Mbappé: Musím udělat další krok v presinku, měl bych začít už na mistrovství světa
- Reprezentace
- dnes 10:47
- 0 Komentářů
- Laša
Kylian Mbappé poskytl rozhovor pro Le Parisien, přičemž otázky mu tentokrát pokládali jeho nejbližší: rodina, spoluhráči a členové realizačního týmu Francie.
Ousmane Dembélé: Kdy ses naposledy rozesmál k slzám na reprezentačním srazu?
[smích] Naposledy jsem takový záchvat smíchu měl právě s ním, s tím bláznem! Byli jsme ve středisku v Clairefontaine a nemůžu vám říct, proč jsme se tak smáli. Můžu jen prozradit, že jsme byli v pokoji Marcuse Thurama a dostali jsme takový záchvat smíchu, že jsme až plakali. On ví, proč se mě na to zeptal. Nemůžu uvést detaily, ale můžu vám říct, že si skvěle rozumíme. Ostatně právě s ním mám na reprezentačních srazech záchvaty smíchu nejčastěji.
Marcus Thuram: Kdybys musel sdílet pokoj s jedním z týmových kolegů, kdo by byl nejlepší a kdo nejhorší spolubydlící?
[smích] Nejhorší by byl on, Marcus, na sto procent! Na jednu stranu bychom se hodně nasmáli, ale na druhou bych vůbec nespal. A nejlepší? [zamyslí se] Byl by to Ousmane, i když Ousmane by byl zároveň i nejhorší. Vlastně oba jsou zároveň nejhorší i nejlepší. Nejlepší proto, že je znám od nepaměti, mám s nimi nejsilnější vazby a skvěle si rozumíme… Ale kdybych s nimi měl sdílet pokoj, nedalo by se spát.
Rayan Cherki: Pověz nám svůj nejlepší příběh s Ousmanem.
Ach, Rayan… Nedávno se připojil k reprezentaci, ale skvěle se adaptoval. Bude pro nás velmi důležitým hráčem. Mám ho moc rád. S Ousmanem máme spoustu historek z hřiště, protože jsme byli spoluhráči, soupeři a známe se už tolik let… Ale nejvíc se toho stalo mimo hřiště, protože jsme spolu vyváděli nejrůznější věci. Jezdili jsme spolu na dovolené, naše rodiny se velmi dobře znají, takže s ním mám opravdu spoustu společných příběhů. My dva bychom o tom mohli klidně napsat knihu.
Jean‑Yves Vandewalle: Pamatuješ si ten trénink „jeden na jednoho“, který jsme spolu absolvovali?
„Tizote“ je týmový osteopat a mám s ním skvělý vztah. Když jsem měl během EURO 2024 zraněný nos, dali jsme si spolu boxerský trénink. Já do úderů dával veškerou sílu a on mě nesměl udeřit. [smích] Nebylo to fér, ale strašně jsme se u toho bavili. Společně jsme toho zažili hodně, mimo jiné i zisk titulu mistrů světa. A v roce 2018 mi doslova zachránil kůži před semifinále s Belgií. Den před zápasem jsem se probudil bez bolesti, ale nedokázal jsem vstát z postele! Nemohl jsem dojít ani na snídani, necítil jsem záda a vůbec jsem se nemohl hýbat… Zavolal jsem trenérovi, že se nemůžu pohnout. Přišel i s „Tizotem“, který zjistil, že mám zablokovaných několik obratlů. Jak je to možné, když jsem jen spal? Museli jsme to zkusit utajit, hlavně před médii. Snažil jsem se držet co nejrovněji, i když jsem nedokázal normálně chodit. Den před zápasem jsem netrénoval, ale další den, i když mě to pořád trochu bolelo, jsem mohl nastoupit v semifinále a pak i ve finále.
Lucas Hernandez: Kdybys si měl nechat udělat tetování, co by to bylo?
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych si nechal udělat tetování. Kdybych si ho ale měl pořídit, bylo by to něco symbolického a pro mě důležitého. Každý má svůj styl. Momentálně se líbím sám sobě takový, jaký jsem, bez ničeho. Ale kdo ví, třeba za 10–15 let budu chtít tetování. Zatím mě to vůbec neláká.
