přípravné období. Vytvořili jsme opravdu skvělou partu.“

Byl jsi už někdy v tomto hotelu?

„Ne, jsem tady poprvé.“

Zajímavostí je, že než vzniklo Valdebebas, právě tady se Real Madrid před zápasy ubytovával. Přespávali tu hráči éry Galácticos a později také Mourinhův tým během jeho prvního angažmá v klubu.

„Vážně? To jsem nevěděl. Musím říct, že je to moc pěkný hotel a starají se o nás opravdu skvěle.“

Pamatuješ si Real Madrid z doby před nějakými patnácti lety?

„Znám ho z různých sestřihů, které se teď objevují na TikToku a dalších platformách.“

Sleduješ taková videa? Kdybych se tě zeptal na generaci Casillase, Davida Villy nebo Cazorly, věděl bys, o koho jde?

„Jasně, všechny je znám.“

Takže rád sleduješ fotbal i mimo hřiště?

„Ano, moc rád. Zvlášť mě baví dokumenty, materiály o mistrovství světa a různé reportáže o fotbalistech. Sleduji je poměrně často.“

Když se díváš na tehdejší hráče, vidíš velké rozdíly mezi jejich generací a tou vaší?

„Myslím, že v některých ohledech je to hodně podobné, v jiných se toho naopak dost změnilo. Dříve spolu hráči trávili více času, protože neměli telefony. Ale i dnes, když někdo přinese PlayStation, se nás několik sejde a hrajeme společně. Takže ne všechno je zase tak odlišné.“

Dříve hráči hráli v autobuse karty, později na hotelových pokojích, zatímco vy dnes hrajete na konzolích. Jaké hry máte nejraději?

„V poslední době hrajeme v autobuse Among Us.“

Nemám vůbec tušení, o co jde.

„Jsou tam členové posádky a několik podvodníků, kteří ostatní postupně vyřazují. Musíme společně přijít na to, kdo z nich je podvodník. Hrajeme také FIFU, ale nemáme dostatek ovladačů, aby mohli hrát všichni najednou, takže se střídáme.“

A když hraješ FIFU, vybíráš si sám sebe?

„To záleží na tom, proti komu hraju [smích].“

Chtěl bych, aby tě lidé trochu lépe poznali. V minulé sezoně se o tobě začalo hodně mluvit. Vzpomínám si na tvůj start v základní sestavě proti Getafe nebo na vítězství nad Celtou na Balaídos, kdy seděl na lavičce Arbeloa. Začněme ale od začátku. Pocházíš z Fuenlabrady?

„Tam jsem se narodil, ale vyrůstal jsem v Userě.“

Takže tam jsi vyrůstal, chodil do školy a začínal s fotbalem?

„Ano. Začal jsem velmi brzy v nadaci Atlétika Madrid, kde mě trénoval Pantić. Z té doby si toho už moc nepamatuji. Později jsem se dostal do akademie Atlétika, protože zpočátku ještě neexistovaly klasické mládežnické týmy pro tak malé děti. Teprve postupně jsem začal hrát v jednotlivých věkových kategoriích. Když jsme přešli na fotbal o jedenácti hráčích, ještě jsem neměl pevně danou pozici. Nastupoval jsem na kraji obrany, v záloze i na křídle. Táta také chtěl, abych především hrál a učil se.“

Začal jsi hrát už ve třech letech?

„Ano. V té nadaci trénovaly děti různého věku, ještě jsme nebyli rozdělení do jednotlivých kategorií.“

Pamatuješ si na něco z té doby? Nebo jsi viděl nějaké záznamy?

„Viděl jsem nějaká videa. Měl jsem bundu skoro až ke kolenům a štulpny, které mi byly rozhodně příliš velké [smích].“

Trénoval jsi s dalšími tříletými dětmi?

„Ne, se staršími dětmi.“

Už tehdy bylo vidět, že máš talent?

„Nevím, jestli až tak výrazně. Vždycky jsem rád hrál se staršími. I na ulici jsem nastupoval proti klukům, kteří byli větší než já.“

Ale už od začátku ti to šlo dobře, ne?

