Otevřená zpověď Cristiana Ronalda: Říkali o mně, že jsem hubeňour

Otevřená zpověď Cristiana Ronalda: Říkali o mně, že jsem hubeňour

Cristiana Ronalda není třeba představovat. Někteří ho milují, někteří mu nemohou přijít na jméno. Nikdo však nemůže popřít, že se jedná o jednoho z nejlepších hráčů historie tohoto krásného sportu. Co pro něj znamená vyhrávání trofejí? Jakou roli hraje v jeho životě rodina? O tom všem se žijící legenda Realu Madrid rozpovídala v článku pro portál theplayerstribune.com.

Sleduj nás na Facebooku

Mám jednu velmi silnou vzpomínku. V hlavě ji nosím už od sedmi let, ale je tak zřetelná, že si ji jasně vybavuji i dneska a zaplaví mě při tom teplo. Je totiž spojená s mojí rodinou.

Tou dobou jsem začínal hrát opravdový fotbal. Předtím jsem si totiž pouze kopal na ulicích Madeiry s kamarády. A slovem „ulice“ nemyslím prázdnou cestu, ale skutečnou rušnou městskou ulici. Neměli jsme žádné branky a kdykoliv projelo auto, museli jsme přestat. Každý den to samé. Ke štěstí mi to ale naprosto stačilo. Můj otec se však staral o dresy místního CF Andorinha – a stále mě přemlouval, abych šel hrát za jejich mládežnický tým. Věděl jsem, že by mu to udělalo velkou radost, takže jsem se rozhodl to zkusit.

Hned první den na mě vychrlili spoustu pravidel a věcí, kterým jsem nerozuměl. Ale miloval jsem to. Dařilo se nám a já se postupně stal závislým na pocitu vítězství. Můj otec každý zápas sledoval. Stál tam v hledišti ve svých montérkách a s neoholenou tváří a byl pyšný. Ale máma a ségry nikdy o fotbal nejevily žádný zájem.

A tak je každý večer u jídla táta přemlouval, aby se přišly podívat, jak hraju. Byl něco jako můj první agent. Pamatuji si, jak jsme vždycky přišli domů ze zápasu a táta hned řekl: „Cristiano dal gól!

Páni, super“, říkávaly mu na to. Ale doopravdy je to moc nezajímalo.

A tak přišel další týden: „Cristiano dal dva góly!“ Stále žádné nadšení. Pouze řekly: „Oh, to je moc pěkné, Cristiano.

Co jsem asi tak mohl dělat? Prostě jsem stále dával góly.

Jednoho večera jsme přišli domů a táta nadšeně zvolal: „Cristiano dal 3 góly. Byl neuvěřitelný! Musíte ho vidět hrát!

Ale když jsem se další zápas podíval mezi diváky, viděl jsem pouze osamoceného tátu v jeho typických montérkách. A pak jednoho dne – ten obrázek nikdy nezapomenu – jsem se během rozcvičování rozhlížel a najednou jsem je viděl. Mámu a sestry, jak sedí společně na tribunách. Vypadaly… Jak jen to říct? Dost stísněně. Netleskaly ani nekřičely, pouze mi mávaly, jako bych byl na nějaké přehlídce. Rozhodně vypadaly, jako by předtím na žádném zápasy nebyly. Ale dneska tam byly. A to bylo jediné, na čem mi záleželo.

V tom okamžiku jsem se cítil skvěle a hodně to pro mě znamenalo. Něco se ve mně v tu chvíli změnilo. Cítil jsem se opravdu pyšný. V tu dobu jsme neměli moc peněz. Život na Madeiře nebyl procházka růžovým sadem. Hrál jsem ve starých botách, které jsem zdědil po starším bratrovi nebo po bratrancích. Ale když jste dítě, na penězích vám nezáleží. Záleží vám na to, jak se cítíte. A ten den jsem se cítil skvěle. Byl jsem milovaný a v bezpečí. V Portugalsku říkáme: menino querido da família.