Maghnes Akliouche: Jak by podle tebe vypadal vysněný den daleko od fotbalu?
Maghnes… Trénovali jsme na stejném místě, tedy v Monaku. Je to plachý, ale velmi bystrý člověk, který už teď má obrovský talent. Může být skvělým hráčem francouzské reprezentace — teď i v budoucnu.
Pro lidi, jako jsem já, vysněný den znamená návrat k jednoduchosti: aby tě nikdo nerušil a aby sis mohl dělat to, co chceš, s kým chceš a kde chceš. Jsou to věci, které se pro mě staly luxusem, i když jsou ve skutečnosti úplně obyčejné.
Nikdy si ale nemůžeš stěžovat na lásku, kterou dostáváš od lidí. Někdy je to ohromující, protože jsem se ocitl v kategorii lidí, kteří jsou sledováni na každém kroku. Všechno, co souvisí s paparazzi, bývá trochu únavné. Odosobňuje nás to a dělá z nás tak trochu cirkusové atrakce.
Ale všichni chtějí vědět, co dělám, kde jsem a s kým… Naučil jsem se to chápat a víceméně jsem přijal, že to bude vždycky součástí mého života.
Lucas Digne: Jak si poradíš se svou obrovskou popularitou a s tím, že nemůžeš chodit ven z domu?
Vedle N’Gola je Lucas hráčem s největšími zkušenostmi ve francouzské reprezentaci. Má jich mnohem víc než já, protože se do ní dostal už v roce 2014, kdy jsem já byl pořád ještě v akademii. Neznal jsem ho příliš dobře, ale během EURO 2021 jsme si byli najednou mnohem bližší.
Popularita… Řekněme, že už poměrně brzy mě připravovali na život s „normální“ slávou, protože lidé v mém okolí věděli, že se ze mě pravděpodobně stane velmi dobrý fotbalista. Dnes jsem ale něčím víc než jen mimořádně slavnou osobou. Moje popularita je nadprůměrná. A na to se nedá připravit. Musíš to prostě přijmout a přizpůsobit se.
V Madridu jsem ale opravdu šťastný. Můžu vycházet z domu a někdy se dokonce pohybovat i bez ochranky… Můžu žít víc než ve Francii! Můžu dělat věci, které jsem nikdy dřív dělat nemohl. To je skvělé. Právě proto se mi život v Madridu tak líbí — nezávisle na Realu Madrid, který byl mým dětským snem. Život tam je pro mě mnohem klidnější. Daří se mi dělat normální věci, a to je pro člověka obrovský luxus.
Hlavně řídím auto sám. [smích] V Paříži to nebylo možné. V Madridu je jiná kultura a lidé ti dovolí trochu žít.
Eduardo Camavinga: Kromě anonymity — co bys chtěl získat zpět ze svého dřívějšího života?
Cama… Neměl lehký rok, a k tomu ještě zklamání z toho, že nejel na mistrovství světa. Snažím se ho podporovat a chránit, protože je pro mě jako mladší bratr. Pořád mu opakuju, že má talent, osobnost a charakter, které potřebuje k tomu, aby tu situaci obrátil. Pokud se mu to podaří v nejlepším klubu a v nejlepší reprezentaci na světě, udělá to z něj lepšího hráče i lepšího člověka, protože ukáže, že dokázal skvěle vyjít z tak těžké pozice.
Pokud jde o jeho otázku — jde především o anonymitu, protože všechno ostatní je součástí mých životních zkušeností a mého příběhu. Je inspirující mít vlastnosti a úspěchy, kvůli kterým tě lidé milují, a zároveň takové, kvůli kterým tě nenávidí. Nakonec nikdy nikoho nenecháš lhostejným. Myslím, že právě to je znakem velkých lidí.
Ale získat zpět anonymitu… Dostal jsem se na úroveň, která se vymyká jakémukoli chápání. Je zvláštní dívat se na lidi, kteří dělají stejnou práci jako já a hrají ve stejných týmech jako já, ale nežijí stejný život… Být tím, kým jsem, mi dává spoustu výhod, i když je s tím spojeno i mnoho nevýhod.
