Mourinho: Kdo kvůli svému egu způsobuje problémy, pro mě není superhvězda
- Mužstvo
- dnes 7:40
- 0 Komentářů
- Laša
José Mourinho byl hostem pořadu Bet it Drives Show. Přinášíme druhou ze dvou částí rozhovoru s portugalským trenérem, který vznikl během jízdy Madridem.
Stalo se někdy, že hráč porušil nějaké pravidlo, ale přineslo to dobrý výsledek? Vzpomínáš si na takové situace?
„Pravidel je několik druhů. Některá jsou nevyjednatelná a jiná naopak miluji, když je hráči porušují. Zkusím to vysvětlit. Pokud máš být v devět hodin, tak v devět hodin musí být všichni na místě. Když přijdeš v 9:15, i když jsi největší hvězda, jednoduše to nejde. Porušování tohoto jednoduchého pravidla neakceptuji. Během zápasu ale může hráč díky svému talentu, kreativitě nebo intuici pravidlo porušit a zariskovat tím, že zkusí něco jiného. U mě to funguje úplně stejně. Připravuji zápas s asistenty a analytiky. Snažíme se eliminovat veškerou nepředvídatelnost utkání. Snažím se všechno naplánovat: dobře, bude to vypadat takhle. Když budeme vyhrávat, udělám tohle. Když budeme prohrávat, udělám tamto. A pak najednou během zápasu přestanu věnovat pozornost analytikům i asistentům. Prostě mám pocit, že musím něco udělat, a udělám to. Pokud nakonec výsledek není takový, jaký jsem chtěl, neviním z toho sám sebe, protože jsem to udělal pro tým. Udělal jsem to, protože jsem cítil, že to tak bude lepší. Právě takové porušování pravidel, podstupování určitého rizika z hlediska struktury nebo herního plánu… Když to uděláš proto, že ti to napovídá intuice, někdy můžeš mít dokonce pocit, že ti vnuknutí přišlo shora. Několikrát se mi stalo, že jsem něco udělal a po zápase jsem přemýšlel: ‚Co to bylo? Proč jsem to udělal?‘ A když to přinese neuvěřitelný efekt, říkáš si: ‚Wow, tam nahoře mě asi postrčili, abych to udělal.‘ Myslím proto, že to platí ještě víc pro hráče přímo na hřišti. Pro mě platí, že nevyjednatelná pravidla jsou mimo hřiště. Na hřišti pravidla porušujte.“
Stále jsme přece jen lidé, ne? Někdy nám hlas shůry nebo nějaká vyšší síla může dát intuici, kterou nedokážeme vysvětlit. Ale někdy…
„Mezi fotbalisty jsou umělci. Myslím, že každý, kdo dosáhne určité úrovně, bez ohledu na obor, je člověkem obdařeným výjimečným talentem. V každé oblasti, v každém odvětví, v každé profesi, v každém umění – v kinematografii, divadle, zkrátka v čemkoli. Když dosáhneš určité úrovně, už nejde jen o přípravu, vzdělání nebo o to, co ses naučil na univerzitě. Máš dary, kterými tě pravděpodobně obdařil Bůh. Tak je využívej. Řiď se svou intuicí.“
José, rád bych tě pozval ke krátké hře o tom, co můžeme a nemůžeme ovlivnit. V životě i v práci existují věci, které máme pod kontrolou, ale také takové, na které máme jen malý vliv. Budu říkat krátká hesla a ty odpovíš: „Mám to pod kontrolou“, nebo „Nemám to pod kontrolou“. Dokážeš ovlivnit taktiku soupeře?
„Můžu se snažit předvídat, co udělají. Můžu se zmýlit, a přesto se ještě během zápasu přizpůsobit a pokusit se získat kontrolu. Někdy ale prohraju, někdy to nedokážu ovlivnit. Soupeři jsou zkrátka lepší než já.“
A sebevědomí hráčů? Tvých hráčů. Můžeš ho ovlivnit?
„Ne. Snažím se jim dát nástroje, díky kterým si mohou sebevědomí budovat. Myslím, že jednou z věcí, které jim ho dodávají, je vědomí toho, co od nich jako základ očekávám. Další je poskytnout jim určitou svobodu, aby mohli projevit sami sebe. A další věcí je vědomí, že stojím při nich, když udělají chybu. Že je v tom nenechám samotné. Myslím, že právě to jsou nástroje, které hráče posilují a dodávají mu sebevědomí. Zároveň je ale každý z nich jiný. Někdy jsou věci, které nemohu ovlivnit a se kterými jim nedokážu pomoci. Když jsou například v určitém okamžiku naši fanoušci na stadionu s nějakým hráčem nespokojení a dávají mu to najevo, někteří fotbalisté na to reagují obrovskou silou. Jiní se psychicky sesypou. Další postupně ztrácejí sebevědomí.“
To je obrovský tlak.
