KRONIKA BÍLÉHO BALETU: La Prima - zrození evropského fenoménu jménem Real Madrid

Čas 14. 05. 2018, 17:45 | Autor Laša
Robert Jonquet a Miguel Muňoz, kapitáni Remeše a Realu
Robert Jonquet a Miguel Muňoz, kapitáni Remeše a Realu

Real Madrid a Liga mistrů. Toto spojení k sobě neodmyslitelně patří. Ačkoliv v soutěži uspělo již mnoho skvělých evropských klubů jako například Bayern Mnichov, AC Milán nebo FC Liverpool, žádný z nich nedosahuje úspěchů Bílého baletu, který v soutěži triumfoval již dvanáctkrát. Poprvé hned v premiérové sezóně 1955/56 tehdejšího Poháru mistrů evropských zemí. Jaká byla cesta Los Blancos za La Primou?

Myšlenka se zrodila

Počátky konfrontace fotbalových týmů z různých koutů Evropy sahají do sklonku 19. století, kdy vznikl tzv. Challenge cup, o který měly dle původní ideje bojovat kluby z jednotlivých částí Rakouska-Uherska. Prakticky se ale účastnily pouze výběry z Vídně, Prahy a Budapeště.

Po rozpadu impéria mohly kluby měřit své síly ve Středoevropském poháru (Mitropa Cup). Účastnily se jej týmy z Československa, Maďarska, Rakouska, později též Itálie. Před druhou světovou válkou šlo o velice prestižní turnaj. Po roce 1945 byl sice obnoven, a hrál se až do roku 1992, hrály zde ale pouze země z komunistického bloku, a prestiž poháru na Západě příliš valná nebyla.

Deset let po konci druhé světové války, kdy Evropa byla znovu rozdělená na dva nepřátelské bloky, se objevila smělá myšlenka měření sil mezi mistry jednotivých evropských lig. Na Starý kontinent totiž pronikly zprávy o pořádání mezinárodního klubového turnaje v Jižní Americe.

Iniciativy se chopili novináři francouzského deníku L´Equipe Gabriel Hanot a Jacques Ferran. Pro zorganizování premiérového ročníku bylo důležité, že v roce 1954 konečně vznikla evropská fotbalová asociace UEFA, která mohla nad pořádáním turnaje převzít záštitu.

Opona se zvedá

Startu prvního ročníku v sezóně 1955/56 již nic nebránilo. UEFA plánovala, že jednou v soutěži budou bojovat mistři ze všech zemí, které spadaly pod její zónu. Premiéry se ale účastnilo jen 18 vyvolených, na kterých se představitelé asociace dohodli se zástupci deníku L´Equipe.

Real Madrid, španělský mistr z předchozí sezóny, samozřejmě mezi pozvanými chybět nemohl. Již tehdy měl punc nejlepšího výběru v Evropě. Vždyť jeho bílé barvy hájili borci jako Di Stéfano, Gento, Rial nebo Marquitos.

Theo
Mráz v Bělehradě (© Realmadrid.com)

Pozvání dostal např. i anglický mistr, Chelsea. Anglická FA ale start svého klubu v soutěži zamítla. Projevil se zde tradiční britský konzervatismus a snaha o mírnou izolaci od pevninské Evropy. Anglická federace se obávala, že by nově vznikající soutěž mohla ohrozit prestiž místní ligy. Jediným britským celkem tak byl skotský Hibernian.

Tři mistrovské kluby, nizozemský Holland Sport, dánský BK Copenhagen, a hlavně maďarskýé Honvéd Budapešť, v té době jeden z nejsilnějších týmů v Evropě, pozvánku do soutěže odmítly, a tak je nahradily PSV Eindhoven, Aarhaus a Vörös. Místo Chelsea získala polská Gwardia Varšava. Československý mistr pozvánku nedostal.

Cesta za La Primou

Prvním soupeřem Realu Madrid se stalo švýcarské Servette. V Ženevě se odehrála událost, kterou je vhodné zmínit. Raimundo Saporta, prezident basketbalové sekce klubu, využil příležitosti, a vyjednal pro hráče audienci u španělské královny Viktorie, žijící v exilu. Hráči se vyfotografovali s královnou či princem Juanem Carlosem, a snímky se dostaly i do evropského tisku, k velké nelibosti diktátora Franca.

První poločas utkání v Ženevě dopadl nerozhodně a v kabině Realu bylo nezvyklé tich. Bylo zjevné, že hráči nebyli ve své kůži. V tom ale v doprovodu  Saporty přišel hráče povzbudit princ Juan Carlos. Di Stéfanovi pověděl, že emigranti doufají ve vítězství, a že teď je králem on.

Po této vzácné návštěvě tehdy sedmnáctiletého budoucího krále Španělska vyběhl na hřiště jiný Real. Hráči najednou svého soupeře přehrávali, a prohra 2:0 byla pro Švýcary ještě milosrdná. V odvetě Los Blancos nepřipustili komplikaci, když zvítězili 5:0, a postoupili do čtvrtfinále.