Zároveň člověk vždycky chce to, co nemá. Možná kdybych byl anonymní, chtěl bych být mnou. Takže nutně nesním o anonymitě, ale o tom být trochu jako moji spoluhráči — žít ze své vášně, ale nebýt sledován na každém kroku. Teoreticky máme stejnou každodennost, ale jakmile vyjdeme ze šatny, naše životy už stejné nejsou.
Dayot Upamecano: Kterou ze svých vad ses naučil přijímat?
Mám radost z Dayota. Jsme ze stejné generace, je v nejlepším období své kariéry a zaslouží si všechno, čeho dosáhl, protože prošel mnoha těžkými zkušenostmi.
Mám spoustu vad: jsem velmi netrpělivý, hodně si věci pamatuju a někdy jsem až příliš instinktivní, tedy impulzivní. Tuhle vlastnost jsem ale vždycky přijímal, protože chci být aktivním účastníkem vlastního života. Být aktivním účastníkem znamená, že někdy jednáš instinktivně, okamžitě a přímo — i když se to ne každému líbí. Vždycky jsem ale věděl, do čeho jdu, když jsem se tak rozhodoval.
Mám i spoustu dalších vad, ale když chtěl jen jednu… [smích] Být impulzivní znamená, že někdy děláš špatná rozhodnutí, rozhodnutí, kterých později lituješ, a někdy také rozhodnutí špatná, ale nutná. A samozřejmě se občas jedná i o čistou, obyčejnou hloupost.
Je ale dobré ukázat i takovou stránku a dokázat, že jsi nakonec člověk a můžeš dělat hlouposti. Každý z nás má chvíle, kdy se chová hloupě. Já jich měl hodně. Ale tak to prostě je.
Michael Olise: Které setkání změnilo tvůj život?
Ach, Michael… Mám ho strašně rád! Měl jsem možnost ho poznat. Nemá rád moc mluvení, ale je velmi sympatický a má opravdu neobvyklou osobnost. Je také výjimečným hráčem a máme obrovské štěstí, že je s námi. Vždycky chtěl reprezentovat Francii a je to na něm jasně vidět.
Které setkání změnilo můj život? Bylo jich mnoho. Pokud jsem se stal tím, kým jsem, znamená to, že jsem potkal správné lidi ve správný čas. Byli lidé, kteří mi otevřeli cestu, a také takoví, kteří za mě dokázali „chytat kulky“, když mě bylo potřeba chránit…
V Monaku myslím na trenéry jako Frédéric Barilaro nebo Souleymane Cissé, kteří mě vždycky chránili. Později, v Monaku i v Paříži, to byl Luis Campos. Byl tam také jeho asistent Olivier Gagne, který mě neustále vedl. Mluvil jsem s ním opravdu o všem: o životě, o mém soukromí, o fotbale… Je jedním z mála lidí z fotbalového prostředí, se kterými jsem mluvil tolik.
V Paříži tam samozřejmě byli trenéři. A také prezident Nasser! Všichni si pamatují jen konec, což je normální, protože odejít z PSG je prakticky nemožné. Věděl jsem, že když odejdu, ocitnu se v takové situaci. Ale předtím udělal pro mě a mou rodinu opravdu hodně. Nemůžu lhát.
Když jsem s někým v konfliktu a myslím si, že si zasloužím vyhrát, nemám žádný problém ani zábrany bojovat až do konce. Ale člověk nesmí míchat všechno dohromady. Nasser je člověk, kterého si vážím. Pokud jsem dnes v Realu Madrid a jsem kapitánem francouzské reprezentace, Paris Saint‑Germain a Nasser Al‑Khelaïfi v tom sehráli klíčovou roli. Je to klub, kde jsem strávil nejvíc času — od roku 2017 do 2024. Nemůžu se tvářit, jako by to období neexistovalo. To je nemožné a nebyl bych to já.
