SPECIÁL: Ahoj, Madride! Vzpomínka Luky Joviće na začátky, Srbsko a Eintracht Frankfurt

SPECIÁL: Ahoj, Madride! Vzpomínka Luky Joviće na začátky, Srbsko a Eintracht Frankfurt

Jednadvacetiletý Luka Jović se rozepsal pro magazín The Players Tribute o tom, jak vyrůstal v Srbsku, a jak se během několika let dostal z malé vesnice až do Realu Madrid. Následující slova jsou přímo od něj.

Někdy mám pocit, že jsem se s tím narodil.

Každý na světě má nějaký talent. Myslím si, že mým talentem je střílení gólů.

Nevím, jak jsem se dostal k tomu, být útočníkem, ale bylo to snad od nepaměti. Byl jsem vždy posedlý góly. Když jsem byl malý, měl jsem dvě VHS kazety se všemi góly z mistrovství světa 2006. Tak si vzpomínám, jak mě okouzlil Roger Milla z Kamerunu na mistrovství světa 1990, a samozřejmě Ronaldo – ten původní Ronaldo.

Byl jsem posedlý jeho přešlapovačkami, díky kterým obcházel brankáře. Vzpomínám si, že to dělal tak rychle, jako by to byl trik kouzelníka. Zkoušel jsem to trénovat doma. Ronaldo hrál fotbal tak snadno, jako by to bylo jen na 30 procent, a přesto to bylo úžasné. Jeho styl a sebedůvěra na mě udělaly dojem.

Mám pocit, že mí trenéři museli mít dobrý instinkt, protože ze mě udělali útočníka už od mých začátků s fotbalem. Táta mě zapsal do týmu FK Omladinac v srbském městě Loznica. Vzpomínám si, že všechno bylo modré. Plot kolem hřiště byl modrý, a modrý byl i hotel hned vedle. Úplně mě to dostalo. Když se teď podíváte na fotky, musíte se smát, protože to bylo strašně malé hřiště, ale byl to můj první kontakt s fotbalovým hřištěm. Každý fotbalista to má v sobě, i když je ještě mladý.

Měl jsem tehdy pocit, že každé hřiště na světě musí být modré. Jen díky skautům Crvene zvezdy Bělehrad jsem zjistil, že ve fotbale jsou i jiné barvy. Bylo mi teprve osm let a neměl jsem ani páru, že mě fotbal uchvátí.

Vyrostl jsem v Bataru. Nebojte se, v životě by mě nenapadlo, že to místo znáte. Je to malá vesnice s pouhými 105 domy. Pro mě je ale výjimečná. Pamatuji si, jak mi jeden usedlík řekl: „Moje vesnice je hezčí než Paříž.“ A přesně tak to vidím i já.

Téměř všichni tam pracují v zemědělství, a pokud se jich zeptáte, v co věří, tak řeknou, že věří v tvrdou práci a ve velké sny. Každý tam šetří peníze, aby pomohl svým dětem jít na vysokou a přestěhovat se do většího města.

Stejné to bylo i se mnou. Rodiče tvrdě pracovali, aby mi pomohli. Když jsem vyrůstal, táta měl obchod. Ale když měl špatný rok, šel si do banky půjčit, aby mě stále mohl každý den brát na tréninky. Můj strýc pracoval v Rusku, a kdyby se dozvěděl o našich finančních problémech, koupil by mi kopačky a poslal tátovi peníze. Srbské rodiny jsou tím podle mě výjimečné. Jsme si velmi blízcí. Musíme.

Moc o tom nemluvím, ale když mi bylo deset, onemocněla mi sestra. Byl to ten moment, který vám změní život. Doktoři zjistili, že má leukémii, a proto byla dlouho v nemocnici. Maminka musela odejít z tátova obchodu, aby se o ni mohla starat.

Na rok se naše rodina rozdělila. Žil jsem s babičkou a dědečkem a trénoval v Crvené zvezdě, zatímco maminka se starala o sestřičku.

Byly to těžké časy. Nejvíc si pamatuji, jak jsem se cítil po zápasech v Bělehradě daleko od domova. Jednoho dne mě po tréninku vyzvedl táta, a společně se strýcem a bratrancem mě odvezl domů. Nejdříve jsem nevěděl, co se děje, ale brzy jsem zjistil, že to je velká oslava. Vzpomínám si, že sestřička měla na hlavě papírovou čapku, jako by měla narozeniny. Řekli mi, že se uzdravila. Jakmile jsem se dozvěděl, že je v pořádku, cítil jsem se úžasně, protože jsem se o ni měli velký strach.