Vzpomínám na tyto chvíle s nostalgií, protože toto období mého života se ukázalo být velmi krátké. Fotbal mi dal všechno, ale předtím, než jsem byl skutečně připravený, mi toho taky spoustu vzal. Když mi bylo 11 let, přestěhoval jsem se z Madeiry do Lisabonu, kde jsem se stal součástí mládežnické akademie samotného Sportingu. Bylo to nejtěžší období mého života.

Když o tom tak přemýšlím, zní to šíleně. V době, kdy sepisuju tento příběh, je malému Cristianovi 7 let. Nedovedu si představit, že bych mu za 4 roky sbalil tašku a poslal ho do světa. Zdá se mi to nemožné. Jsem si však jistý, že podobně nemožně to vypadalo i pro mé rodiče.

Ale byla to moje příležitost, jak následovat svůj sen. Takže mě nechali jít a já jsem šel. Skoro každý den jsem brečel. Stále jsem byl v Portugalsku, ale cítil jsem se jako v jiné zemi. Lidé zde měli jiný přízvuk, v podstatě to byl úplně nový jazyk, kterému jsem nerozuměl. Kultura byla také odlišná. Neznal jsem zde nikoho a byl jsem extrémně osamělý. Naši mě mohli navštěvovat pouze jednou za 4 měsíce. Víckrát si to prostě nemohli dovolit. Každý den mi hrozně moc chyběli.

Fotbal bylo to, co mě drželo nad vodou. Věděl jsem, že umím věci, které ostatní hráči nezvládnou. Pamatuji si, jak jsem slyšel nějakého kluka, jak říká: „Viděli jste, co dokáže? Ten kluk je bestie.

Začal jsem to slýchávat častěji a častěji. I od trenérů. Ale potom vždycky někdo dodal: „Jo, jen škoda, že je to takovej prcek.

Byla to pravda, byl jsem hubený. Neměl jsem žádné svaly. A tak jsem v 11 letech udělal důležité rozhodnutí. Věděl jsem, že mám velký talent, ale rozhodl jsem se, že budu makat více než ostatní. Přestanu hrát jako dítě. Přestanu se chovat jako dítě. Budu trénovat tak, abych mohl být nejlepší na světě.

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Prostě to bylo někde vevnitř. Něco jako hlad, který nikdy nepřejde. Když prohrajete, je to jakoby jste nedostali najíst. Když vyhrajete, stále hladovíte, ale snědli jste alespoň malý drobeček. Tohle je jediný způsob, jakým to umím vysvětlit.

V noci jsem utíkal z pokoje, abych mohl jít do posilovny. Postupně jsem byl větší a silnější. A když jsem pak vyběhl na hřiště, lidé, kteří si předtím šeptali: „Škoda, že je tak malej…“, se na mě nyní dívali jako na konec světa.

Když mi bylo 15 let, obrátil jsem se na své spoluhráče a řekl jim: „Jednoho dne budu nejlepší na světě.

Měli z toho samozřejmě legraci. Ještě jsem nebyl ani v prvním týmu Sportingu. Ale měl jsem víru. Fakt jsem to tak myslel.

Když jsem v 17 letech začal hrát profesionálně, máma mě nemohla sledovat moc často, protože každý zápas neskutečně prožívala. Ve velkých zápasech několikrát skoro zemřela. Vážně, skoro zemřela. Doktor ji předepsal sedativa pouze na mé zápasy.

Říkával jsem jí: „Pamatuješ, mami, když tě nezajímal fotbal?“ 😉

Začal jsem mířit výš a výš. Chtěl jsem hrát za nároďák a taky za Manchester, protože jsem Premier League sledoval každou volnou chvíli. Líbilo se mi, jak byla hra rychlá a plynulá. Miloval jsem chorály, které se zpívaly na stadionech. Atmosféra Premier League mě naprosto pohltila. Když jsem se stal hráčem Manchesteru, obklopil mě pocit hrdosti. Myslím, že moje rodina to cítila stejně, možná dokonce ještě víc.

