Mbappé: Jsem rád a hrdý, že můžu hrát pro tento klub a pro tento tým
Kylian Mbappé poskytl obsáhlý rozhovor Colombienovi, francouzskému internetovému tvůrci pohybujícímu se na pomezí rapu, popkultury a fotbalu, soukromě fanouškovi Barcelony. Rozhovor byl zveřejněn ve spolupráci se Sorare, francouzskou fantasy platformou založenou na digitálních kartách hráčů, jejichž hodnocení vychází z reálných výkonů fotbalistů.
Kyliane, začneme tenhle rozhovor, dobře? Máme tady tři karty. Tady je Monako, francouzská reprezentace a superhvězda Realu Madrid. Začneme Monakem. První otázka, kterou ti chci položit: co ti z toho období chybí nejvíc?
„Anonymita. To, že jsem mohl všechno objevovat poprvé. A také ta rodinná atmosféra, která v klubu panovala. To bylo něco, co Monako vždycky charakterizovalo a pořád charakterizuje. Může to být velký klub, ale zároveň je neuvěřitelně rodinný, takže každý hráč se tam cítí opravdu pohodlně. Myslím, že z hlediska prostředí je to jedno z nejpříjemnějších míst a jedno z těch, kde je nejsnazší se začlenit.“
Víš, já vedu podobné rozhovory jako tenhle, ale častěji s rappery a umělci. A rád jim pokládám jednu otázku: jestli existoval nějaký freestyle, album nebo konkrétní track, u kterého cítili průlom v kariéře — moment, kdy si řekli: „OK, tohle je ta chvíle, kdy cítím, že přecházím na jiný level.“ Byl u tebe nějaký technický trik, zápas nebo rozhovor s někým, po kterém sis pomyslel: „Teď asi přecházím o úroveň výš“?
„Myslím, že to bylo v Monaku, když jsme hráli venku proti Manchesteru City. Byl to můj první start v základní sestavě v Lize mistrů, ve vyřazovací fázi, v osmifinále. To je soutěž, kterou sledují všichni, takže to bylo takové moje představení se Evropě. Myslím, že před tím zápasem a po něm už to bylo jiné, protože od té chvíle jsem se napevno stal hráčem základní sestavy v našem týmu. Dostal jsem se do reprezentace a pak už šlo všechno rychle.“
Když se po něčem takovém vrátíš domů, co si říkáš? Jak to vypadá? Co si člověk po takovém výkonu řekne? „Udělal jsem něco šíleného, odehrál jsem velký zápas“?
„Technicky vzato jsem se nevrátil domů, ale do tréninkového centra. Ještě jsem neměl vlastní byt. Ne, v tu chvíli si to člověk neuvědomuje, protože je v tom určitá bezstarostnost. Pamatuju si, že jsme byli s kluky z centra a smáli jsme se. Byl to dobrý moment, bylo to fajn.“
Řekl jsi slovo „beztrestnost“. Dokážeš o své hře říct, že v ní tu beztrestnost, tu naivitu pořád máš? Protože o mladých hráčích se to říká často, když vstupují do fotbalu, ale později už mám pocit, že se to o nich neříká.
„Ne, protože čím víc času ubíhá, tím víc některé věci získáváš a jiné ztrácíš. Myslím, že to tak funguje ve fotbale i v životě. Jsou věci, které s časem nabereš, a jsou věci, které ti čas vezme. Beztrestnost je podle mě hodně spojená s mládím, začátky a s tím, že všechno je nové. Tehdy nemusíš nic počítat ani se připravovat, protože to neznáš. Když něco neznáš, nepřipravuješ se na to tak důkladně. Později, s přibývajícími zkušenostmi, lépe chápeš mechaniku fotbalu i celého prostředí. Některé věci dokážeš předvídat, na jiné se můžeš připravit. To způsobí, že o část beztrestnosti přijdeš, ale získáš zkušenosti.“
To souvisí s další otázkou. Jaké jsou tři největší rozdíly mezi Mbappém z Monaka a Mbappém dnešním? Ve fotbale i v povaze?
