El Clásico v zajetí režimní politiky, aneb jak to bylo s vítězstvím Realu nad Barcou 11:1

Čas 27. 10. 2018, 11:15 | Autor Laša
Real Madrid - Barcelona 11:1
Real Madrid - Barcelona 11:1

Ačkoliv se první El Clásico odehrálo před více než sto lety, ta pravá rivalita se rozhořela až o několik desítek let později. Hlavní vinu na tom má frankistický režim, který si s oběma kluby hrál dle toho, jak si režimní politika vyžadovala. Jedním z nejkontroverznějších derby bylo to z roku 1943, kdy Real Madrid porazil Barcelonu 11:1.

Madrid frankistický?

Jedním z častých útoků na klub i město Madrid, je jeho fašistická, či chcete-li frankistická, minulost. Takové nařčení je však velmi zjednodušené. V první řadě je třeba uvést, že se Madrid v průběhu občanské války nepřidal na stranu vojsk generála Franca.

Bylo tomu naopak. Nacionalisté byli před branami města odraženi a Madrid se jejich náporu úspěšně bránil až do konce války. Po obsazení Barcelony, v lednu 1939, zůstaly v rukou republikánů z významnějších měst pouze Madrid a Valencie. Obě města byla obsazena až poté, co již Francův režim uznaly vlády Anglie a Francie jako oficiálního zástupce Španělska. 

FC Barcelona začala v 90. letech uctívat památku Josepa Sunyola, prezidenta klubu z let 1935 – 1936. Sunyol se stal symbolem boje katalánského nacionalismu proti madridskému centralismu. Byl jednou z mnoha set tisíců obětí občanské války, do které se aktivně zapojil na straně republikánů.

V srpnu 1936 byl vyslán k obléhanému Madridu, aby přivezl žold bránícím se vojákům, když jeho řidič nevědomky překročil frontovou linii a vjel na území kontrolované nacionalisty. Sunyol i jeho doprovod byli zajati a bez soudu popraveni.

Oběti ve válce měl ale i Real. Vytýkat klubu, že za občanské války stál na straně nacionalistů, je nepravdivé. Ano Santiago Bernabéu sympatizoval s myšlenkami, kvůli kterým Franco a další generálové povstali proti levicové vládě.

Je však nutno zmínit další jména. Rafael Sánchez Guerra, prezident klubu stojící na straně republikánů, zůstal v Madridu až do konce války, a teprve když mělo španělské hlavní město padnout, prchl do Francie. Viceprezident Gonzalo Aguirre či pokladník Valero Rivera byli zatčeni a ve vězení popraveni.

A pokud jde o Dona Santiaga, ten musel z Madridu před hrozícím zatčením utéci do Francie poté, co jej Carlos Alonso, koordinátor administrativy Realu, udal republikánským úřadům. Teprve poté se rozhodl, že nacionalisty aktivně podpoří a přidal se k jejich oddílům.

Po občanské válce

V roce 1944, když se Bernabéu stal prezidentem Realu Madrid, se pak udála zajímavá příhoda. Alonso a Bernabéu se potkali na chodbě. Pablo Hernández Coronada, generální sekretář klubu, k tomuto setkání dodal toto: „Alonso se zmohl na pouhé Buenos Días, Don Santiago, zatímco Bernabéu se usmál, a odpověděl: ,Neboj se, vše ti odpouštím. Odpouštím vám všem.'“

Později Alonso musel svoji pozici v klubu opustit, zůstal však členem Realu Madrid, nebyl vystaven žádné perzekuci ze strany režimu a v klidu dožil. Santiago Bernabéu měl zájem dělat pouze sport, bez zásahu politiky.

Generál Franco poté, co se chopil moci, nejevil o fotbal a tím pádem ani o Real Madrid zájem. Ostatní vládní předáci si však uvědomovali, že skrze něj mohou lidé, vcelku pokojně, vyjádřit nesouhlas s režimem, a nemusí dojít k žádným nepokojům.

Proto nová španělská vláda, ačkoliv k tomu měla příležitost, nezakázala činnost katalánským či baskickým klubům, přesto, že jejich členové a příznivci stáli ve válce na opačné straně. Kluby jako FC Barcelona či Athlétic Bilbao přežily a nezmizely z fotbalové mapy.

A jak to bylo s oblibou jednotlivých klubů u režimu? Na Real Madrid se na počátku 40. letech nemyslelo. Byla to naopak FC Sevilla, klub z města, které se jako jedno z prvních přidalo na stranu nacionalistů, jež byla velmi populární u předáků nového režimu.

Athlétic de Madrid, který v posledním předválečném ročníku sestoupil z La Ligy, mohl v první poválečné sezóně startovat za vydatné podpory letectva. Musel se kvůli tomu přejmenovat na Atlético Aviación.

Atlético mělo nakročeno k tomu, aby se stalo nejlepším klubem ve Španělsku a také vyhrálo první ročník obnovené ligy. Dokonce odmítlo v těžké situaci svému konkurentovi z hlavního města pomoci.