Později, v Madridu, přišel prezident Florentino Pérez. Vždycky byl ke mně velmi laskavý, vždy se snažil zajistit mi ty nejlepší podmínky a chtěl pro mě to nejlepší.
A v reprezentaci je trenér Didier Deschamps. Je jediným reprezentačním trenérem, kterého jsem kdy měl, a dnes ho znám skrz naskrz. Postupem let jsme si vybudovali vztah mnohem silnější než běžný vztah hráče s trenérem. Ví, jak moc si ho vážím a jak moc jsem mu vděčný.
Na mé cestě bylo i mnoho dalších lidí, na které nezapomínám, ale tady zmiňuji jen ty, které může znát i veřejnost.
Wilfrid Mbappé: Co by si o dnešním Kylianovi pomyslel desetiletý Kylian?
To je můj otec. Mám s ním neuvěřitelně silný vztah. On mi předal vášeň pro fotbal. Začal jsem hrát, protože jsem chtěl být jako on a jako můj starší bratr Jirès Kembo — a chtěl jsem, aby na mě byli hrdí. Říkal jsem si: „Když budu dobrý, budou na mě pyšní.“
Můj otec je možná nejdůležitější osobou, pro kterou hraju, protože vím, jak moc pro něj fotbal znamená. Často spolu mluvíme — o všem. Naše zvyky se nezměnily. Když přijede do Madridu, vždycky spolu sledujeme sedm nebo osm zápasů v řadě. V našem vztahu se všechno točí kolem fotbalu. Dal mi lásku ke hře i znalosti o ní.
Je pravda, že když něco udělám dobře nebo špatně, vždycky mi říká: „Přemýšlej, co by si o tom pomyslel malý Kylian.“ Myslím, že dnes by byl hrdý — na to, kým jsem se stal, jakou cestu jsem urazil a jakou stopu jsem už zanechal ve světovém fotbale i v historii své země.
Malý Kylian měl ale obrovský apetit, takže pořád čeká, až udělám další věci. [smích] Ještě by nebyl nasycený, ale už by byl hrdý.
Aurélien Tchouaméni: Kdy jsi naposledy plakal?
Aurélien, náš vicekapitán. Trochu jsem ho znal z reprezentace, ale doopravdy jsem ho objevil až v Madridu. Skvělý člověk! Dřív jsme měli normální vztah, ale v Madridu jsem poznal úžasného chlapa — velmi inteligentního, s nímž se dá mluvit a vyměňovat si názory. A je i zábavný. Má také tu „vojenskou“ stránku, která je v týmu důležitá.
Naposledy jsem plakal kvůli smrti blízké osoby, která pro mě hodně znamenala. Nemám ale problém plakat. Lidé si myslí, že nikdy nepláču. Často se mě ptají, proč jsem neplakal v roce 2022. Prostě slzy nechtěly téct, byl jsem v šoku. Kdybych tehdy mohl plakat, nebránil bych se tomu. Byl jsem úplně otřesený!
Když zítra vyhrajeme mistrovství světa a budu muset plakat, tak budu. Jen málokdy mě ale vidíte plakat štěstím. Pro mě radost znamená úsměv až sem [ukazuje na tváře].
Nejdůležitější je nejednat proti vlastním pocitům a vyjadřovat je tak, jak je skutečně cítíš.
Manu Koné: Co ti fotbal nikdy nebude moci dát?
Manu Koné patří k těm mladým talentům, kteří chtějí „sežrat všechno“ a kteří zvýšili konkurenci v týmu. Je to velmi dobrý hráč a má také skvělý přístup. Co mi fotbal nikdy nedá? Klid. [smích]
Ale ve fotbale to není něco, co bych hledal. Máme jen jednu kariéru, takže ji můžeme prožít naplno a zažít silné emoce — pozitivní i negativní. Stojí za to žít tak, abys měl později co vyprávět, na co vzpomínat a po čem zanechat stopu. Klid v životě — ano. Ale ve fotbale — ne!
Fotbal mi dal všechno. Změnil můj život, udělal ze mě šťastného a naplněného člověka. Ať už se v mé kariéře stalo nebo stane cokoli, nic nikdy nezmění lásku, kterou k fotbalu cítím.