„Ano. Především je mnohem starší, takže má mnohem víc zkušeností — jak ve fotbale, tak v životě. Prožil toho mnohem víc. Získal jsem, v uvozovkách, fotbalové vědomosti. To je něco, co můžeš získat jen časem, opakováním zápasů, opakováním sezon, zápasů o všechno, zápasů na hraně. To je úplně jiná věc. A kromě toho, jako u aut, přibývá nájezd.“
Je dnes Mbappé hráčem, který má už něco odehráno?
„Ne, to má každý. Každý hráč má něco odehráno.“
Monako mělo opravdu krásnou generaci, velmi silný tým. Který hráč tě tehdy nejvíc ohromil technicky a od koho ses naučil nejvíc?
„Nejtalentovanějším hráčem, kterého jsem v Monaku viděl, byl asi Bernardo Silva. Měl technickou kvalitu, herní vizi a fotbalovou inteligenci, díky nimž byl vždycky o krok před ostatními. A navíc byl mladý, takže byl ještě trochu ‚nedobroušený‘. Po přestupu do Manchesteru City se ještě víc vypracoval, ale u nás byl pořád takový syrový talent. Byl to výjimečný fotbalista. Chybělo málo, aby se stal nejlepším hráčem Ligue 1. Sehrál obrovskou roli v našem titulu. Ale měli jsme opravdu hodně talentu. Vybrat jednoho je těžké, protože když se podíváš na kluby, kam ti hráči později odešli, všichni jsme zamířili do velkých týmů. To mluví samo za sebe.“
„A pokud jde o toho, od koho jsem se naučil nejvíc, myslím, že to byl Falcao, protože já jsem byl útočník. Byl to někdo, kdo mě vždycky skvěle přijal. Dával mi prostor. V té době byl naším kapitánem, hvězdou týmu, naším referenčním bodem. Měl největší mezinárodní uznání ze všech. Pro mladého útočníka začínat kariéru vedle takového hráče — po fotbalové i lidské stránce — to je jen výhoda. Byl v životní fázi, kdy chtěl předávat zkušenosti, a já měl uši dokořán. Byl jsem připravený se učit a opravdu jsem se od něj hodně naučil.“
Dobře, kapitola Monako je uzavřená. Přecházíme k kapitánské pásce ve francouzské reprezentaci. Než se dostaneme k té tvojí a k momentu, kdy se objeví na tvém levém rameni — shodneme se, že je to levé? Někteří ji nosí jakkoli, klidně i na pravém.
„To nosí smůlu.“
Když ti řeknu „kapitánská páska francouzské reprezentace“, co tě jako první napadne? O kom nebo o čem hned přemýšlíš?
„To záleží. Když se mě ptáš jako hráče, myslím na Huga Llorise, protože to byl jediný kapitán, kterého jsem měl. Když se mě ptáš jako kluka, myslím na Zizoua a na mistrovství světa 2006. Záleží na tom, z jaké perspektivy se na to díváš. Každopádně nosit kapitánskou pásku svého národního týmu je čest.“
Co cítíš ve chvíli, kdy se dozvíš, že se staneš kapitánem? A přidává ti to další tlak?
„Myslím, že už jsem byl na úplném vrcholu tlaku, takže výš už to ani nešlo. Byla to prostě nová zodpovědnost. Myslím, že přišla ve správný moment, protože jsem už znal téměř všechno, co se týká francouzské reprezentace. Byla to jedna z mála věcí, kterou jsem ještě nezažil. Bylo to fajn, protože mi to umožnilo se něco naučit, rozvinout nový soubor dovedností a udělat další krok v národním týmu.“
Mluvíš o tlaku. Já jako člověk, který sleduje fotbal a sport obecně, si vždycky říkám, jestli ti lidé, ti sportovci, pořád cítí tlak a stres den před velkými událostmi, nebo jestli to berou jako normální pracovní den, něco běžného.