Zpočátku pro mě vyhrávání trofejí bylo velmi emocionální. Pamatuji si, jak jsem se cítil, když jsem poprvé vyhrál Ligu Mistrů v Moskvě (v roce 2008). Naprosto mě to pohltilo. Stejné to bylo s mým prvním Zlatým míčem. Ale postupně jsem snil dál a dál. Koneckonců, právě tak snění funguje, ne? Vždycky jsem obdivoval Real a právě zde jsem chtěl vyhrávat další trofeje a pokořit další rekordy. Chtěl jsem se stát legendou Realu Madrid.

Během těch 8 let v Madridu jsem dokázal neskutečné věci. Ale abych byl upřímný, emoce při vyhrávání trofejí se postupně změnily. Hlavně v posledních dvou letech. V Realu, pokud nevyhrajete všechno, bere se to jako neúspěch. Je od vás vyžadována dokonalost. Ale to je moje práce.

Být otcem je úplně jiný druh emoce. Nedá se to popsat. Proto je moje působení v Madridu speciální. Už nejsem pouze fotbalista, ale i táta.

Se svým synem jsem nedávno zažil okamžik, který nikdy nezapomenu. Když si na něj vzpomenu, cítím teplo.

Bylo to chvíli poté, co jsme vyhráli Ligu Mistrů v Cardiffu. Dokázali jsme to, co nikdo jiný před námi. Tu noc jsme psali historii. Když jsem po konečném hvizdu stál na hřišti, cítil jsem se, jako bych vyslal zprávu všem kritikům po celém světě. Ale pak za mnou přišel oslavovat Cristiano. A všechno se změnilo. Pobíhal po hřišti s Marcelovým synem. Pak jsme společně zvedli pohár nad hlavu a procházeli se ruku v ruce po hřišti.

Je to pocit, který jsem neznal, dokud jsem se nestal otcem. Existuje tolik emocí, které se dějí současně a nejdou popsat slovem. Jediný pocit, se kterým se to dá srovnat je pocit, který jsem cítil, když jsem se rozcvičoval a viděl jsem na tribunách svou matku a sestry.

Když jsme přijeli oslavovat na Bernabeú, Cristiano Junior a Marcelito si kopali na hřišti před všemi těmi fanoušky. Bylo to úplně něco jiného, než když jsem já hrál na ulicích Madeiry, ale doufám, že se cítil stejně. Menino querido da família.

Po 400 zápasech za Real je vítězství stále mojí nejvyšší ambicí. Asi jsem se takhle narodil. Ale pocit po vítězství se změnil. Na svých nových kopačkách mám napsané motto. Nachází se na patě a tato slova si přečtu těsně před tím, než si nazuju střelky a vyběhnu na hřiště.

Je to jako poslední připomínka. Poslední motivace před zápasem. To motto zní: El sueňo del niňo.

Dětský sen.

Možná to nechápete.

Ale nakonec – moje motivace je stejná, jako byla vždycky. Chci dále překonávat rekordy v Madridu. Chci vyhrát všechny možné trofeje. To je prostě moje povaha.

Co pro mě však za dobu působení v Madridu znamená nejvíc, a co budu vyprávět svým vnoučatům, až mi bude 95, je ten pocit, když jsem šel po hřišti jako šampion a držel se za ruku se svým synem.

Doufám, že si to zopakujeme.


Zdroj: theplayerstribune.com

9 Komentářů

  • Avatar

    Pro me je nejlepsi na svete, jediny co mu chybi je Mistrovstvi sveta, hrozne bych mu to pral… Stejne, nedovedu si predstavit, ze jednoho dne uslysim, ze ukoncil profesionalni karieru

    0
    0
  • Avatar

    roni tak začni zase řádit a umlč všechny co říkají že na real už nemáš a posílají tě do psg.roni je legenda realu a já doufám že u nás ještě neřekl poslední slovo.hala madrid hala cristiano

    0
    0
    • Avatar

      Stejně je to zajímavé, Cristiano je jeden z nejlepších fotbalistů historie, prakticky 10 let je o třídu výš než všichni ostatní (kromě Messiho), ale stejně se neustále najdou lidé, kteří ho kritizují. .. Ale taková je asi povaha lidí.. Určitě i Pelého za jeho doby někteří jedinci kritizovali, nedivil bych se tomu.