V něm se Real střetl s jugoslávským Partizanem Bělehrad, což už samo o sobě mělo velký náboj. Francisco Franco nebyl příliš nadšený z představy, že by reprezentanti komunistické země překročili hranice Španělska. Vždyť proti komunistům bojoval v občanské válce.

Saporta, pravá ruka Bernabéua, mu ale vysvětlil, že na poli diplomacie by toho mohlo izolované Španělsko využít, když ukáže otevřenost. Tehdy si navíc termíny zápasů určovaly kluby, a Realu se v tomto povedlo soupeři udělit, mírně řečeno, facku do tváře.

Santiago Bernabéu totiž utkání naplánoval na Boží hod vánoční, a jak známo, komunisté se snažili křesťanskou tématiku vánoc upozaďovat. Na hřišti se pak odehrála bitva, kdy Partizan vstřelil dvě branky, které jim francouzský sudí neuznal, a poté začal řádit Bílý balet.

Dvě branky vstřelil žolík Castaño, po jedné přidali Gento a Di Stéfano, a do Bělehradu si tak Real vedl luxusní náskok 4:0. Odveta se ale hrála uprostřed ledna, kdy v jugoslávském hlavním městě panovaly teploty hluboko pod bodem mrazu.

Španělé na tento extrém nebyli zvyklí, a tomu odpovídal i průběh zápasu. Podle výpovědi brankáře Juanita Alonsa, který dle vlastních slov málem umrzl, se hráči Realu sotva dostali z vlastní šestnáctky, byli všude později, a za celý zápas měli jen jednu střelu, o kterou se postaral Rial. V těžkých podmínkách Los Blancos prohráli 3:0, a tak tak postoupili do semifinále.

Semifinále proti italskému AC Milán proběhlo, oproti předchozím zápasům, poměrně v klidném duchu. Real doma uspěl v poměru 4:2, na San Siru padl 1:2, a kvalifikoval se tak do prvního finále PMEZ, ve kterém na něj čekal Stade de Reims z Francie.

Finále v Parku princů

Real měl obrovskou motivaci, aby ve finále uspěl. V La Lize totiž skončil až třetí za Bilbaem a Barcelonou, a vítězství v Poháru mistrů již tehdy zaručovalo účast v následujícím ročníku. V Paříži se ale zápas nevyvíjel dle představ Španělů. Remeš, kterou táhl vynikající Kopa, hodně zlobila.

Francouzský mistr se v úvodních 10 minutách ujal vedení 2:0, a zklidnění na straně Bílého baletu přinesl až kontaktní gól Di Stéfana ze 14. minuty. Do poločasu vyrovnal Rial, ale v 62. minutě strhl vedení na stranu Remeše Hidalgo.

Theo
Střelec vítězné branky ve finále - Héctor Rial (© Realmadrid.com)

Krátce na to ale vyrovnal obránce Marquitos na 3:3 a v 78. minutě Héctor Rial vstřelil rozhodující branku zápasu. Real Madrid porazil v prvním finále PMEZ Remeš 4:3. Podle dobových zpráv zápas rozhodla genialita Alfreda Di Stéfana, který svým umem rozkládal obranu soupeře.

Oba soupeři byli nesmírně šikovní směrem dopředu, ale zatímco Remeš nabízela stále stejné akce, které obrana Los Blancos časem dokázala zachytávat, Real předváděl neskutečnou variabilitu, kdy se do útoku zapojovali prakticky všichni hráči, s výjimkou brankáře Alonsa.

PMEZ, finále

13. 6. 1956 (20:30)

Logo

4

:

3

Stade

Real Madrid

Stade de Reims

Stadion:
Parc des Princes, Paříž

Rozhodčí:
Arthur Edward Ellis (Anglie)

Statistiky

Di Stéfano 14. Góly 6. Leblond
Rial 30. 10. Templin
Marquitos 67. 62. Hidalgo
Rial 79.

Sestavy

Logo

Real Madrid

Alonso
Marquitos - Atienza - Lesmes
Múñoz - Zárraga
Joseíto - Marsal - Rial - Gento
Di Stéfano

Nevyužití náhradníci: 

Trenér: José Villalonga



Stade de Reims

Jacquet
Zimmy - Jonquet - Giraudo
Leblond - Siatka
Hidalgo - Glowacki - Bliard - Templin
Kopa

Nevyužití náhradníci

Trenér: Albert Batteux

 

Další informace o španělském fotbale

Španělskýfotbal.cz Novinky nejen o španělském fotbale, sleduj na ŠpanělskýFotbal.cz.
 
blank
 
blank

Komentáře fanoušků

Zobrazit diskuzi (22 příspěvků) Zobrazování komentářů pod článkem a jejich přidávání je jen pro registrované!