„Myslím, že tam něco bylo, ale neprojevilo se to hned. Byl to postupný proces.“

Potom ses dostal do mládežnických týmů Atlétika?

„Ano, hráli jsme fotbal o sedmi hráčích v Cotorruelu. Později jsme přešli na jedenáctkový fotbal a já stále neměl jednu pevnou pozici. Jednou jsem nastupoval jako střední záložník, jindy na kraji obrany. Byl jsem poměrně drobný, takže nám šlo především o to, abych co nejvíce hrával a rozvíjel se jako fotbalista.“

Tehdy přišlo Getafe?

„Ano. Přišel jsem tam v polovině sezony, takže jsem nemohl hned nastoupit za první tým ve své věkové kategorii a začínal jsem v tom druhém. Dostal jsem se ale do fantastické party. Pamatuji si, že jsem odehrál prakticky všechno. Na tréninky jsem chodil s radostí a cítil jsem se tam opravdu dobře. V Getafe jsem strávil pět let.“

V jakém věku to tedy bylo?

„Přibližně od jedenácti do šestnácti let.“

Pamatuješ si trenéry a spoluhráče z té doby? Potkáváš je dnes ve fotbale?

„Ano, spousta z nich stále hraje. S některými jsem se později potkal v Realu, jiné vídám v Getafe nebo Leganés. S mnoha z nich jsme se pravidelně utkávali, takže se dobře známe. Podobné to bylo i s kluky z Atlétika.“

Říkáš, že na Getafe vzpomínáš opravdu rád.

„Ano, bylo to skvělé. Byla to pro mě velmi dobrá zkušenost. S některými spoluhráči jsem dodnes v kontaktu.“

Na tréninky tě vozili rodiče?

„Ano, vždycky. Tréninky a zápasy, na kterých nebyli, bych opravdu dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Jsem hrdý na to, že to můžu říct.“

Ne každé dítě má takové štěstí. Ne všichni rodiče si mohou dovolit být přítomni na každém tréninku.

„Já vím a vždycky jim za to budu vděčný. Brali si volno v práci nebo odcházeli dříve, aby mě mohli odvézt. Udělali toho pro mě opravdu hodně.“

Když jsou totiž dítěti tři, čtyři nebo pět let, rodiče ještě nepřemýšlejí o velké kariéře. Dělají to především proto, aby byl jejich syn šťastný. Teprve když je ti kolem patnácti a musíš dojíždět do Valdebebas, začneš si říkat, že by z tebe možná opravdu mohl být profesionální fotbalista.

„Přesně tak. Ze začátku jde jednoduše o to, aby dítě mělo ze hry radost.“

Po pěti letech v Getafe ses přesunul do Leganés. Jaké to bylo?

„Myslel jsem si, že to pro mě bude trochu těžké, ale nakonec všechno dopadlo velmi dobře. Jak už jsem říkal, spoustu kluků jsem znal ze vzájemných zápasů nebo letních turnajů, takže jsem si rychle zvykl. Strávil jsem tam velmi úspěšný rok, a to jak po individuální, tak po týmové stránce. Pomohly mi také starty za výběr madridského regionu, do kterého jsem dostával pozvánky už dříve, ještě v době působení v Getafe, a dokonce i do starších věkových kategorií. Potom se objevila možnost přestoupit do Realu Madrid a vůbec jsem neváhal.“

Valdebebas jsi už znal, protože jsi tam dříve jezdil na zápasy. Ale když jsi poprvé viděl celý tréninkový komplex zevnitř, udělal na tebe dojem?

„Ano, především na začátku. Všechno je tam obrovské. Během prvních měsíců se trochu ztrácíte. Nevíte, kde jsou šatny, kudy máte jít ani jak se dostat na různá místa. Chvíli trvá, než si zvyknete.“

Byl jsi nesmělý? Přišel jsi do kabiny, kde někteří kluci působili už několik let a znali trenéry, fyzioterapeuty i celý realizační tým.