„Ne, myslím, že já to potřebuju. Potřebuju cítit adrenalin, napětí, tlak. Myslím, že to je i výhoda hraní ve velkých klubech, protože lidé od tebe vždycky chtějí, abys vyhrával, takže je tam vždycky alespoň ten základní tlak na vítězství. Když hraješ opravdu ve velkých klubech, nestačí jen vyhrát. Musíš hrát dobře, pořád. Nemáš právo na chybu. Myslím, že je to dobré, protože nás to pohání a umožňuje nám mít vždycky nějaký cíl. Když jdeš na hřiště bez cíle, už na začátku máš o dvacet nebo třicet procent méně.“
Dobře. Máš v reprezentaci Francie tři zápasy, které jsou pro tebe — ne nutně pro veřejnost — klíčové?
„Klíčové v jakém smyslu? Osobním, nebo týmovém?“
Osobním. Osobním. Víš, my se vždycky díváme na statistiky. Jestli byl ten gól důležitý, nebo něco podobného. Ale možná ty se vrátíš domů a řekneš si: ‚Vlastně tenhle zápas byl pro mě strašně důležitý‘ — jenže nikdo si toho nevšimne.
„Hrál jsem ve dvou finále mistrovství světa, takže je těžké tam zařadit něco jiného. Kromě toho je vždycky důležitý první zápas, první start.“
Byl u něj tlak?
„Ne, bylo to v pohodě. Nastoupil jsem, když jsme už vedli. Bylo to proti Lucembursku. Nebyl tam žádný velký tlak. Bylo vzrušení, ale ten den ne tlak.“
„Myslím si také, že zápas s Argentinou v roce 2018 byl dobrý, ale není to můj oblíbený zápas. Můj nejoblíbenější zápas z toho turnaje je asi ten proti Belgii v semifinále. Nedal jsem gól, neměl jsem asistenci, ale myslím, že jsem ten den mohl klidně skončit se třemi nebo čtyřmi asistencemi. Někdy jsou takové zápasy. To byl můj oblíbený zápas toho mistrovství. Finále ale všechno překryje.“
Další otázka se týká právě finále z roku 2022 a může být trochu těžká. Poprosím tě, abys ses na chvíli postavil na moje místo. Na místo člověka sedícího před televizí, ano? Já tam seděl úplně sám jako blázen. Třásl jsem se, celý jsem se klepal. Já se na tvoje místo nepostavím, protože si myslím, že bych nebyl schopný dát hattrick ve finále mistrovství světa, ale poprosím tě, abys na chvíli vystoupil z role hráče francouzské reprezentace, z role člověka, který dal hattrick ve finále, a řekl mi: byl to nejlepší finále mistrovství světa v historii? Řekněme od roku 1998.
„Ne, myslím, že nebylo lepšího, pokud jde o podívanou a o samotné obsazení. Scénář zápasu nabídl spoustu zvratů. Skončil penaltami, což je ta nejkrutější věc pro fanouška, hráče, pro kohokoli. Bylo to finále mistrovství světa. Šlo o to, jestli Leo konečně vyhraje svůj titul, nebo jestli my získáme druhý v řadě. Ať to dopadlo jakkoli, mělo to být historické. 3:3. Góly na obou stranách, šance na obou stranách, šílené tempo. Myslím, že lidé měli radost z toho zápasu. Pro nás to skončilo špatně, takže vždycky zůstane hořká pachuť, ale myslím, že fotbalový fanoušek, který to finále viděl, může říct, že to bylo nejlepší finále.“
Díval ses na to finále znovu?
„Ne, nikdy. Ne, nikdy. Myslím, že kdybych se na něj podíval, mohl bych tím probudit démony. Ve skutečnosti je potřeba jít dál. Prohráli jsme a člověk musí jít dál.“
Dobře. Tak tedy mysleme na budoucnost, na to, co přichází. Dá se jako hráč, který prožívá mistrovství světa zevnitř, ten turnaj vůbec užít?
