JÁ, LEGENDA #4: Podivuhodný život El Fenomena

Čas 09. 03. 2018, 20:19 | Autor Hleďas
Ronaldo
Ronaldo

V dalším díle našeho pravidelného seriálu Já, Legenda se podíváme na život muže, který byl symbolem své doby. Fotbal pro něj byl v první řadě uměním, kterým ovlivnil životy mnoha lidí, včetně současných hvězd. Všude, kde hrál, uspěl a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu. Pohodlně se tedy usaďte, přichází Ronaldo.

Ronaldo Luís Nazário de Lima, spíše známý jako Ronaldo, se narodil 22. září 1976 na předměstí Rio de Janeira, Bento Ribeiro. Jeho starší sourozenci však jméno Ronaldo, které dostal po doktorovi, který byl u jeho porodu, neuměli pořádně vyslovovat, a tak byl doma Ronaldo známý spíše jako „Dadado“. Jeho dětství je v mnoha věcech podobné typickému příběhu mladého brazilského kluka. Ronaldova rodina neměla peněz nazbyt a malý Dadado se tak neustále potloukal s kamarády na ulici, kde si kopali s míčem. Když se Ronaldovi rodiče v jeho 11 letech rozvedli, rozhodl se Ronaldo věnovat veškerý svůj čas svému snu stát se úspěšným fotbalistou. Jeho začátky jsou však spojeny s futsalem. Abyste pochopili, kolik času Ronaldo do futsalu investoval, vězte, že na tréninky klubu Tennis Club Valquiere, dojížděl každý den 4 hodiny denně.

Futsal však není fotbal, a to Ronaldo moc dobře věděl. Rozhodl se tedy jít na zkoušku do Flamenga, kde o něj však nejevili žádný zájem. To Ronalda nakoplo k ještě větší dřině, která přinesla úspěch. Již jako hráč San Cristovao, byl Ronaldo povolán do juniorské reprezentace. To však nebyla největší odměna za jeho poctivý přístup. Tou se stala až pozvánka na Mistrovství světa do Spojených států, kde Ronaldo z lavičky sledoval triumf svých velkých vzorů v čele s Romáriem. Tedy Ronaldo…Až do roku 1999 totiž Ronaldo nastupoval za Brazílii jako Ronaldinho (tato přezdívka znamená malý Ronaldo). V brazilském kádru totiž už jeden Ronaldo hrál, a protože byl starší, Dadado se musel přizpůsobit. Ronaldo si zvykl a přezdívku neměnil. Potom však přišel další hračička, který si později jako Ronaldinho podmanil svět. Z malého Ronaldinha se tedy stal velký Ronaldo.

Po tomto úžasném zážitku se Ronaldo rozhodl posunout svou kariéru na další level. Věděl, že musí přestoupit do Evropy, otázkou byl však výběr klubu. Nakonec si na radu samotného Romária vybral PSV Eindhoven. Kdo by čekal, že osmnáctiletý Brazilec, který se zničehonic ocitl v novém kontinentu, bude potřebovat trochu času na aklimatizaci, by se však šeredně zmýlil. Hned v první sezoně totiž Ronaldo nasázel přes 30 gólů a stal se nejlepším střelcem Eredivisie (nizozemská nejvyšší liga). Druhou sezonu se však objevil neduh, který značně ovlivnil celou Ronaldovu pozdější kariéru – zranění kolena. Kvůli němu vynechal skoro celou sezonu 1995/1996. Odehrál pouhých 13 zápasů, ve kterých si připsal 12 gólů.

Celkem za PSV odehrál Ronaldo 58 zápasů a skóroval 54x. Není tak divu, že se o něj začaly zajímat špičkové evropské kluby. Po dlouhém boji s Interem Milán, Ronalda nakonec ulovila Barcelona. Ta za něj vyplatila tehdy rekordních 19,5M dolarů. A Ronaldo se Kataláncům odvděčil po svém. V 49 zápasech vstřelil 47 gólů a pomohl k výhře v Poháru UEFA, v Copa del Rey a ve Španělském Superpoháru. Nádavkem si odnesl trofej Pichichi pro nejlepšího střelce La Ligy.