„Větší respekt ve mně vzbuzovali trenéři a členové realizačního týmu než spoluhráči. Hráči mě přijali velmi dobře hned první den. Většinu z nich jsem znal a několik z nich se mnou dříve hrálo v Getafe. V tomhle ohledu to bylo jednoduché.“

Pojďme k minulé sezoně. Pamatuješ si léto 2025? Začínáš přípravu s Castillou?

„Ano. S Castillou jsme odjeli na soustředění do Marbelly. Když jsme se vrátili, hned následující den mi oznámili, že budu trénovat s prvním týmem.“

Tehdy byl trenérem Xabi Alonso.

„Ano, Xabi Alonso. Byl jsem v šoku. Předtím jsem trénoval pouze jednou s Militãem, když se vracel po zranění, a také s Alabou. Bylo to už dávno.“

Takovou pozvánku jsi nečekal? Fanouškům to možná nemusí být úplně jasné, ale když v prvním týmu chybějí hráči, například během reprezentační přestávky, trenéři často povolávají fotbalisty z Castilly, aby doplnili kádr.

„Ano, ale i tak to pro mě bylo něco neuvěřitelného. Někteří spoluhráči už na takové tréninky dříve chodili, aby pomohli při taktických cvičeních nebo modelových zápasech. Já takovou příležitost nikdy neměl. Byl to můj první skutečný kontakt s prvním týmem. Pokud si dobře vzpomínám, šlo o jeden z prvních tréninků po návratu z mistrovství světa klubů.“

Jak vzpomínáš na svůj první trénink s prvním týmem?

„Moc dobře. Mám na něj opravdu krásné vzpomínky. Měl jsem obrovský respekt a byl jsem strachy úplně bez sebe, ale všechno dopadlo skvěle.“

Co tě nejvíce zaujalo? Rychlost hry, tempo přihrávek, fyzická síla hráčů?

„Především rychlost, s jakou se pohyboval míč.“

To je asi největší rozdíl mezi třetí ligou a nejvyšší soutěží, že?

„Myslím, že ano. Musíte mnohem rychleji přemýšlet a máte méně času na rozhodování. Kvalita přitom nechybí ani hráčům Castilly nebo mládežnických reprezentací. Na této úrovni umí všichni hrát fotbal. V prvním týmu ale musíte dělat rozhodnutí mnohem rychleji. Jsou to drobné detaily, které představují obrovský rozdíl.“

Řekli ti, že následující den půjdeš trénovat s prvním týmem. Co se dělo potom?

„Šel jsem na trénink a o několik dní později měl tým odehrát přípravný zápas s Leganés. Najednou mi oznámili, že nastoupím také. Představte si, jak jsem se cítil. Ještě nedávno jsem byl v Castille a o rok dříve jsem dokonce nedostával ani pozvánky do reprezentace. Do přípravného utkání jsem zasáhl ve druhém poločase. Už to pro mě bylo něco výjimečného. Hned o tom vyprávíte rodičům a kamarádům. Zpráva se začala šířit také na sociálních sítích a fanoušci Realu Madrid se o mě začali zajímat. Snažil jsem se k tomu přistupovat v klidu. Pak se ale stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Ani nevím jak, protože zrovna moc gólů nedávám, ale proměnil jsem šanci, kterou jsem měl.“

Vstřelil jsi v tom přípravném zápase gól?

„Ano.“

A všichni ti gratulovali?

„Ano. A nejlepší na tom je, že mi přihrával Kylian Mbappé!“

Thiago, tohle už je příběh jako z knížky! Tvůj první gól po přihrávce od Mbappého!

„Přesně tak [smích]. Musím si říct o záznam toho gólu, protože ho pořád nemám.“

Real Madrid TV ho určitě někde má. Musíme ho získat!

„Ano, musím o něj požádat.“

A pokud se stydíš, může to za tebe udělat někdo jiný.

„Ne, ne, požádám o něj sám [smích]. Nejlepší byla moje reakce. Ani si nepamatuji, že bych se podíval na brankáře. Prostě jsem vystřelil, aniž bych vlastně věděl, kde přesně je branka. A míč skončil v síti.“

Jak celá akce probíhala?