„Je to obrovský tlak. Můžu jim tedy pomoci, ale rozhodně to nemohu mít pod kontrolou.“
Další jednoduchá otázka: ego superhvězdy. Můžeš ho ovlivnit, nebo ne?
„Ti, kterým skutečně říkám superhvězdy, nikdy nemají problém kvůli svému egu. Ti, kteří svým egem způsobují problémy, pro mě nejsou superhvězdami. Superhvězda je podle mě kompletní balíček. A jeho součástí je i osobnost – ego musí být úměrné talentu. Přijde ale moment, kdy tito hráči vědí, že už je toho dost. Pokud nevědí, kdy si říct ‚dost‘, a chtějí překročit tuto hranici, nejsou pro mě superhvězdami.“
Další věcí je chemie v kabině. Můžeš ji ovlivnit?
„Nemůžu ji mít úplně pod kontrolou. Můžu jí pomáhat a cítím za ni zodpovědnost. Myslím, že je to trochu jako doma. V rodinách se dvěma, třemi nebo čtyřmi dětmi – budou se děti hádat? Myslím, že ano. Milují se? Musí. Otec ani matka nemohou kontrolovat všechno, ale nesou za to zodpovědnost. Ve fotbale je to stejné. Trenér, asistenti, všichni lidé v kabině a lidé zastávající různé funkce – všichni neseme zodpovědnost. Ale kontrola, absolutní kontrola? Ne, rozhodně ne. Určitou formou kontroly je však i to, že když se objeví problémy, vyřešíš je a jdeš dál. Můžeš mít problém, který trvá dva, tři nebo čtyři dny, ale vždycky se vrátíme do normálu. A právě tento normál musíš vybudovat.“
Další tři věci jsou poměrně jednoduché. Tisková konference: můžeš ji mít pod kontrolou?
„Ano, myslím, že ano. Nemůžu ovlivnit otázky. Tisková konference je otevřená a otázky nejsou předem vybrané. Neznám je. Nevíš, co tě čeká, takže tohle pod kontrolou nemáš. Máš ale kontrolu nad svými emocemi. Máš kontrolu nad tím, co chceš říct a co naopak říct nechceš. Za sebou mám 1300 zápasů. To znamená jednu tiskovou konferenci před utkáním a jednu po něm, tedy minimálně 2600 tiskových konferencí. Když se mě zeptáš, jestli jsem měl všechny pod kontrolou, odpovím: ne. Řekl bych ale, že ty, během kterých jsem kontrolu ztratil, představovaly naprosté minimum. Právě ty se staly virálními [smích]. Staly se virálními proto, že jsem řekl něco, co jsem říct neměl, nebo zareagoval způsobem, jakým jsem reagovat neměl. Právě tyhle momenty obletěly internet. Ale pokud se z 2600 tiskových konferencí stalo virálními dvacet, je to podle mě důkaz, že jsem se dokázal skvěle ovládat [smích].“
Další otázka, José: tvůj týdenní program. Můžeš ho mít pod kontrolou?
„Ano, můžu. Samozřejmě přemýšlím o tom, co je nejlepší pro hráče, a tréninky organizuji způsobem, o kterém si myslím, že je nejlepší pro ně i pro celý tým. Od začátku své trenérské práce dělám jednu věc a nehodlám ji měnit: organizace se nemění podle výsledků. Vyhráváme, nebo prohráváme – všechno zůstává stejné. Nic neměním. Proč? Protože jsem strávil obrovské množství času stanovováním toho, co považuji za nejlepší pro hráče. Konzultoval jsem to s celým realizačním týmem, lékařským týmem i specialisty na vědeckou podporu tréninku. Absolvoval jsem řadu schůzek, abychom nastavili celý program. Nebudu ho měnit jen proto, že jeden míč trefil tyč a druhý skončil v brance, takže jsme vyhráli, nebo naopak nevyhráli. Je to pro mě důležitý základ. Samozřejmě je práce velmi, velmi důležitá. Rodina je pochopitelně důležitější než práce, o tom není pochyb. Rodina ale ví, že s mojí prací je spojena obrovská zodpovědnost. Samozřejmě bych někdy chtěl mít na rodinu více času. Občas zmeškám něčí narozeniny. Někdy mi uteče důležitý rodinný okamžik. Někdy bych s nimi opravdu chtěl být, ale nejsem. V takových chvílích ale převáží profesní zodpovědnost. Kromě toho nemám žádné koníčky. Vím, že jsem v tomto ohledu docela nudný, ale žádné koníčky nemám. Není nic, o čem bych si řekl: ‚Moc rád bych si zahrál golf‘ nebo ‚Chtěl bych jít s kamarády hrát padel‘. Žádné koníčky nemám.“
To ti nechává jen velmi málo prostoru na cokoli dalšího.