Real Madrid na tom byl velmi špatně. Několik členů vedení klubu ve válce padlo, ze sestavy zbylo pouze torzo a stadion Chamartín byl v troskách. Navíc tu byl Francův spojenec, generál letectva Salamanca, který se pyšnil armádním klubem – Atléticem…

Realu se podařilo přežít zásluhou Bernabéua, ovšem mělo to svoji cenu. V roce 1943 Franco dovolil, aby se madridský Club de Fútbol vrátil ke svému dřívějšímu názvu Real a do znaku opětovně přidal královskou korunu.

Bernabéu však nebyl natolik významnou personou, aby klubu získal přízeň režimu. Barcelona byla na vzestupu, zatímco Real a Atlético stagnovaly. V září 1943 se Barca s Realem utkaly v Copa del Generalísimo.

Deník Marca
Archivní vydání deníku Marca

11:1... 

V prvním utkání na barcelonském Les Corts vyhráli Blaugranas 3:0. Během utkání se hráči Realu museli vyrovnávat s nepřátelským prostředím a ohlušujícím pískotem. Ačkoliv Real nebyl vládním klubem, Kataláncům stačila pouhá skutečnost, že pocházel z hlavního města, sídla Franca.

Houstnoucí atmosféru přiživil i brankář Los Blancos Eduardo Teus, který současně psal pro deník AS. Ve své reportáži obecenstvo na Les Corts nařkl z „útoku na reprezentanty Španělska.“ Přidaly se i další periodika, která napadla FC Barcelonu z organizování celé akce proti Realu. Celá země tak netrpělivě vzhlížela k odvetě na Chamartínu.

Katalánci se v Madridu dočkali stejného přivítání. Zápas je dodneška velkou ostudou španělského fotbalu. Real porazil Barcelonu 11:1. Novinář Juan Antonio Samaranch průběh zápasu okomentoval takto:

I kdyby Azulgranas hráli špatně, opravdu špatně, tak by stejně skóre nemohlo ukazovat tak strašlivý nepoměr. Jenže oni vlastně vůbec nehráli.“

Španělská fotbalová federace po zápase oba kluby potrestala pokutou dva a půl tisíce peset za hanobení fotbalu a sportu obecně.

Co přesně se ten den stalo? Jak již bylo uvedeno, Barcelona čelila nepřátelskému prostředí, srovnatelné s tím, co se přihodilo Realu na Les Corts. Utkání bylo značně vyhroceno španělským tiskem.

Před zápasem někdo zamířil do šatny Barcelony. Kdo to přesně byl, to se dodnes neví. Mohlo jít o příslušníka státní bezpečnosti, policistu, rozhodčího. Dle některých názorů mohlo jít o vysoce postaveného frankistu generála Moscardóna.

Ať to byl kdokoliv, měl hráče Barcelony vyzvat „aby nedělali potíže“, což bylo v husté atmosféře toho dne přirozené. Nikdo však nepotvrdil, že by stejná výzva směřovala též k hráčům Los Blancos. Existují i jiné verze. Hráčům Barcy bylo oznámeno, že mohou hrát pouze kvůli toleranci režimu, tak ať si toho váží.

Starý Chamartín
Starý Chamartín, domov Realu Madrid

Fernando Argila, náhradní brankář Barcelony, který byl posledním žijícím pamětníkem této události k celé věci dodal: „Mezi Madridem a Barcelonou rivalita neexistovala. Tedy do onoho dne. Fanoušci, v reakci na první utkání, vytvořili nepřátelskou atmosféru. Pískali na takové plechové píšťalky. A k nám do šatny kdosi přišel, myslím, že policajt. Oznámil, že se nesmí stát nic nepříjemného, a vyzval k tomu i rozhodčího. Dbejte, aby se dnes nic nestalo, byla jeho slova. Návštěva gardisty a ta nepřátelská atmosféra, to stojí za tím výsledkem. V ten den se zrodila rivalita mezi Realem a Barcelonou. Vše jen kvůli politice.“

Režimu se však celá věc vymkla z rukou, a tak zásluhou Bernabéua a Vendrella, prezidenta FC Barcelona, se uspořádala dvě partidos de la paz, tedy mírová utkání. Oba prezidenti před úvodním zápase na Chamartínu svorně předstoupili před nadšené publikum a ujišťovali se o vzájemném respektu.

První utkání skončilo 1:1. Odvetu na Les Corts vyhrála Barcelona 4:0. Podle dobových zpráv však i do tohoto zápasu zasáhl režim. Své instrukce měli tentokrát hráči Realu Madrid… Rány z onoho dne, kdy se odehrál onen výsledek 11:1, se však zacelit nepodařilo. Rivalita byla na světě.

Režimní klub z Realu Madrid však udělaly až jeho úspěchy v Evropě i po celém světě. Frankistické Španělsko bylo ve 40. a 50. letech v izolaci, a úspěchy klubu na sebe přilákaly pozornost propagandistů. Z Realu byl „nejlepší mezinárodní diplomat Španělska.“

Komentáře fanoušků

Zobrazit diskuzi (10 příspěvků) Zobrazování komentářů pod článkem a jejich přidávání je jen pro registrované!