„Myslím, že jsme rychle získali míč zpět při rozehrávce soupeře. Dostali jsme se do situace dva na jednoho. Mbappé na sebe natáhl obránce a přihrál mi. Pak už si pamatuji jen samotnou střelu.“

A gól.

„A gól.“

Vrátil ses následující den do Castilly, nebo jsi zůstal u prvního týmu?

„Tehdy se stalo, že Jude měl zraněné rameno. Řekli mi proto, že zatím budu pravidelně trénovat s prvním týmem. Později jsem se myslím objevil na deseti nebo jedenácti soupiskách.“

A všechno proběhlo bez zdravotních problémů? Někdy mladí hráči, kteří najednou začnou trénovat s prvním týmem, pociťují větší stres a zátěž.

„Ano, všechno bylo v pořádku. Když se termíny zápasů nekryly, nastupoval jsem také za Castillu. Po této stránce jsem se opravdu cítil skvěle.“

Bellingham je neuvěřitelný fotbalista. Vím, že kdybych se tě zeptal na nejlepšího hráče Realu Madrid, nejspíš bys ukázal na Mbappého nebo někoho jiného, ale Jude má mimořádné schopnosti. Odehrál fantastické mistrovství světa a skvěle vstoupil do sezony.

„Je to pravda. Má fyzické předpoklady a schopnosti, jaké jsem u nikoho jiného neviděl.“

A který hráč tě během tréninků překvapil nejvíc? Nemusíš zmiňovat Mbappého nebo Bellinghama. Kdo tě zaujal natolik, že sis řekl: ‚Páni!‘?

„Militão. Tehdy byl ve velmi dobré formě a to, co dokázal, bylo neuvěřitelné. Také Valverde. Jeho fyzické možnosti jsou neskutečné. A pak Arda Güler a jeho technika.“

Už máš víc příběhů než leckterý kluk, který v tréninkovém centru Valdebebas působí několik let. Pojďme k tvému debutu v soutěžním zápase.

„Ve skutečnosti jsem debutoval už o dva týdny dříve, v Lize mistrů proti Benfice. Teprve potom přišel ligový zápas s Getafe.“

Přesně tak, Benfica. A nešlo o obyčejný zápas, ale o utkání vyřazovací fáze Ligy mistrů.

„Ano. Hráli jsme venku, vedli jsme 1:0. Rozcvičoval jsem se u postranní čáry a vůbec jsem nečekal, že dostanu příležitost.“

Představoval sis někdy takovou chvíli? Když jsi začal pravidelně cestovat s prvním týmem na zápasy, přemýšlel jsi o tom, kdy konečně vyběhneš na hřiště?

„Už jsem měl za sebou spoustu nominací. Časem to začnete považovat za něco běžného. Prvních pět nominací na vás udělá obrovský dojem, ale potom si zvyknete. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale my lidé máme tendenci považovat za normální věci, které normální vůbec nejsou. Zvykl jsem si tedy cestovat s prvním týmem, přestože jsem stále neodehrál ani minutu. Několikrát jsem se rozcvičoval, ale tím to vždycky skončilo. Když si mě trenér konečně zavolal, byl jsem překvapený. Neřekl bych, že jsem byl vyloženě nervózní, protože s tím obvykle nemívám problém, ale byl to pro mě obrovský zážitek.“

Co tě stresovalo víc: samotný nástup na hřiště, nebo všechno, co se dělo kolem?

„Rozhodně to, co se dělo kolem. Samotné hřiště mě uklidňuje. Když mám míč u nohy, cítím se klidný.“

Takže jakmile začneš hrát, nervozita zmizí?

„Ano, úplně.“

Nastoupil jsi, zahrál dobře a Real Madrid nakonec postoupil.