Doktor Franck Le Gall: Změnil bys s odstupem času něco na epizodě se zlomeným nosem během posledního EURO?
[zamyslí se] Kdybych mohl vrátit čas, myslím, že bych dál nehrál. Odjel bych! Když jsem si zlomil nos, byla to jedna z možností, o kterých jsme uvažovali. Trenér byl proti tomu, abych odjel. Ale mluvili jsme s doktory i se všemi ostatními, protože můj nos byl úplně zlomený.
Měl jsem za sebou velmi těžkou sezónu, byl jsem extrémně unavený a ve fotbale se všechno děje z nějakého důvodu. To zlomení bylo důsledkem mnoha věcí. Myslím, že v tu chvíli jsem si prostě potřeboval odpočinout. Zvlášť když pozdější hra s maskou byla naprostá noční můra. Neustále mě to bolelo a cpali mě léky proti bolesti.
Když ti ručně narovnávají nos… wow, to je příšerná bolest. [smích] Slyšíš jen „klik, klik“. Pak se podívám na svůj nos a on je úplně posunutý doleva. Říkám si: „Do pr… co teď?“ Nemůžu dýchat, takže dýchám jen pusou a říkám si: „No dobře, jsme v háji!“
V nemocnici mi pak řekli, že buď půjdu na operaci, nebo to bude trvat pět či šest týdnů. Vůbec ale nemluvili o návratu na hřiště. [smích] Opustit tým pro mě tehdy bylo nepředstavitelné, ale kdyby se mi to stalo zítra, vrátil bych se domů.
Ibrahima Konaté: Hrál jsi ve dvou finále mistrovství světa – jedno jsi vyhrál a druhé prohrál. Které se ti vrací častěji?
To, které jsem prohrál. U finále, které jsem vyhrál, není potřeba měnit historii. Vyhráli jsme, bylo to nádherné a vrátili jsme se s pohárem.
Ale finále, které prohraješ… Prohrát finále mistrovství světa je nesmírně těžké. Především proto, že ten turnaj je jen jednou za čtyři roky. Nevíš, kým a kde budeš za čtyři roky. Dnes je například z týmu z roku 2022 jen deset nebo jedenáct hráčů. Z roku 2018 zůstali jen čtyři.
Chci tím říct, že se můžeš držet vlaku zuby nehty, ale fotbalový vlak po cestě nechává spoustu lidí za sebou. A to je na tom nejkrutější: udělali jsme všechno proto, abychom nakonec prohráli na penalty.
Nevěřím na štěstí. Penalty nejsou loterie. Je to technický úkon — ale pořád je to ten nejkrutější způsob, jak prohrát finále mistrovství světa.
Olivier Giroud: Víš, kolik branek ti chybí k překonání rekordu Miroslava Kloseho na mistrovství světa?
Oli je člověk, od kterého jsem se hodně naučil — o odolnosti, vášni a o tom, že se nikdy nevzdáváš bez ohledu na okolnosti… Ten chlap byl tolikrát vláčený bahnem, a přesto se z něj vždycky dokázal zvednout. Hrál jak se starším bratrem, tedy se mnou, tak s mladším bratrem Ethanem v Lille. To ukazuje jeho dlouhověkost a zaslouží si to obrovský respekt.
Je nejlepším střelcem v historii francouzské reprezentace. Dokud ten rekord drží, ten status patří jemu. Když si uvědomíš, jací hráči v téhle reprezentaci kdy hráli, a pak zjistíš, že právě on je jejím nejlepším střelcem, můžeš říct jen: respekt a klobouk dolů!
Pokud jde o Kloseho rekord, všichni mi o něm mluví — v čele s trenérem Guyem Stéphanem. [smích] Poprvé v životě mi ale nějaký rekord připadá nereálný. Připadá mi až neuvěřitelné, že ve 27 letech a po dvou světových šampionátech jsem v situaci, kdy můžu být nejlepším střelcem v historii turnaje, na kterém hrály všechny největší legendy.