Uzdravení sestřičky mě polilo živou vodou. Chtěl jsem být vítěz jako ona. Snil jsem o tom hrát za Crvenou zvezdu Bělehrad, stejně jako každý kluk v Bataru, a skórovat v derby proti Partizanu.

Pro lidi mimo Srbsko to je možna nepochopitelné, ale Crvenou zvezdu se mi špatně popisuje. Možná ten klub znáte díky našemu tunelu. Když lidé přijdou hrát za Zvezdu, říkají, že vypadá strašidelně… Jsou tam na grafity a je to velmi temné. Hádám, že někoho to může vyděsit. Ale pro mě je to úplně normální. Zvykl jsem si na to už v osmi, devíti letech, když nás pustili jako maskoty na hřiště. Když uslyšíte atmosféru na stadionu, nebudete tomu věřit.

V Crvené zvezdě jde hlavně o výhry. Pokud nevyhráváte, je to průšvih. Je tu pár let starý příběh o tom, jak se týmu nedařilo a měl finanční problémy. Hráči napsali do novin fanouškům něco ve smyslu: „Podívejte se, je to tak, že klub si teď nemůže dovolit ani šampón do sprch.“

Další den se fanoušci vloupali hráčům do aut a dali jim na sedačky šampóny.

Už to chápete? Není to jen klub. Když vyrostete v tomhle prostředí, jen tak vás něco nevystraší.

Když mi bylo šestnáct let, debutoval jsem v prvním týmu proti FK Vojvodina. A tady mám pro vás příběh… Byl jsem před zápasem v hotelu v Novi Sadu. Musíte si uvědomit, že jsem přišel z mládežnického týmu, kde nebyl před zápasem žádný zákaz vycházení. Seděl jsem se spoluhráčem na hotelu a dostali jsme hlad. Tak jsme šli do obchodu pro jídlo. Když jsme se vrátili, viděli jsme trenéry sedět na baru. Zírali na nás a nevěřili svým očím.

Trenér řekl: „Víte, kolik je hodin?“

Podívali jsme se na hodinky, bylo půl dvanácté.

Trenér křičel: „Měli jste být v posteli v jedenáct!“

Vážně jsme to nevěděli! Bylo mi šestnáct… Trenér byl tehdy naštvaný, ale řeknu vám, že další den jsem hrál. Věřil jsem si. Góly byly můj instinkt. Myslím, že to byla moje nejlepší vlastnost. Bylo jedno, co se stalo, ale když jste mě postavili s míčem před branku, byl jsem plně soustředěný.

Ten den jsem skóroval. Koukal jsem se na naše fanoušky, jak slaví gól, a byl to úžasný pocit. Crvena zvezda je skoro jako rodina. Vždy jsem za ni chtěl hrát. A když jsem měl šanci jít do větších klubů, nechtělo se mi. Abych řekl pravdu, když o mě v roce 2016 stála Benfika, říkal jsem matce, že nechci odejít. Pamatuji si její slova. Řekla: „Zlato, víme, že miluješ Crvenou zvezdu víc než nás, ale musíš myslet prvně na sebe.“

Nakonec jsem se rozhodl udělat další krok a jít do Benfiky. Mám pocit, že se stalo všechno strašně rychle. Rodina pro mě znamená všechno a já nebyl připravený ji opustit. Není to jen o fotbale se v osmnácti letech stěhovat 3000 kilometrů daleko od domova do země, kde ani neznáte jazyk. Když jsem přišel poprvé do Lisabonu, myslel jsem na domov, a po tváři mi tekly slzy. Byly to těžké časy mé kariéry, cítil jsem se osamělý. Díkybohu se vše změnilo zásluhou odchodu do Eintrachtu Frankfurt.

Budu mít vždy rád fanoušky Eintrachtu, protože ten klub není o penězích a drahých hráčích. Místo toho je o chemii, a neskutečnému spojení mezi klubem a fanoušky. Začal jsem si znovu užívat fotbal. Když jsme v roce 2018 vyhráli německý pohár, atmosféra ve městě byla doslova elektrická. Cítil jsem se opět jako v Crvene zvezdě. Ve Frankfurtu jsem poznal spoustu přátel, kteří mi zůstanou navždy.