„Ano. V prvním zápase jsem odehrál posledních deset nebo patnáct minut. Všechno šlo velmi dobře, vyhráli jsme. Potom jsem dostal další příležitost v odvetě, znovu na posledních deset minut. Opět jsme vyhráli a postoupili do dalšího kola. A pak přišel zápas s Getafe.“

Už dříve jsem zmínil tvůj náhlý vzestup do prvního týmu, protože se o tobě tehdy opravdu hodně mluvilo. Mám sedmiletého syna, který je do fotbalu úplný blázen, a vidím, jak děti reagují na debuty mladých hráčů. Ve škole najednou všichni mluví o jednom fotbalistovi. V jednu chvíli bylo jméno Thiaga Pitarcha slyšet úplně všude. Vnímal jsi tu změnu? Začalo to nominacemi, potom přišly první minuty, následoval start v základní sestavě a začala se o tebe zajímat média. Jak ses s tím vypořádal?

„Když se chcete stát profesionálním fotbalistou, zvlášť v klubu, jakým je Real Madrid, zhruba víte, co vás může čekat, pokud se vám bude dařit. Proto jsem k tomu přistupoval v klidu. Tohle je život, jaký jsem vždycky chtěl vést. Chtěl jsem se stát fotbalistou, a to fotbalistou Realu Madrid, nejlepšího klubu na světě. To všechno k takovému životu patří. Je to daň, kterou za něj musíte zaplatit, pokud to tak můžu říct.“

Ale přesto mluvíme o Realu Madrid. O kabině plné hvězd a stadionu Santiago Bernabéu. To na tebe musí dělat obrovský dojem.

„Samozřejmě. Všechno na vás zapůsobí. Ale jak už jsem říkal, časem si na to začnete zvykat.“

Na co konkrétně?

„Na to, že s nimi stále častěji trénujete, cestujete a trávíte čas. Vidíte, že vás čím dál víc berou jako jednoho z nich. Častěji s vámi mluví, na různé věci se vás ptají. Začínáte mít pocit, že jste součástí týmu.“

Takže si zvykáš na každodenní život v prvním týmu, na kabinu, tréninky i společné cestování?

„Ano. Všechno vám začne připadat normální, přestože ve skutečnosti to vůbec běžné není. Vždyť vás obklopují lidé, kteří vyhráli prakticky všechno. Někteří mají za sebou několik mistrovství světa. To na vás opravdu zapůsobí.“

Změní se také způsob cestování. S Castillou jezdíte autobusem po celém Španělsku, zatímco v prvním týmu je všechno jinak. Jak takové věci vnímáš?

„Ano, ten rozdíl je obrovský. Prakticky všude létáme letadlem a navíc máš spoustu prostoru pro sebe.“

Můžeš si zabrat tři sedadla a natáhnout se?

„Ano, přesně tak [smích].“

A v klidu se vyspat.

„Pokud tedy dokážeš usnout.“

A nemíváš před zápasy problém s nervozitou?

„Ne, to spíš ne. Před utkáním jsem hlavně netrpělivý, protože bych si přál, aby už začalo.“

Jorge Valdano kdysi vyprávěl příběh o Raúlovi. Když mu v roce 1994 oznámil, že nastoupí v Zaragoze, začal přemýšlet, jestli mladík nebude nervózní. Šel se proto podívat, jak se cítí, a Raúl si klidně spal v autobuse. V tu chvíli si Valdano řekl, že se asi není čeho obávat. Máš to podobně?

„Nejsem člověk, který dokáže tak snadno usnout, ale jinak k tomu opravdu přistupuji s klidem.“

Pojďme si promluvit o reprezentaci. Dříve jsi nastupoval za výběr do 19 let, teď jsi v jednadvacítce. Váš ročník 2007 byl neuvěřitelný. Ty, Xavi Espart, Morante, Manu v brance… Dokonale jste se znali, tvořili jste skutečnou rodinu a vyhráli mistrovství Evropy.

„Ano, měli jsme výjimečnou partu. Už během elitní fáze kvalifikace jsme cítili, že můžeme dosáhnout něčeho velkého, pokud všechno dobře zvládneme. Měli jsme tak silný tým, že jsme opravdu věřili v úspěch. Říkali jsme si, že pokud nevyhrajeme, bude to snad jen kvůli nějaké smůle. Hráli jsme neuvěřitelně, ale skvěle jsme si rozuměli také mimo hřiště. Byla to fantastická zkušenost.“

V určité chvíli toho tedy dosáhneš opravdu hodně. Jsi v Realu Madrid, s reprezentací vyhraješ mistrovství Evropy. Nejspíš začneš mít pocit, že všechna odříkání, tvoje tvrdá práce i obětavost rodičů měly smysl. Jak si po takovém úspěchu připomínáš, že musíš dál tvrdě pracovat, protože jinak o to všechno můžeš přijít?

