Mourinho: Real mi řekl, že mě potřebuje k obnově a nastartování nové velké dekády

Mužstvo
dnes 17:13
0 Komentářů
Laša

José Mourinho byl hostem pořadu Bet it Drives Show. Přinášíme první ze dvou částí rozhovoru s portugalským trenérem, který vznikl během jízdy Madridem.

Když už jsme v Madridu, je to pro tebe nejspíš už druhý domov. Nedávno ses vrátil do Realu Madrid. Můžeš nám přiblížit, proč ses rozhodl pro návrat a jaký příběh za ním stojí?

„Vrátil jsem se, protože klub si můj návrat přál. Na konci minulé sezony, po dvou letech, během nichž největší klub na světě nedosahoval ideálních výsledků a došlo k určitému odcizení mezi klubem a fanoušky, mě oslovili. Řekli mi: ‚Známe tě. Ty znáš nás, znáš klub, jeho kulturu i lidi, kteří v něm pracují. Potřebujeme tě. Potřebujeme tě, abys nám pomohl s obnovou. Potřebujeme tě, abychom znovu nastartovali tak neuvěřitelnou éru, jakou měl klub za sebou. Potřebujeme tebe. Potřebujeme někoho s tvým profilem.‘ Byl jsem šťastný. V Benfice i v Portugalsku jsem byl spokojený. Ze své země jsem odešel před mnoha lety a když jsem se do Benfiky vrátil, cítil jsem se tam dobře. Ale Real Madrid je Real Madrid. Všichni v klubu chápali, že návrat pro mě představuje obrovskou příležitost. Znovu jsme se proto rozešli v dobrém. Nemohl bych být šťastnější a zároveň nemohl mít větší motivaci, než jakou mám právě teď.“

Už jsi zmínil, že tě Real Madrid pozval zpět kvůli silnému vztahu ke klubu. Jak ale vypadá tvůj ideální partner pro spolupráci? Během kariéry ses setkal s mnoha různými situacemi – ať už s hráči, investory nebo kluby…

„Mám rád… realismus. Nemám rád opatrnou spolupráci, při které jsou cíle nastavené příliš nízko a jde jen o to hrát na jistotu. Chci hrát o velké věci, ale zároveň mám rád realismus. V některých klubech, kde jsem působil, jsem měl pocit, že právě tenhle realismus chyběl. Chci překonávat stanovené cíle. Nechci, aby byly nízké, ale chci, aby byly realistické. Protože jsem během kariéry dosáhl tolika úspěchů a splnil řadu velkých cílů, měl jsem v jednu chvíli pocit, že se na mě lidé dívají a říkají si: ‚Když ho máme, můžeme si stanovit úplně šílené cíle.‘ Jenže ve fotbale neexistují zázraky. A myslím, že neexistují ani v žádné jiné oblasti. Je tu talent, týmová práce, ambice a empatie. K celé věci je potřeba přistupovat ambiciózně, ale ty ambice musí být zároveň realistické. Real Madrid je samozřejmě místem, kde jsou cíle nastavené nejvýše. Zároveň ale máte k dispozici talent a organizaci, které takovým ambicím odpovídají.“

José, fotbal je jednou z nejstarších her na světě, ale lidé ho stále milují a jeho popularita pravděpodobně ještě roste.

„Tak ho prosím příliš neměňte! [smích] Mám z toho trochu obavy, protože začínáš tím, že je to stará hra, kterou lidé stále milují.“

Přesně tak.

„Tak ho příliš neměňte! Dělejte jen drobné úpravy. Přibližujte fotbal novým generacím. Využívejte nové technologie, aby byl moderní a zároveň důvěryhodný. Ale když něco funguje téměř dokonale, příliš do toho nezasahujte, protože můžete zničit skvěle fungující projekt.“

Takže podle tebe jako trenéra skrývá fotbal stále nějaká tajemství? Dokáže tě ještě něco naučit nebo inspirovat v další práci?

„Učím se každý den. Učím se z těžkých chvil. Učím se od lidí, se kterými pracuji, především od hráčů. Většina věcí už je pro mě tak trochu déjà vu, protože jsem strávil tolik let na nejvyšší úrovni. Dějí se různé věci a já mám často pocit, že už jsem je zažil: ‚Tohle už se mi stalo. Tohle také.‘ Zároveň je ale právě nepředvídatelnost jednou z krás fotbalu.“

Pořád je to hra.