„Ano, ale mě to nijak nefrustruje. Nemám totiž nic, čeho bych litoval. ‚Ach, nemůžu si jít zahrát golf.‘ ‚Ach, nemůžu se projet na kole.‘ Ne. To mě vůbec netrápí.“
José, tahle projížďka nám udělala velkou radost, ale je tu ještě pár věcí, které by od tebe naši diváci možná chtěli slyšet. Je to samozřejmě také inspirace pro mladé lidi. Na jakou jednu věc by měli pamatovat po celý život?
„Milujte to, co děláte. Lidé mi někdy říkají: ‚Ach, tolik tlaku.‘ ‚Ach, před takovým zápasem.‘ ‚Ach, tento týden vás čekají tři velká utkání.‘ Pokud to nemilujete, máte problém. Mnoho mých bývalých hráčů se stalo trenéry. Když začínají, vždycky jim položím jednu otázku: ‚Miluješ to? Poslouchej, je to mnohem těžší než hrát fotbal. Miluješ to?‘ ‚Ano, miluju, miluju.‘ ‚Tak do toho dej všechno.‘ A pokud slyším: ‚Ach… Nevím, šéfe. Jak to můžeš dělat už dvacet let? Já jsem teprve ve druhém roce. Jak to zvládáš?‘, odpovím: ‚Tak toho nech, příteli. Jestli jsi unavený už ve druhém roce, vzdej to.‘ Myslím, že je to velmi důležité. Nemáš pocit, že stárneš. Necítíš únavu. Miluješ to. Mluvím o fotbale, ale myslím, že to platí pro jakoukoli jinou profesi. Pokud se chceš dostat na vrchol a především se na něm udržet, musíš to milovat. Když to miluješ, tlak je úplně jiný. Je mnohem menší, nebo ho vůbec necítíš. Užíváš si to. Ráno se probudíš a máš radost, že vstáváš. Těšíš se, že jdeš do práce. Když tě práce ve skutečnosti netěší, je to mnohem těžší.“
Kdy sis uvědomil: „Fotbal je pro mě to nejdůležitější. Miluju ho, věnuji mu veškerý svůj čas, všechno se od něj odvíjí“? Jednoho dne sis ale také uvědomil, že jsi velmi slavný a že jsi celebrita. Kdy a jak k tomu došlo?
„Myslím, že to přicházelo postupně. Nedokážu označit jeden konkrétní moment. Ale nálepka celebrity ti změní život. Být celebritou, tedy člověkem, který jde po ulici a všichni ho poznávají a vědí, kdo je, je část mého života, kterou bych odstranil, kdybych mohl. Je to součást práce, něco, co k ní patří, ale nepřináší mi to žádné potěšení. Nebaví mě být v restauraci a muset lidem podávat ruce. Jdu po ulici a musím se desetkrát zastavit, abych rozdal sto autogramů nebo se vyfotil na sto fotografií. Říkám to a musíte to respektovat. Nejsem dokonalý. Netvrdím, že se zastavím pokaždé, že se pokaždé vyfotím nebo že jsem vždycky milý na lidi, kteří mě pronásledují s fotoaparátem. Ne vždycky jsem příjemný. Většinu času se ale snažím je pochopit. Na druhou stranu věci, které dělám mimo fotbal – spolupráce s vámi, spolupráce se sportovní značkou a podobné aktivity, které mám vedle fotbalu… Musím být upřímný, ty mě baví. Možná se z nich postupně stává určitý druh koníčku, který vlastně nemám. Víš, kdybych teď s tebou netrávil hodinu v autě, pravděpodobně bych pořád seděl ve své kanceláři, sledoval nějakého hráče, nějaký zápas nebo znovu analyzoval náš dnešní ranní trénink. Takže je to vlastně něco dobrého.“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: YouTube