„Především musíte využít chvíle, ve které se právě nacházíte. Tehdy jsem cítil, že jsem ve opravdu dobré formě. Měl jsem obrovské sebevědomí a moc jsem si přál, aby už začala nová sezona.“

Jenže potom tě potkalo zranění kolena.

„Ano, hned první den.“

Po zákroku soupeře?

„Ano.“

Jaký je tvůj stav teď?

„Všechno je v pořádku, už jsem stoprocentně zdravý.“

Tehdy ses asi pořádně vyděsil, že?

„Samozřejmě. Když se něco stane s kolenem, vždycky se bojíte toho nejhoršího. Navíc to celé vypadalo opravdu nepříjemně.“

Stalo se to během zápasu?

„Ne, na prvním tréninku.“

Na prvním tréninku po návratu z mistrovství Evropy?

„Ano, doslova na tom úplně prvním.“

Dozvěděl ses brzy, že nejde o přetržení předního zkříženého vazu?

„Zpočátku nelze bez potřebných vyšetření nic úplně vyloučit. Udělali jsme předběžná vyšetření a řekli mi, že pauza potrvá přibližně měsíc až měsíc a půl.“

Zůstal jsi tedy v Madridu, abys absolvoval rehabilitaci. Později ses rozhodl pro zajímavý krok. Během dlouhé reprezentační přestávky ses místo odjezdu na sraz rozhodl nastupovat za Castillu, abys znovu získal zápasovou praxi. Bylo to tvoje vlastní rozhodnutí?

„Dostal jsem tu možnost a vůbec jsem neváhal. Myslel jsem si, že to pro mě bude nejlepší řešení. Samozřejmě jsem o tom nejdřív mluvil s trenérem. Řekl mi, že pokud to považuji za dobrý nápad, není s tím žádný problém. Myslím, že mi to hodně pomohlo. Odehrál jsem čtyři zápasy a strávil na hřišti spoustu minut. Potom jsem mohl odjet také na sraz reprezentace do 20 let, kde jsem nastoupil a vstřelil gól. To všechno mi nesmírně pomohlo znovu získat sebevědomí.“

Ne každý mladý fotbalista, který už dostal šanci v prvním týmu, by se chtěl vrátit do Castilly.

„Ale vždyť jsou to moji kamarádi. Kluci, se kterými jsem ještě před několika měsíci hrál. Cítil jsem se s nimi velmi dobře, všichni jsme se znali. Pro mě to vůbec nebyl problém.“

Teď už jsi zpátky na trénincích i v nominacích prvního týmu. Nedávno jsi znovu dostal příležitost na hřišti.

„Hrozně moc jsem se na to těšil. Opravdu jsem se nemohl dočkat, až ta chvíle přijde. Nakonec nastala, a přestože jsem dostal jen několik minut, hodně mi to dalo.“

Jaký je Mourinho?

„Spolupracuje se mi s ním velmi dobře.“

Jaký je v každodenním životě? Říká se, že se od svého prvního působení v Realu Madrid hodně změnil.

„Myslím, že je trochu jiný, než by člověk soudil podle toho, jak vystupuje v médiích. Ke všem hráčům má velmi blízko a rád žertuje. Opravdu hodně žertuje. Když je ale potřeba být vážný, je velmi vážný. Ukazuje nám, jakou intenzitu od nás očekává a jakým způsobem chce, abychom přistupovali k zápasům. V těchto věcech je velmi náročný.“

Má s hráči dobrý vztah? Povídá si s vámi?