„Pořád je to hra. Těch 90 minut zápasu je ve výsledku vyústěním mnoha hodin práce během týdne, kdy se připravujete právě na těchto 90 minut. Někdy mám pocit, že lidi velmi zajímá, co se děje před zápasem a po něm. Ale myslím, že i tohle je součástí kouzla fotbalu. Když sledujete úžasný film, producenti vám obvykle nabídnou krátké upoutávky, ale nedovolí vám sledovat úplně všechno. V Hollywoodu nebo na jiných místech, kde se natáčejí filmy, přece také neotevřou dveře a neřeknou lidem: ‚Pojďte dovnitř a sledujte každou minutu, každý den.‘ Ve fotbale je to podobné. Chápeme změny. Chápeme sociální sítě. Chápeme, že musíme přitahovat lidi. Proto postupně otevíráme šatnu i tréninky. Ale v určitých momentech tréninku musím kameramanovi říct: ‚Teď odejdi. Tuhle část už netočte.‘ Taková je logika celé věci.“

Takže fotbal je stále hra lidí pro lidi. A když už mluvíme o hráčích, zmínil jsi, že s nimi neustále komunikuješ. Staly se někdy situace, kdy ses naopak ty něco naučil od nich?

„Pořád. Pořád. Z fotbalového hlediska neustále, protože mi vždy velmi záleží na dobré komunikaci s hráči. Velmi často jim říkám: ‚Tohle je můj plán na zápas. Tohle je moje strategie, takhle jsme to s asistenty zanalyzovali. Takhle chceme hrát. Ale důležitější než to, jak chci hrát já, je to, co cítíte vy. Myslíte si, že to pro mě dokážete udělat? Cítíte, že jste schopní splnit úkoly, které vám zadávám? Pokud ne, řekněte mi, co si o tom myslíte.‘ Vždy jde tedy o něco, čemu říkám objevování pod vedením. Objevujeme věci společně a snažíme se najít ideální řešení, ve kterém je spokojený a cítí se komfortně trenér, ale stejně tak i hráč. Nemyslím si, že to může fungovat, když hráč dělá něco, čemu sám nevěří. Proto považuji za velmi důležitou empatii mezi lídrem a těmi, kteří ho, řekněme, reprezentují na hřišti.“

Obzvlášť při práci s hráči, kteří už toho tolik dokázali, je nesmírně těžké najít ten malý prostor, kde z nich můžete dostat ještě něco navíc. Myslím, že právě práce s hráči světové úrovně a schopnost najít s nimi společnou řeč patří mezi tvé největší přednosti…

„Ne, myslím, že všechno začíná tím, že na takové úrovni jde především o vytvoření týmu a o to, abyste příliš nezasahovali do práce skvělých hráčů, které máte k dispozici. Pokud chceme vyhrávat, musíme pracovat společně. Musíme hrát jeden pro druhého. Musíme se jeden pro druhého obětovat. To je jedna věc. Něco jiného je ale neustále hráčům stát za zády a říkat: ‚Tohle je špatně. Tamto je špatně. Musíš dělat tohle. Musíš dělat tamto.‘ Nebudu hráčům na této úrovni vysvětlovat, jak kopat do míče nebo jak hlavičkovat. Jde mnohem více o týmovou práci než o individuální pokyny. Trénovat nejlepší hráče se liší od trénování průměrných hráčů. Je to úplně jiný způsob vedení týmu.“

Myslím, že osobnosti, se kterými pracuješ, jsou také poměrně složité a velmi individuální.