Zároveň ale vím, že neexistuje silnější pocit než vyhrát mistrovství světa. Proto je mým skutečným cílem třetí hvězda, návrat s pohárem na Champs‑Élysées a darovat lidem nezapomenutelné léto. Samozřejmě — stát se nejlepším střelcem v historii mistrovství světa by znamenalo, že bych v ní zůstal navždy.
[Novinář mu připomíná, že před ním je ještě jeden aktivní hráč — Messi]
Ano, a to není jen tak někdo. Proto jsem velmi opatrný. Kolik mám gólů? Dvanáct? On má třináct a Klose šestnáct. Jsme tady s Leem a brzy se Kloseho chytneme za krk. [smích]
Didier Deschamps: Uvažuješ o tom, že by ses po skončení hráčské kariéry stal trenérem?
Nevím… Po konci kariéry si nechávám otevřené různé možnosti. Mám dobře rozjetý byznys. Když budu chtít být podnikatelem, budu podnikatelem. Když budu mít větší ambice, budu mít větší ambice.
[Propukne v smích, když se ho zeptají, jestli myslí na prezidentský úřad.]
Ne, klid, nemluvím o tom, že bych se stal prezidentem republiky. Hodně lidí mi to říká, ale není to v mých plánech. Už teď mě dost lidí nenávidí. [smích]
Můžu si naplánovat život s větší anonymitou a věnovat se nadaci… Jisté ale je, že fotbal bude mít vždycky výjimečné místo. Aby se člověk stal trenérem, musí se nejdřív smířit s koncem hráčské kariéry. Trenér už nesmí myslet jako hráč, bez ohledu na to, jak velkým fotbalistou byl. Prostě proto, že jako trenér máš jen jeden úkol: předávat znalosti!
Viděl jsem spoustu skvělých hráčů, kteří se stali průměrnými trenéry. Ne proto, že by nerozuměli fotbalu, ale proto, že se nesmířili s koncem kariéry a neměli správný přístup.
Abych tu možnost měl, samozřejmě si udělám potřebné licence. Nic mě to nestojí. Je to další příležitost k učení, která rozšíří moje schopnosti po lidské i profesní stránce. Trenérem se ale stanu jen tehdy, až budu mít tuhle etapu definitivně za sebou.
Ethan Mbappé: Doufám, že odehraš skvělé mistrovství světa. Ale mám malou otázku: plánuješ někdy bránit nebo presovat?
[smích] Všichni vědí, jak moc pro mě znamená. Mám jen jednoho mladšího bratra — na rozdíl od Jirèse, který má dva: Ethana a mě. Vždycky jsem chtěl, aby byl Ethan hrdý na to, že má bratra jako jsem já, jak ve fotbale, tak v životě. Někdy mě to stálo hodně, protože jsem ho občas až příliš rozmazloval.
Často se o tom bavíme, protože on brání mnohem, mnohem víc než já. Je ale dobře, že lidé tenhle aspekt sledují. Vždycky jsem byl na sebe náročný a myslím, že v tomhle směru musím udělat další krok. Je to důležité pro tým a vím, že to musím dělat. A mělo by to začít už na těchto mistrovstvích světa, protože je chceme vyhrát. Jsem připraven dělat všechno správně, protože za každou cenu chci získat ten pohár.
Ale je pravda, že on brání opravdu hodně. Když sleduju jeho zápasy — teď, když hraje jako pravý křídelník — ptám se ho: „Proč neběžíš do vápna?“ A on mi odpoví: „Brácho, před chvílí jsem sprintoval za svým krajním obráncem až k lajně a byl jsem mrtvý.“ [smích]
V mém chápání ale není možné být tak unavený, že nemůžeš běžet za gólem. Unavený bys měl být spíš z toho druhého směru.
Nic by ale nemělo jedním uchem vlétnout a druhým vyletět — zvlášť když je kritika konstruktivní. Jinak by to znamenalo, že jsi hráč, kterému je všechno jedno. Každá konstruktivní připomínka by měla vejít do hlavy a už z ní nevypadnout. Samozřejmě je pak potřeba dělat selekci, protože v mém případě lidé velmi rychle sklouzávají ke karikatuře.
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: Le Parisien