„Ano, se všemi. Na různé věci se nás ptá, zajímá se o nás. Vždycky je týmu nablízku.“

V létě jasně zdůraznil, že máš v Realu Madrid zůstat a klub by ani neměl uvažovat o tvém odchodu. Když něco takového řekne trenér s jeho zkušenostmi a úspěchy, musí to na tebe udělat obrovský dojem.

„Samozřejmě.“

Donesla se k tobě jeho slova?

„Ano, ano. Nakonec se k vám takové věci vždycky dostanou.“

Někdo ti řekl, že si Mourinho přeje, abys zůstal?

„Ano. Jak už jsem říkal, je to pro mě obrovský důvod k hrdosti. Mluvíme o trenérovi s takovou historií, který získal tolik trofejí. Když o vás někdo takový mluví v dobrém a chce, abyste v klubu zůstali, znamená to opravdu hodně.“

A tým je teď ve velmi dobrém rozpoložení. Zejména po El Clásicu jde všechno skvěle.

„Ano, opravdu velmi dobře. Od poslední reprezentační přestávky se nám všechno daří podle představ.“

Je to znát také v kabině?

„Samozřejmě. Když vidíte, že tým dobře funguje a výsledky se stále zlepšují, nezbývá než pokračovat stejným směrem.“

Jaké máš vztahy se staršími hráči? Držíš se spíš zkušenějších fotbalistů, nebo těch mladších?

„Já jsem v kabině velmi otevřený, takže si dobře rozumím se všemi.“

Děláš si z nich legraci?

„Ano, ze všech [smích].“

I když někteří mluví jinými jazyky?

„Ano. Anglicky zatím moc dobře neumím a příliš toho nenamluvím, ale stejně se s nimi snažím domluvit.“

Alespoň se díky tomu mohou také oni učit španělsky.

„Přesně tak!“

A když něčemu nerozumíš, vždycky se můžeš zeptat Courtoise. Ten snad umí pět jazyků.

„Ano, nebo Huijsena. Ten také mluví prakticky všemi jazyky. Občas ho požádám, aby mi přeložil, co ostatní říkají.“

Na závěr se ještě vraťme k reprezentaci do 21 let. Čekají vás dva přípravné zápasy: nejprve s Japonskem v Almendraleju a poté s Albánií. Postup na mistrovství Evropy, které se uskuteční v Srbsku a Albánii, už máte jistý. Co od těchto utkání očekáváš?

„Především mám obrovskou radost, že tady můžu být. Už se nemůžu dočkat svého debutu v reprezentaci do 21 let. Moc bych si přál nastoupit v obou zápasech, protože jak už jsem říkal, pravidelné hraní mi pomáhá budovat sebevědomí. Chci sbírat další minuty a nastupovat společně s kluky. Máme tady fantastickou partu. A především chceme oba zápasy vyhrát. I když jde jen o přípravná utkání, na vítězství nám záleží.“

Znáš už tady spoustu hráčů. Je tu Carlos Espí, Gonzalo a kluci, se kterými jsi dříve nastupoval v mládežnických reprezentacích nebo proti kterým jsi hrál.

„Ano, známe se z různých turnajů, reprezentačních výběrů i vzájemných zápasů.“

Na závěr ještě jedna věc. Když máš rád TikTok, určitě znáš všechny ty fotbalové výzvy. Mně se moc líbí hra, při které skládáš ideálního fotbalistu. Zkusíme to?

„Jasně, pojďme na to!“

Levá noha?

„Messi.“

Pravá noha?

„Cristiano.“

Hlavičkování?

„Můžu zopakovat někoho z nich?“

Můžeš, ale zkusme vybrat někoho jiného.

„Tak Sergio Ramos.“

Bránění?

„Militão.“

Kreativita?

„Modrić.“

Driblink a technické finesy?

„Ronaldinho.“

A zakončení?

„Mbappé.“

Tak jsme vytvořili dokonalého fotbalistu. Ale možná budeš ještě lepší ty sám?

„Kéž by, kéž by [smích].“

Thiago, moc příjemně se mi s tebou povídalo. Děkuji za rozhovor.

„I já jsem se cítil velmi příjemně. Děkuji.“

Zdroj: Onda Cero