Ronaldo byl na vrcholu svých sil. S obránci si dělal doslova, co chtěl. Byl téměř nezastavitelný, navíc disponoval obrovskou silou, takže když už ho obránce chytil, nebylo mu to moc platné, protože Ronaldo ho stejně dokázal odstavit. Kličkoval, střílel góly, byl zkrátka naprostým fenoménem své doby. Jeho gól proti SD Compostela, když se ze své poloviny prokličkoval až k vápnu soupeře a chladnokrevně zakončil, se stal legendou. Po gólu kamera zabrala tehdejšího trenéra Barcelony Bobbyho Robsona, který jen nevěřícně zíral, jaký gól jeho svěřenec právě vstřelil. Další den byl Ronaldo na titulní stránce novin. Nad jeho fotkou stálo prosté sdělení: „Pelé se vrací“. O to větší šok způsobila zpráva, že po jediné sezoně v Katalánsku, Ronaldo přestupuje za částku 30M dolarů do Interu Milán.

Ronaldo tak podruhé překonal přestupový rekord. Žádný tlak si ale evidentně nepřipouštěl. Italskému fotbalu se přizpůsobil velice rychle a na konci sezony byl v tabulce střelců na druhém místě. Mimoto si připsal mnoho asistencí, kopal přímé kopy a penalty. Za rok 1997 navíc vyhrál Zlatý míč – jako nejmladší hráč v historii. Sbíral však i týmové trofeje. Při výhře 3:0 ve finále Poháru UEFA proti Laziu podal úžasný výkon, který korunoval gólem. Jeden z nejlepších obránců své doby Alessandro Nesta na tento zápas vzpomíná dodnes. A ne zrovna v dobrém. „Byl to nejhorší zážitek v mojí kariéře. Ronaldo byl zkrátka nezastavitelný.“ vzpomínal s odstupem času Nesta. Jeho spoluhráč Youri Djorkaeff také nešetřil chválou: „Ronaldo byl fenomenální. Dokázal, že je o kus výš, než my všichni ostatní.“

Ronaldovi se zkrátka podařilo všechno, na co sáhl. I v osobním životě měl mnoho důvodů k radosti, protože se mu podařilo navázat vztah s úspěšnou modelkou a herečkou Susane Werner. Jeho život byl zkrátka dokonalý, a tak se mu začalo přezdívat El Fenomeno.

V létě 1998 sice Ronaldo musel překousnout porážku Brazílie ve finále Mistrovství světa proti Francii, ale útěchou mu mohl být fakt, že po pouhém roce, byl jmenován kapitánem Interu Milán.

Zlaté časy se však pomalu, ale jistě blížily ke konci. Na začátku sezony 1999/2000, Ronaldo ucítil v zápase proti Lecce bolest v koleni. Vyšetření potvrdilo zranění a Brazilec byl až do dubna mimo hru. Když se v pohárovém zápase proti Laziu s velkou pompou vracel, zranění se obnovilo již po 7 minutách hry. Spekulovalo se, že Ronaldo už nikdy nebude hrát fotbal, ale jak už víme, El Fenomeno není jen skvělý hráč, ale také velký rváč. Během následujících dvou sezon léčil své zranění, aby se mohl zúčastnit Mistrovství světa 2002 v Jižní Korei. Zde se stal nejlepším střelcem a Brazílie i díky jeho dvěma brankám ve finále vyhrála popáté nejcennější trofej, kterou fotbal nabízí. Ronaldo ji vyhrál už podruhé, nyní byl však hlavním klíčem k úspěchu.

Osud někdy bývá nevyzpytatelný a přesně tak to bylo i v případě Ronalda. Bývalá hvězda Barcelony totiž po vydařeném světovém šampionátu podepsala smlouvu s úhlavním rivalem katalánského klubu, Realem Madrid. Ronaldo byl jedním z Galácticos, kteří do Realu pod vedením nového prezidenta Florentina Péreze přišli. Real vyšel na 46M euro. Kvůli zranění k prvnímu zápasu nastoupil až v říjnu roku 2002. Při svém debutu však vstřelil 2 góly a vysloužil si potlesk ve stoje od zaplněných tribun na Santiago Bernabéu. Podobné pocty se mu dočkalo i v posledním zápase sezony, ve kterém znovu skóroval a pomohl tak k vítězství v La Lize.