„Ano. Každý člověk je jiný. Mám jen dvě děti, dnes už dospělého syna a dospělou dceru. Přestože mají stejnou maminku i stejného tatínka, jsou každý úplně jiný. A co teprve 25 kluků, 25 mladých mužů. Každý z nich je jiný. Mají odlišné osobnosti, jiné zázemí a výchovu. Vzhledem k tomu, jak dnes svět a fotbal vypadají, vyznává mnoho z nich také různá náboženství. Liší se prakticky ve všem. Existuje určitý základ pravidel, která platí pro všechny, ale potom musíte ke každému přistupovat individuálně. I zpětnou vazbu můžete hráčům předávat různými způsoby a každý ji může vnímat jinak. Jaký je nejlepší způsob, jak z konkrétního hráče dostat to nejlepší? Jeden z mých oblíbených profesorů na univerzitě říkával: ‚Netrénujete fotbalisty. Trénujete lidi.‘ Teprve potom je ten člověk fotbalistou, ale především je člověkem – v tomto případě mladým mužem. Proto je lidská stránka této práce nesmírně důležitá.“

Stejně jako když si v běžném životě budujeme přátelství, jako lidé, že?

„Ano, myslím, že ano.“

Na tomhle základě pak buduješ něco dalšího a určitě se musíš něčeho trochu vzdát, abys vytvořil vztah a získal si důvěru.

„Myslím, že ano. Nikdy jsem od začátku své kariéry, kterou jsem zahájil před více než 20 lety, nevěřil, že autorita vychází z postavení. Dnes tomu věřím ještě méně. Autorita vychází z toho, že vás lidé vnímají jako někoho, kdo je dobrý v tom, co dělá. Jako někoho, kdo jim může pomoci. Jako někoho, komu mohou důvěřovat. Ne jako někoho, kdo je starší nebo má pozici hlavního trenéra či manažera, ať už tomu říkáme jakkoli. Nevěřím, že autorita pramení z toho.“

Přesně tak. Myslím, že důvěra vždy funguje oboustranně. Když vidí, že jim důvěřuješ, dáváš jim určitou svobodu a prostor a nasloucháš jim, budou chtít dát šanci i tobě, abys jim pomohl se zlepšovat.

„Nezraď mě. Když říkám ‚nezraď mě‘, myslím tím samozřejmě fotbal. Nezraď mě a já budu vždy stát při tobě. Bez ohledu na všechno. Bez ohledu na všechno.“

Protože na nejvyšší úrovni fotbalu jsou pravděpodobně všichni fyzicky připraveni a všichni vědí, co mají dělat, ale pořád je to přece jen hra.

„Ano, ale fotbalistou jste 24 hodin denně. A právě o tom to také je. Trénujete dvě až tři hodiny denně, ale fotbalistou jste celý den. Všechno tedy ovlivňuje vaši práci. To, co jíte mimo klub. To, co pijete mimo klub. To, jak spíte mimo klub. Dokonce i věci z vašeho soukromého života. Fotbalista bohužel nemůže jezdit na lyžích v horách, nemůže jezdit na kole. A pokud to dělá, dokonce i když to před klubem tají…“

Takže jde o omezení, které je uvedené ve smlouvě, že?

„Smlouva mě nezajímá. Zajímá mě váš přístup k práci. Spadnete z kola a nebudete moci nastoupit ke třem zápasům. A může to být ještě horší, můžete si zlomit nohu. Nebo se jen potlučete, ale i tyhle modřiny mohou způsobit, že nebudete v nejlepší formě. Máte skupinu přátel. Jste mladí, svobodní, je vám 22 nebo 23 let. Vaši přátelé chodí ve středu, ve čtvrtek a v pátek do nočního klubu. Vy nemůžete. Můžete jít jen večer po zápase, pokud vás další čeká až za tři dny – a i to se samozřejmě může stát. Pokud chcete být fotbalistou, musíte se tedy spousty věcí vzdát. Na druhou stranu je kariéra krátká. Když ji ukončíte, řekněme v průměru ve 35 letech, máte před sebou ještě spoustu let, abyste si užívali života jiným způsobem. Fotbal nakonec není jen práce, ale způsob života. Pokud ho berete jako koníček, jste skončili. Jestli si myslíte, že jste fotbalistou jen několik hodin denně, na vrchol se nedostanete. Nakonec je to tedy způsob života. Nedávno jsem viděl dokument o Rafovi Nadalovi. Samozřejmě není fotbalista, ale byl to neuvěřitelný sportovec. Je úžasné, čeho všeho se vzdal. Je neuvěřitelné, jaké oběti přinesl, aby dosáhl takové kariéry. Nakonec vždy existuje souvislost mezi tím, čeho dosáhnete, a tím, co jste ochotni pro dosažení tohoto cíle obětovat.“

Laša

Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.