„Ano. Já jsem si vždycky užíval přítomný okamžik během obou světových šampionátů, na kterých jsem hrál. Je to jednodušší, když se všechno daří? Myslím, že ano, ale já jsem si vždycky užíval tu chvíli a vždycky jsem si uvědomoval, jak velký význam má reprezentovat svou zemi na mistrovství světa. Myslím, že pro fotbalistu není nic silnějšího. Je to nejdůležitější soutěž, jakou může hráč zažít. Musíš se na ni připravit, ale zároveň si ji musíš umět i užít, protože kdyby každému hráči jako malému řekli, že si jednou zahraje na mistrovství světa, byl by nadšený.“
Dobře, krásně. Kapitola francouzské reprezentace je uzavřená. Jsme otočeni směrem k mistrovství světa. Mezitím sezona ještě neskončila — alespoň v momentě, kdy spolu mluvíme. Superhvězda Realu Madrid. Přicházíš s úplně jiným statusem. Je Real Madrid takový, jak sis ho představoval? A co tě po příjezdu do Madridu a po vstupu do klubu nejvíc překvapilo?
„Myslím, že je to přesně takové, jak si člověk představuje, protože pro většinu lidí — možná kromě fanoušků Barcelony — každý uzná, že je to největší klub na světě.“
Lámeš mi srdce, moje barcelonské srdce.
„Ne, myslím, že je to všem jasné.“
Všichni jsme zaujatí, víš.
„Když jsi fanouškem nějakého klubu, jsi zaujatý, to je normální. Ale nic nestojí přiznat, že je to klub s největší velikostí.“
Přesně tak.
„Je to klub, který reprezentuje a ztělesňuje velikost. Barcelona ovlivnila historii fotbalu jiným způsobem, ale Real je klubem, který je celosvětovým měřítkem. Není to ani tak překvapivé — spíš jsem rád a hrdý, že můžu hrát pro tenhle klub a tenhle tým. A mám obrovskou chuť zapsat se do historie Realu Madrid, protože když se zapíšeš do historie největšího klubu na světě, máš zvláštní místo i v historii fotbalu.“
Dobře. To je otázka, kterou si sám pořád kladu. Co ti dnes chybí k tomu, abys — jak se říká — „dokončil hru“?
„Nejjednodušší by bylo říct: vyhrát všechny trofeje. Ale jsou lidé, kteří dokázali víc než jen vyhrát všechny tituly. Nakonec je to tak, že ve fotbale je vždycky něco, co můžeš udělat. Nevím, jak je to v jiných oborech, protože tomu nerozumím, ale ve fotbale mají lidé strašně krátkou paměť. Můžeš vyhrát všechno — a druhý den už si to nepamatují. A pokud jde o něco, co se stalo před pár lety, to už ani neexistuje. Takže je tu vždycky něco dalšího, co je potřeba udělat. A když to neuděláš ty, přijde někdo jiný a vezme ti místo.“
„Samozřejmě, že v určitém okamžiku se to stane, protože takový je cyklus života i sportu. Ale zatím bojujeme o to, abychom si své místo udrželi a dělali věci dobře.“
A to vědomí, že se na tebe jednou zapomene — trochu tě to děsí? Ve fotbale se tomu říká malá smrt. Jsou hráči, kteří deset let žili, v uvozovkách, slávou, a pak přijde život po kariéře. Ten ale pokračuje dál, protože technicky vzato můžete odejít do důchodu velmi mladí. Život běží dál a pro mnoho hráčů je opravdu těžké se znovu zvednout.
„Myslím, že po té každodenní rutině se mi stýskat nebude.“
Cestování, každodenní tréninky?
„Ne, to mi chybět nebude. To hráčům nechybí. Kdo tvrdí opak, lže. Ale zápasy — ty mi chybět budou, to určitě. Soutěžení tě vždycky přitahuje.“
Mluvíš o důchodu. Máš v hlavě věk, u kterého si říkáš: „Tu hranici nepřekročím“, nebo spíš necháš rozhodnout tělo?