Jediné, čeho lituji, je semifinále Evropské ligy proti Chelsea. Je to asi jeden jediný moment kariéry, kdy jsem pocítil slzy smutku. Bylo to krátce po prohře na penalty. Šli jsme z hřiště a já sledoval se slzami v očích naše fanoušky, jak zpívají klubovou hymnu. Přestože jsme prohráli… Je výjimečná věc ve fotbale. Je mi líto, že jsem odešel z Eintrachtu, protože ten klub změnil moji kariéru.

Zásluhou přestupu do Německa, a díky tomu, že jsem znovu hrál dobře, jsem měl šanci hrát za svou zemi na mistrovství světa 2018. Ten pocit nedokážu popsat. Před zápasem proti Brazílii jsem se rozcvičoval s Markem Grujićem z Herhy Berlín. Doslova jsme cítili, že stadion exploduje. Vrátili jsme se zpátky do šatny zmáčení potem.

Při zápase nic necítím, jsem otupělý. Po celý zápas to tak je, ale jakmile to skončí, dělám si obrázek o tom, jak jsem hrál, a co jsem dokázal. Pro mě, kluka z vesnice v Srbsku, který sledoval kazety s Ronaldem, bylo hrát proti Brazílii naprosto výjimečné.

Vše se u mě dělo tak rychle… Před několika lety jsem snil o tom, že budu hrát za Crvenou zvezdu. Potom se stalo něco neuvěřitelného, hrál jsem semifinále Evropské ligy, hrál jsem na mistrovství světa a nyní jsem v Realu Madrid!

Myslím, že pro útočníka je nejdůležitější sebedůvěra. Nikdy jsem o sobě nepochyboval. Vždy jsem cítil, že mám od narození schopnosti, ve které věřím.

Je to vtipné, protože když jsem hrál naposledy za národní tým, můj spoluhráč Stefan Mitrović mi řekl něco jako: „Chlape, co bych tak mohl dokázat, mít tvoji sebedůvěru…“

Mně to dává smysl. Jak bych mohl být útočníkem bez sebedůvěry? U této pozice je nejdůležitější zakončení, tedy konec, ne začátek.

Jako u mě. Na začátku jsem byl v malé vesnici v Srbsku se 105 domy, v místě, o kterém jste nejspíš v životě neslyšeli. Jak můj příběh bude pokračovat? Čeho dosáhnu? Jaký bude konec? To netuším, ale mám velké sny.

Jsem nadšený Realem Madrid, ale chtěl bych znovu poděkovat Eintrachtu Frankfurt a jeho fanouškům za to, že mi poskytli v posledních dvou letech domov.

Danke.


Zdroj: theplayerstribune.com

2 Komentářů

Přidat komentář

Související články

Bellingham v upřímném rozhovoru: Jsem jedním z fanoušků, zastupuji je na hřišti. Vrchol? Ještě ne
Mužstvo

Bellingham v upřímném rozhovoru: Jsem jedním z fanoušků, zastupuji je na hřišti. Vrchol? Ještě ne

Jude Bellingham poskytl rozhovor pro Sky Sports během reprezentačního srazu Anglie. Přinášíme vám přepis toho, co záložník Los Bancos řekl.…
Sissoko: Nesouhlasím s Laportou, Mbappé se do Realu hodí. Ligu mistrů vyhraje Madrid
Mužstvo

Sissoko: Nesouhlasím s Laportou, Mbappé se do Realu hodí. Ligu mistrů vyhraje Madrid

Bývalý senegalský fotbalista Mohamed Sissoko, který si během své kariéry zahrál za Valencii, s níž vyhrál španělskou La Ligu, a který…
Pekelný měsíc startuje! Liga mistrů, El Clásico a zápasy se španělskou špičkou
Mužstvo

Pekelný měsíc startuje! Liga mistrů, El Clásico a zápasy se španělskou špičkou

Po reprezentační přestávce se znovu rozjedou domácí ligové i mezinárodní soutěže. Jsou před námi dva měsíce, ve kterých se bude…
Fabrizio Romano: Toni Kroos se dohodl s Realem. Podepíše smlouvu do 2025
Přestupy

Fabrizio Romano: Toni Kroos se dohodl s Realem. Podepíše smlouvu do 2025

Známý novinář Fabrizio Romano má jasno. Podle jeho exkluzivních informací se Toni Kroos definitivně domluvil s Realem Madrid na podpisu…