Santiago Bernabéu však nebylo jediné místo, kde se Ronaldovi tleskalo vestoje. Ve čtvrtfinále Ligy Mistrů totiž Real Madrid narazil na Manchester United. První zápas doma vyhrál 3:1. Rudí Ďáblové předvedli na Old Trafford skvělý výkon a vstřelili 4 góly, ani to jim však k postupu nestačilo. El Fenomeno totiž zrovna měl svůj den a do brány United nasázel hattrick. Tehdejší hvězda Manchesteru United, David Beckham se nestačil divit: „Ronaldo nás zničil. Fanoušci to viděli a projevili Ronaldovi uznání, po kterém touží každý hráč United. Svým způsobem jsem se cítil pyšný, když jsem viděl, jak Ronaldo odchází ze hřiště a oni mu tleskají vestoje.“

V další sezoně Real válcoval jednoho soupeře za druhým, novináři troufale mluvili o treblu. Všechno bylo rozjeté skvěle, pak se ovšem Ronaldo zranil a Bílý balet prohrál finále poháru, vypadl ve čtvrtfinále Ligy Mistrů, navíc prožil brutální výpadek v ligové soutěži a sezona tak skončila bez trofeje. Slabou útěchou byla pro Ronalda trofej Pichichi, kterou obdržel za vstřelení 25 ligových gólů.

V poslední sezoně toho Ronaldo vinou zranění a očividné nadváhy moc neodehrál. Upadl v nemilost italského kouče Fabia Capella, který na hrotu útoku upřednostňoval nizozemského kanonýra Ruuda van Nistelrooye. V létě 2007 Ronaldovi došla trpělivost a s radostí kývl na nabídku milánského AC. Za necelých 5 sezon v Madridu odehrál Ronaldo 177 zápasů, ve kterých vstřelil 104 gólů.

V AC Milán Ronaldo předváděl kvalitní výkony, ale na zlaté časy již nenavázal. Přesto o něm jeho spoluhráč Emerson prohlásil: „Nikdy jsem neviděl Pelého, ale mám tu čest trénovat a hrát s Ronaldem. Nic takového jsem ještě nezažil, je světová jednička úplně ve všem.“ Přestože v roce 2007 AC Milán vyhrál Ligu Mistrů, Ronaldo, který již tuto soutěž hrál v podzimní části za Real Madrid, se vítězem nestal. Ušatý pohár tak El Fenomenovi zůstal zapovězen.

Po angažmá v AC Milán Ronaldo nějakou dobu zůstal volných hráčem, než v roce 2009 podepsal s Corinthians. Zde však strávil více času na marodce a v roce 2011 se rozhodl, že kopačky pověsí na hřebík. „Je těžké opustit něco, co milujete. Hlava stále chce pokračovat, ale musím si přiznat, že tělo na to už nemá. Opravdu bych chtěl, ale nejde to. V hlavě mám nějakou představu své hry, kterou neumím naplnit. Je načase jít.“

Po konci kariéry Ronaldo pokračoval ve své funkci Ambasadora dobré vůle OSN, aktivně se zúčastnil příprav Mistrovství světa v Brazílii v roce 2014. Objevil se v mnoha exhibičních zápasech, ve kterých rozdával radost svým uměním.

Ronaldova kariéra je plná úspěchů, velkých gólů, triumfů, ale také pádů. Mnoho fanoušků na něj dodnes vzpomíná jako na nejlepšího fotbalistu své doby, někteří jdou ještě dál s tvrzením, že je nejlepším fotbalistou v historii. Ať už je váš názor jakýkoliv, děkuji, že jste dočetli až sem a příští týden s další legendou na viděnou.

 

 
blank
 
blank

Komentáře fanoušků

Zobrazit diskuzi (14 příspěvků) Zobrazování komentářů pod článkem a jejich přidávání je jen pro registrované!