„Nejen tělo. Myslím, že dřív než tělo rozhodne tohle tady. (Mbappé ukazuje na hlavu.) Pro hráče je důležité odejít ve správný moment. Vidím to na novém pokolení. Já měl třeba štěstí, že mám mladšího bratra a sledoval jsem s ním fotbal. Hráče, které jsem já jako malý obdivoval, on sledoval až na konci jejich kariéry. Pro něj byli mnozí z nich — v uvozovkách — hotoví, zatímco pro mě to byli top fotbalisté. Jen proto, že neskončili v pravý čas, byli pro něj slabí. Říkal jsem mu: ‚Jsi normální? Přestaň být neuctivý.‘ To jsou generační střety.“
„Je to složité — musíš skončit ve správný moment. Jak často říkám svému bratrovi: v roce 2006 neviděl Cristiana Ronalda v Manchesteru United během jeho prvního působení. Nezná to, chápeš? To jsou ty generační rozdíly, které to hráčům komplikují, protože máme obrovské publikum všech věkových kategorií. A opravdu — když tady nahoře už nemáš plnou motivaci patřit k absolutní špičce, je čas skončit.“
OK. Děláme tenhle rozhovor se Sorare. Víš, že po zápasech je v Sorare systém hodnocení od 0 do 100. Když máš 100, znamená to, že jsi odehrál topový zápas. Je nějaký zápas v Realu Madrid, po kterém sis řekl: „Jo, tady mám stovku“?
„Když jsem dal hattrick proti Manchesteru. Hrajeme s Manchesterem City, Liga mistrů, vyřazovací fáze. Dáš hattrick na Bernabéu. To musí být stovka.“
Ano, to je stovka. Olympiakos?
„Ano, to je pravda.“
A když ti řeknu Athletic Bilbao letos?
„Ano.“
Když uděláš to zrychlení skoro od půlky hřiště?
„Ano, ano. Dám dva góly, mám asistenci, vyhrajeme 3:0. Ano, to je stovka.“
A to je těžký zápas, San Mamés.
„San Mamés je těžké. Je to náročný stadion i všechno kolem. 3:0.“
OK. A proti tvému bývalému klubu, Monaku, tam přece nemůžeš dát stovku — musí být trochu vděčnosti. Tak kolik dáme? 99?
„Ne, tam to bylo v pohodě, protože jsme vyhráli 6:1. Byl to zápas, který jsme měli pod kontrolou. Devadesát.“
A bolí takový zápas, třeba proti Monaku, trochu u srdce, když skončí takovým výsledkem? I když je tam respekt, protože hraješ naplno, nikoho nešetříš.
„Ne, není tam… Samozřejmě že respekt. Respekt vždycky. Můžu cítit jen vděčnost, ale na hřišti je zápas.“
Jaký je nejhezčí gól tvé kariéry?
„Uf. Obvykle, když mám odpovědět rychle, řeknu: ten poslední.“
Ne, teď tě prosím, abys zapátral trochu hlouběji. Jel jsem trasu Paříž–Madrid, a ty mi budeš prodávat poslední gól?
„Nejhezčí…“
Můžu ti pomoct, jestli chceš.
„Dobře, podle tebe.“
Podle mě bych řekl volej proti Argentině. To je nejikoničtější gól.
„Ale ten je těžký na zakončení. Nevím ale, jestli je nejhezčí. Dal jsem hezké góly. Nevím, nevím. Ten, který mám rád — ale je to už dávno — jsem dal Lyonu ve Francouzském poháru. Vzal jsem míč na vlastní půlce, obešel jednoho hráče, rozběhl se dopředu, obešel druhého a vystřelil špičkou. Nevím proč, ale ta špička se mi strašně líbila. Byl to přesně ten pohyb, který bylo potřeba udělat. Míč nebyl ani na pravou, ani na levou. Musel jsem vystřelit špičkou a hotovo. Letěl přímo. Ten gól jsem měl moc rád. Viděl jsem ho mnohokrát.“
Kyliane, než tenhle rozhovor ukončíme, dám ti sérii krátkých otázek, na které můžeš odpovídat bez rozvádění. OK? Rychlá otázka, rychlá odpověď. Začínáme. Hráč, proti kterému nejraději hraješ?