      0
      0
    • Avatar

      blbost že někdo říká že na real už nemá , jeho forma je stejná jako vetšina našeho týmu , nahovno momentálně hrají uplně všichni bouhužel

      0
      0
      • Avatar

        nikto by nemal mat miesto v zaklade za zasluhy ale CR ma stale dost kvality na to aby tu este par rokov hral. s jeho zivotospravou nemam vobec strach ze nebude stihat, aj ked sa vek uplne oklamat neda. ale musim uznat, ze tolko smoly u jedneho hraca ako tuto sezonu u neho v lige som snad este nevidel…

        keby sme mali predavat kazdeho hraca na zaklade slabsej formy ako niektori predavaju jeho, tak by v po poslednych par mesiacoch v Reale neostal kamen na kameni. momentalne situacia nie je vobec dobra, ale prave na CR stale vidim, ze nikdy v zapase nic nevypusti. 2 krat som ho na SB sledoval nazivo a nechapal som. takze slabsia forma pokial niekto stale maka naplno mi vobec nevadi. vadi mi ked sa niekto prechadza po ihrisku a vypusta suboje (napr. Marcelo tuto sezonu). za to by som ho vytahal za usi tak ze by o nich pri behu zakopaval.

        0
        0
  • Avatar

    C.R.7 je KING a vždy jim bude HALAMADRID

    0
    0
  • Avatar

    Co sa tyla futbalovej stranky..dokazal vsetko co dokazat mohol.
    Mna zaujima hlavne to ako sa z chlapca prepracoval tam kde je teraz. Doslovne z 0 na 100. Ako to opisal, nieco z vnutra ho posuvalo vpred a toto je to co obdivujem. Futbal je len blba hra, ale zivot..
    Z jeho rozhovorov mam ale stale pocit, ze mu otec chyba aj ked sa k tomu nikdy uplne nevyjadril.

    0
    0
  • Avatar

    *cry* moc ma to dojalo , super *thumb*

    0
    0

Přidat komentář

Související články

Real Madrid vydělal více peněz než kdokoli jiný v Evropě. 831,5 milionu eur
Komentáře

Real Madrid vydělal více peněz než kdokoli jiný v Evropě. 831,5 milionu eur

Bílý balet je týmem s nejvyšším obratem na starém kontinentu, když předstihl dosud vedoucí Manchester City. Barça je s osmi…
KOMENTÁŘ: Válka slov? Xaviho a Laportova vyjádření jen ukazují slabost Barcelony
Komentáře

KOMENTÁŘ: Válka slov? Xaviho a Laportova vyjádření jen ukazují slabost Barcelony

Od nedělního zápasu Realu Madrid s Almerií se diskuze ve španělském smrskla v podstatě jen na otázku rozhodčích a zda…
KOMENTÁŘ: Úchvatný podzim Realu Madrid. Klobouk dolů před Ancelottim a veterány
Komentáře

KOMENTÁŘ: Úchvatný podzim Realu Madrid. Klobouk dolů před Ancelottim a veterány

V létě panovaly u fanoušků Realu Madrid značné obavy. Ty rozproudil především odchod Karima Benzemy a nepřivedení přímé náhrady, poté…
Komentář: Real Madrid TV kritizovala rozhodčího po derby. Tak takhle tedy ne…
Komentáře

Komentář: Real Madrid TV kritizovala rozhodčího po derby. Tak takhle tedy ne…

Klubová televize Realu Madrid po derby zveřejnila materiál o práci rozhodčích v čele s Alberolou Rojasem. V úvodu je třeba…