„Před třemi, čtyřmi lety jsem rád hrál proti Van Dijkovi, protože byl považovaný za nejlepšího na své pozici a opravdu byl bestie. Bavilo mě se s ním měřit, chodit s ním do soubojů.“
Tvůj oblíbený francouzský rap?
„Mám rád Ninha.“
Máš konkrétní track nebo album?
„Každý ví, které album.“
Destin?
„Ano. To by měla být samozřejmost.“
Messi nebo Ronaldo?
„Hrál jsem s Messim, hrál jsem proti Cristianovi. Cristiano je můj idol, ale hrál jsem i s Leem. Když hraješ proti oběma, vidíš, že jsou opravdu rozdílní. Nejsou stejní. Utkali jsme se s nimi. Myslím, že jejich rivalita byla krásná, protože je opravdu všechno odlišuje. Pravonozí, levonozí, vysoký, nízký, jeden jemnější, druhý fyzičtější a dynamičtější, jeden víc průbojný, druhý víc založený na vizi.“
Souhlasíš s tvrzením: jeden je práce, druhý talent? Bez toho, abychom říkali, že Messi netrénoval, aby se dostal tam, kde je — rozumíš. Bez protekcionality.
„Tohle říkají lidé, kteří nehrají fotbal. V každé debatě to říkám. To je řeč lidí, kteří nikdy nehráli fotbal. Protože jestli jsi schopný říct, že Ronaldo nemá talent, nebo že Messi nepracoval, znamená to, že jsi v životě neobul kopačky, abys každý den trénoval. Nechápu, jak můžeš obout kopačky, denně trénovat a mít takovou myšlenku.“
Tvoje nejlepší vzpomínka z reprezentace?
„Mistrovství světa.“
Kdybys nenosil číslo 10 ani číslo 7, jaké číslo by sis vybral?
„29.“
Nejzábavnější hráč, se kterým jsi kdy hrál?
„Ousmane Dembélé. Bez jakýchkoli pochyb.“
To je vždycky on.
„Bez jakýchkoli pochyb.“
Hráč, proti kterému sníš o tom, že se s ním utkáš na mistrovství světa?
„Hrál jsem proti mnoha hráčům. Cristiano. Protože si myslím, že to bude jeho poslední mistrovství světa. Nebo Neymar, protože to by bylo taky jeho poslední. Jeden z nich, protože pak už si na něm nezahrají.“
OK. Jak dopadne pro Francii mistrovství světa 2026?
„To nosí smůlu odpovídat. Neodpovídáme.“
Tvůj nejlepší zápas v kariéře?
„Barcelona. Hattrick venku proti Barceloně.“
Myslím, že dnes mě chceš zničit. S PSG 4:1.
„Ano, myslím, že ano.“
Trofej, která má pro tebe největší význam?
„Mistrovství světa.“
Krátký rukáv nebo dlouhý rukáv?
„Když je zima, dlouhý rukáv. Když je teplo, krátký.“
OK. Sběratelský dres, na který jsi ve své kolekci nejvíc hrdý?
„Je jich hodně. To je něco, s čím jsem začal velmi brzy. Na začátku mi na tom moc nezáleželo. Máma mi říkala: ‚Schovávej si je, schovávej.‘ A měla pravdu, protože mám opravdu neuvěřitelné dresy. Mám dresy všech velkých hráčů, které znáš. Dokonce mám i dresy velkých sportovců z jiných disciplín.“
Kdy tě naposledy rodiče pokárali za nějakou maličkost?
„Naposledy? Každý den.“
Každý den tě někdo srovná?
„Ano, každý den. To je součást rituálu. Mbappé nebo ne Mbappé — každý den. Každý den, každý den.“
Laša je redaktorem portálu Bilybalet.cz. Do redakce se po dvouleté odmlce vrátil na počátku roku 2024. K fotbalu má blízko, pracuje pro český prvoligový klub a nedá dopustit na Rýmařov, odkud pochází. Realu fandí už od roku 2002, kdy ho okouzlil gól Zinedina Zidana ve finále Ligy mistrů proti Leverkusenu.
Zdroj: realmadryt.pl
1 Komentářů
Keci…